Jan Karski

Jan Karski
Jan Karski (10. listopadu 2011)
Rodné jméno	Jan Romuald Kozielewski
Jiná jména	Jan Kozielewski
Narození	24. června 1914 Lodž
Úmrtí	13. července 2000 (ve věku 86 let) Washington, D.C.
Místo pohřbení	Mount Olivet Cemetery
Národnost	polská
Alma mater	Georgetownská univerzita Lvovská univerzita Varšavská univerzita
Povolání	právník, spisovatel a učitel
Zaměstnavatel	Georgetownská univerzita
Ocenění	Spravedlivý mezi národy (1982) cena Courage to Care (1988) Honorary citizen of the Israel (1994) Prezidentská medaile svobody (2012) honorary doctor of the University of Warsaw … více na Wikidatech
Nábož. vyznání	římskokatolické
Choť	Pola Nireńska (1965–1992)
Partner(ka)	Hanna Adela Czech
Příbuzní	Marian Kozielewski (sourozenec)
Web	www.jankarski.net/en
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Karski (24. dubna 1914 – 13. července 2000) byl polský odbojář za druhé světové války a profesor na Univerzitě v Georgetownu. V letech 1942 a 1943 podal zprávu polské exilové vládě a západním spojencům o situaci v nacistickým Německem okupovaném Polsku, zvláště o likvidaci Varšavského gheta, a tajných německých nacistických koncentračních táborech.

Narodil se jako Jan Kozielewski 24. dubna 1914 v Lodži. Byl vychován jako katolík a zůstal jím celý život. Vyrůstal v multikulturním prostředí, kde většina obyvatel byla židovského původu.

Po ukončení základní školy pokračoval Kozielewski ve studiu na Univerzitě Jana Kazimierza ve Lvově (nyní na Ukrajině) a úspěšně ji ukončil promocí práva a diplomacie v roce 1935. Během povinné vojenské služby sloužil ve škole pro dělostřelecké důstojníky ve Volodymyru. Své vzdělání zakončil praxí v letech 1936 až 1938 na diplomatických postech v Německu, Švýcarsku a Spojeném království a vstoupil do diplomatických služeb. Po krátkém období stipendijního pobytu začal v lednu 1939 pracovat na polském Ministerstvu zahraničních věcí. Po vypuknutí druhé světové války byl Kozielewski mobilizován a sloužil u malé dělostřelecké jednotky ve východním Polsku. Byl zajat Rudou armádou. Podařilo se mu úspěšně zatajit svoji důstojnickou hodnost a tak byl jako řadový voják, za kterého se vydával, předán německé straně při výměně polských válečných zajatců. Tím si zachránil život, protože se tak vyhnul Katyňskému masakru.

V září 1939 během cesty vlakem do zajateckého tábora v Generálním gouvernementu se Karskému podařil útěk a dostal se do Varšavy. Zde se připojil ke Svazu ozbrojeného boje Związek Walki Zbrojnej – prvnímu hnutí odporu v okupované Evropě a předchůdce Zemské Armády. Přijal pseudonym Jan Karski, který se stal později jeho skutečným jménem. Mezi další pseudonymy, které používal během druhé světové války, patřily: Piasecki, Kwaśniewski, Znamierowski, Kruszewski, Kucharski, a Witold. V lednu 1940 začal Karski organizovat kurýrní mise mezi polským podzemím a Polskou exilovou vládou, která sídlila v Paříži. Jako kurýr vykonal Karski několik tajných misí mezi Francií, Spojeným královstvím a Polskem. Během jedné z těchto misí byl v červenci 1940 po udání zatčen gestapem ve slovenské vesnici v Tatrách. Byl krutě mučen a z obavy aby nevyzradil tajemství se pokusil o sebevraždu. Proto byl převezen do nemocnice v Novém Sadci, ze které se mu podařilo s pomocí personálu uprchnout. Po krátkém období rehabilitace se vrátil do aktivní služby v Oddělení informací a propagandy velitelství Zemské armády.

V roce 1942 byl Karski vybrán Cyrylem Ratajským, zástupcem polské exilové vlády, pro misi k předsedovi exilové vlády Wladislawu Sikorskému do Londýna. Karski měl za úkol kontaktovat Sikorského a další polské politiky a předat jim informace o nacistických zvěrstvech v okupovaném Polsku. Pro získání důkazů se Karski setkal s aktivistou Bundu (židovská socialistická strana) Leonem Feinerem a byl dvakrát propašován za pomoci židovské podzemní organizace do varšavského ghetta, aby na vlastní oči viděl, jak nacisté zachází s polskými Židy. V přestrojení za ukrajinskou stráž navštívil také vyhlazovací tábor Belzec. Aspoň si to tehdy myslel. Ve skutečnosti se dostal pravděpodobně pouze do Durchgangslager (třídící a přestupní místo) pro tábor Belzec ve městě Izbica Lubelska, které se nachází na půli cesty mezi Lublinem a Belzecem.^[1] Karski sám i mnoho historiků se kloní k tomuto vysvětlení.^[2]

Od roku 1942 Karski podával zprávy polské, britské a americké vládě o situaci v okupovaném Polsku, především o zničení varšavského ghetta a vyvražďování Židů. Vyvezl také z Polska mikrofilm s informacemi o podzemním hnutí odporu a holokaustu evropských Židů v okupovaném Polsku. Polský ministr zahraničních věcí hrabě Edward Raczyński tak mohl poskytnout jedno z prvních a nejpřesnějších svědectví o holokaustu. Jeho zpráva nazvaná Hromadné vyvražďování Židů v Německem okupovaném Polsku, adresovaná vládám Společnosti národů ze dne 10. prosince 1942, byla později publikována a šířena s dalšími dokumenty jako letáky.^[3]

Karski se setkal s polskými exilovými politiky, včetně ministerského předsedy a členy politických stran jako Socialistická strana, Národní strana, Dělnická strana, Lidová strana, Všeobecný dělnický lidový svaz v Polsku – Bund a Poalei Zion. Měl také osobní rozhovor s britským ministrem zahraničních věcí Anthony Edenem, kterému detailně popsal to co viděl ve Varšavě a Belzecu. V roce 1943 se v Londýně setkal se známým novinářem Arthurem Koestlerem. Poté odcestoval do Spojených států, kde se setkal v roce 1943 s prezidentem Franklinem D. Rooseveltem a informoval ho o situaci v okupovaném Polsku.

Karski se se Spojených státech setkal s mnoha vládními představiteli a význačnými osobnostmi, včetně soudce nejvyššího soudu Felixem Frankfurterem, Cordellem Hullem, Williamem Josephem Donovanem a Stephenem Wisem. Frankfurter, který byl ke zprávě skeptický, později uvedl: „Neřekl jsem, že lhal. Řekl jsem, že mu nemůžu uvěřit. To je rozdíl.“^[4] Karski dal svoji zprávu do médií, biskupům různých církví (také kardinálovi Samuelovi Stritchovi), zaměstnancům filmového průmyslu v Hollywoodu a umělcům, ale bez větší odezvy. Jeho výhrady k jaltské konferenci a upozornění na osud lidí bez vlasti, vedla po válce k založení Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.^[5] V roce 1944 Karski vydal knihu Posel z Polska: Příběh tajného státu, ve které popsal své zkušenosti z okupovaného Polska. Kniha měla úspěch (bylo plánováno i její zfilmování, k němu ale nedošlo), v USA se jí do konce války prodalo víc než 400 000 výtisků.

Kniha Má zpráva světu: Příběh tajného státu byla znovu vydána Georgetownskou univerzitou 18. března 2013. Při této příležitosti byla na stejné škole uskutečněna panelová diskuze o odkazu Jana Karského, které se zúčastnili mimo jiné bývalá americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová, bývalý poradce pro otázky národní bezpečnosti USA Zbigniew Brzezinski, polský velvyslanec Ryszard Schnepf a rabín Harold S. White.^[6]

Po válce odjel Jan Karski do USA, kde začal studovat na Georgetownské univerzitě. Studia úspěšně zakončil v roce 1952 doktorátem.^[7] V roce 1954 získal americké státní občanství. 40 let pak vyučoval na stejné univerzitě východoevropská studia a mezinárodní vztahy. Stal se významným členem profesorského sboru. V roce 1985 publikoval akademickou studii Velmoci a Polsko.

Jeho pokusy zastavit holokaust vešly v širší známost v roce 1978, poté co francouzský filmař Claude Lanzmann natočil Karského svědectví pro svůj film Šoa. Film měl premiéru v roce 1985 a přes slib, který Karski dostal, nezmiňuje jeho roli v informování světa o holokaustu. Ve své knize o Karském Wood a Jankowski uvádějí, že Karski napsal článek (vyšel v anglické, francouzské a polské verzi) Šoa, holokaust s předsudky, ve kterém vyzval k natočení dalšího dokumentu, který by se věnoval jeho svědectví a pomoci Židům lidmi oceněnými titulem Spravedlivý mezi národy. V roce 1994 napsali E. Thomas Wood a Stanisław M. Jankowski knihu Karski: Jak se jeden muž pokusil zastavit holokaust. V roce 2010 natočil Lanzmann dokumentární film Karského zpráva, který obsahuje dříve vynechanou druhou část jeho rozhovoru s Karským.^[8]

Po pádu komunismu v roce 1989 byla Karského role za 2. světové války oficiálně uznána i v Polsku. Obdržel nejvyšší polské civilní vyznamenání Řád bílé orlice a nejvyšší polské vojenské vyznamenání Řád Virtuti Militari. V roce 1965 se oženil se čtyřiapadesátiletou tanečnicí a choreografkou Polou Nirenskou, polskou Židovkou, jejíž rodina (kromě rodičů, kteří emigrovali do Izraele krátce před nacistickou invazí do Polska) zahynula během holokaustu. V roce 1992 spáchala sebevraždu. Jan Karski zemřel ve Washingtonu v roce 2000. Děti neměli.

V interview s Hannah Rosen v roce 1995 se Karski vyjádřil k neschopnosti zachránit před holokaustem většinu Židů: „Pro nacisty bylo jednoduché zabít Židy, a tak to udělali. Spojenci považovali záchranu Židů za nemožnou a příliš nákladnou, a tak ji neprovedli. Židé byli opuštěni všemi vládami, církvemi a společenstvími, ale tisíce jich přežilo díky pomoci tisíců občanů Polska, Francie, Belgie, Dánska a Holandska. Nyní každá vláda a církev říká, že se snažily Židům pomoci, protože si chtějí zachovat tvář. Ale nepomohli a šest milionů Židů zahynulo. Oni sami přežili. Nikdo neudělal dost.“^[9]

Jan Karski zemřel na srdeční a ledvinové onemocnění v nemocnici Georgetownské univerzity.^[10] Je pochován na hřbitově Mount Olivet ve Washingtonu, D.C.

2. června 1982 udělil Jad vašem Janu Karskému titul Spravedlivý mezi národy.^[11] V témže roce byl na třídě Spravedlivých mezi národy v památníku Jad vašem v Jeruzalémě zasazen strom s pamětní plaketou s jeho jménem.

V roce 1991 byl vyznamenán Wallenbergovou medailí Michiganské univerzity. Sochy k jeho poctě byly umístěny v New Yorku na rohu 37. ulice a Madison Avenue (pojmenované jako Nároží Jana Karského^[12]) a v Georgetownské univerzitě ve Washingtonu, D.C.^[13]

Další sochy sedícího Karského na lavičce, dílo polského sochaře Karola Badyny, jsou umístěny v Kielcích a Lodži v Polsku a v areálu Telavivské univerzity v Izraeli. Jeho sedící socha na lavičce, je také umístěna v Krakově, ul. Szeroka, v zákoutí u židovského hřbitova a synanogy Remuh. Lavička s mluvícím Karským se připravuje ve Varšavě. Georgetovnská univerzita, Oregonská státní univerzita, Baltimorská židovská univerzita, Varšavská univerzita, Univerzita Marie Curie-Skłodowské a Lodžská universita vyznamenaly Jana Karského titulem doctor honoris causa.

V roce 1994 obdržel izraelské čestné státní občanství jako ocenění jeho úsilí o záchranu polských Židů během holokaustu.

Byl navržen na Nobelovu cenu míru a krátce před smrtí se mu dostalo uznání Generálním shromážděním OSN.

Bývalý polský ministr zahraničních věcí Władysław Bartoszewski dne 27. ledna 2005 v projevu při příležitosti 60. výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau řekl: „Polské hnutí odporu informovalo svobodný svět. Díky Janu Karskému a dalším byly na konci roku 1942 informovány vlády Spojeného království a Spojených států amerických o tom, co se v Auschwitz-Birkenau skutečně děje.“^[14]

Přesto se lidstvo nepoučilo z historie a podporuje v současné době pozvolný nástup fašismu i nacionalismu. Opět jsou státníci lhostejní k faktům. Laviček s Janem Karskim a tím i s jeho odkazem, je stále málo.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Karski na Wikimedia Commons
• Osoba Jan Karski ve Wikicitátech