Jan Křižan

Jan Křižan
Narození	12. listopadu 1915 Valašské Meziříčí Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	14. června 1951 (ve věku 35 let) Brněnská káznice Československo Československo
Místo pohřbení	Ďáblický hřbitov Valašské Meziříčí
Národnost	česká
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Křižan (12. listopadu 1915 Valašské Meziříčí – 14. června 1951 Brno) byl český podnikatel odsouzený v politickém procesu komunistickým režimem k trestu smrti a v roce 1951 popraven.^[1]

Narodil se v roce 1915 ve Valašském Meziříčí otci Janovi, který působil jako průmyslník, a matce Emilii.^[2] Měl starší sestru Jarmilu a mladší Marii. V mládí navštěvoval v Brně obchodní akademii, maturitní zkoušku vykonal v roce 1934. Poté začal studovat práva na Masarykově univerzitě, přičemž na studia odjel i na technickou školu do Německa. Na základní vojenské službě působil v Uherském Hradišti. Byl členem České strany národně socialistické.^[3] Se svou ženou Dagmar rozenou Hasilíkovou (1919-2015), se kterou se oženil v prosinci 1939, měl tři děti, Jana, Jiřího a Ondřeje. Po zemřelém otci Janu Křižanovi (1882–1941) převzal v roce 1941 parní pilu a továrnu na bedny ve Valašském Meziříčí.^[4]

Dále podle svědectví syna Ondřeje: Kvůli vyplácení spoludědiček se zadlužil. Po vyrovnání těchto dluhů byly jeho továrny v roce 1946 protiprávně znárodněny, když byly vydávány za součást Vítkovických železáren, ve skutečnosti nájemce jeho podniku. Jan Křižan se za přičinění komunistů ve svém podniku ocitl v přímém střetu s nositeli moci. Odvolal se a jelikož spor zůstal nevyřešen, byl později dědicům uznán nárok na účast na restituci.^[5] V současnosti (rok 2024) prochází areál devastované pily revitalizací, mimo jiné město Valašské Meziříčí na něm chystá stavby autobusového nádraží a budovy městského úřadu.^[6]

Po popravě manžela zůstali Dagmar Křižanové tři nezletilí synové. Pomáhali jí rodiče a bratr Jan Hasilík. Postavou jejího otce Jana Hasilíka byl inspirován film Tichá bolest. Dagmar prošla celou řadou zaměstnání, protože při každé prověrce potvrdila svůj odmítavý postoj k režimu. Na poslední příčce této „sestupné kariery“, při odstraňování skvrn v čistírně za nedostatečného větrání utrpěla otravu jater benzolem. Až díky lékařskému osvědčení směla být přijata na jiné, zdraví nepoškozující místo. Nejstarší syn Jan po invazi armád Varšavského paktu v srpnu 1968 s rodinou opustil Československo a usadil se v Kanadě. Po nástupu normalizace v roce 1970 matku a její rodiče opustil spolu s manželkou i nejmladší syn Ondřej. Působil v několika zemích než se s rodinou jako univerzitní vědec a pedagog usadil v Německu, kde je znám pod akademickým jménem Andrej Hasilik.^[7] V Československu zůstal se svou rodinou jen prostřední syn Jiří Křižan, který je znám jako úspěšný scenárista z období obnovené demokracie.

Za protektorátu pomáhal partyzánům a ve svých továrnách například svým zaměstnancům pomáhal, aby nebyli odvlečeni na nucené práce do Německa. Díky úplatkům, zásahem advokáta a jednáním s úřady se mu prokazatelně podařilo zachránit Josefa Motyčku, tehdejšího hospodského v Huštěnovicích, který byl nacistickým soudem ve Vratislavi odsouzen k trestu smrti.^{[4][p. 1]}

Ještě před převratem v únoru 1948 byl v roce 1946 jeho majetek znárodněn. Křižan poté ve svých bývalých firmách působil jako národní správce a posléze ve funkci technického vedoucího. Po komunistickém převratu ale o práci přišel a s rodinou odešel do Branek, kde s manželkou začali hospodařit na 10 ha zemědělské půdy její matky. Zároveň Jan usiloval o legální odchod ze země, aby rodině zařídil novou existenci. Postupem času však na něj z titulu bývalého majitele velkých podniků začala chodit udání, dostal pokutu od daňového úřadu, a zemědělská činnost manželů byla ztížena téměř nesplnitelnými dávkami. Křižan se tak rozhodl uprchnout za každou cenu.^[4] Po útěku ze země se chtěl postarat o přechod i zbytku rodiny.

Rozhodl se tak spolu s Františkem Boháčem překročit státní hranici u Mikulova. To se jim 1. ledna 1950 povedlo, když utekli do Rakouska. Během útěku ovšem postřelili strážmistra Václava Anschlaga, který krátce po zásahu do břišní dutiny zemřel. Ke střelbě, při níž zranili i jednoho vojína, došlo poté, co jim strážmistr nařídil kontrolu na služebně^[8]. Po neplánované střelbě je do Rakouska následoval i přítel Vladimír Krejčiřík, který je k hranici přivezl. Vzhledem k tomu, že část Rakouska, do níž uprchli, byla v té době stále okupována Sovětským svazem, oznámili rakouští policisté, kteří uprchlíky dopadli, jejich dopadení Sovětům. Již 4. ledna 1950 byli uprchlíci převezeni zpět do Československa.

• Vazební identifikační fotografie Jana Křižana
• 
• 
• 

Vyslýchaní byli ve vazbě od 4. ledna 1950 do 25. května 1950. Podle archivních záznamů i svědectví byli mučeni a byl jim zničen chrup.^{[4][9][p. 2]} Během první části výslechů 21. února 1950 podal státní prokurátor v Brně Dr. A. Mikyska jako člen Krajské bezpečnostní komise návrh aby byl připraven soud v prostorách mikulovského zámku a proces byl „školou pro bezpečnostní orgány všech složek“ a „politickou školou pro veřejnost“^[11]. Nejvyšší Bezpečnostní komise s účastí ministra národní bezpečnosti a ministra spravedlnosti zasedala v Praze dne 18. října 1950 a určila trest smrti.^[12] Až potom, v prosinci 1950 byl Křižan za trestný čin velezrady a za další trestné činy k trestu smrti odsouzen. V politickém procesu přitom bylo vedle tří hlavních obžalovaných odsouzeno i šest osob, které jim při útěku nějak pomohly nebo o něm věděly. Státní bezpečnost proces využila jako boj proti třídnímu nepříteli. V červnu 1951 byl Jan Křižan a jeho přítel František Boháč, důstojník československé armády a účastník protinacistického odboje, popraven.^[3] Křižanova rodina poté řadu let čelila perzekuci ze strany úřadů.^[4] Půl roku po popravě propaganda připomenula konec továrníka Křižana takto: „Zločinec Jan Křižan došel odplaty a Valašsko je zbaveno svých upírů.“^[13]

• Dokumenty (chronologicky)
• 
  Rozhodnutí bezpečnostní komise na ministerstvu spravedlnosti o trestu pro Jana Křižana a další obviněné dne 18. října 1950
• 
  Vstupenka k soudu konaném na valtickém zámku 12. až 14. prosince 1950 vystavená Okresní prokuraturou Mikulov. Na zde uvedené kopii vstupenky (pro den 12. prosince 1950) je uvedeno jméno účastníka: František Dobeš
• 
  Svědectví Věry Hrbáčkové, rozené Motyčkové ve prospěch odsouzeného Jana Křižana, které učinila v Kanceláři prezidenta republiky dne 20. prosince 1950

• Po sametové revoluci byl částečně rehabilitován.
• V okrese Vsetín (v lese nad obcí Branky na cestě do Srní doliny, po levé straně, asi 200 m před odpočívadlem U Obrázku) byla v roce 2011 jako rodinná připomínka (v rámci uctění jeho památky) instalována soukromá pamětní deska. Na desce je nápis: PAMÁTCE / JANA KŘIŽANA / 1915–1951 / OBĚTI KOMUNISMU / DAGMAR / JAN, JIŘÍ, ONDŘEJ / ŘEKNI STROMŮM, / ŽE UŽ TADY / NEJSEM / 1951/2011 //.^[14]
• Jeho ostatky jsou uloženy v rodinném hrobě na hřbitově ve Valašském Meziříčí,^[15] jeho symbolický hrob se nalézá na čestném pohřebišti III. odboje v Praze 8 na Ďáblickém hřbitově.

• PULEC, Martin: Útěk Jana Křižana, Františka Boháče, Vladimíra Krejčiříka a zastřelení vrch. stržm. Václava Anschlaga. In: Sborník Archivu bezpečnostních složek 12 (2014).
• KŘIŽAN-HASILÍK, Ondřej: Drama silvestrovské noci. In: Lidové noviny (4. ledna 2020).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Křižan na Wikimedia Commons
• Tichá bolest