Jan Krenz

Jan Krenz
Základní informace
Narození	14. července 1926 Włocławek
Úmrtí	15. září 2020 (ve věku 94 let) Varšava
Žánry	symfonie
Povolání	dirigent a hudební skladatel
Nástroje	klavír
Ocenění	medaile Gloria Artis za přínos kultuře Řád praporu práce 2. třídy Řád Ecce Homo Čestný odznak „Za zásluhy o Varšavu“ Zlatý záslužný kříž
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Krenz (14. července 1926 Włocławek – 15. září 2020 Warszawa) byl polský hudební skladatel a dirigent.

Život

Klavír studoval nejprve u Stanislawy Raubeové ve Varšavě. Za německé okupace pokračoval ve studiu hry na klavír u Zbigniewa Drzewieckého, dále studoval skladbu u Kazimierza Sikorského a dirigování u Kazimierza Wilkomirského. V roce 1943 byl na konspirativním koncertě proveden jeho Smyčcový kvartet. Studia dokončil v roce 1947.

Jako dirigent debutoval v roce 1946 v Lodži, kde představil mimo jiné i svou Toccatu pro klavír a smyčcový orchestr. V letech 1947–1949 byl druhým dirigentem Státní filharmonie v Poznani a zároveň v poznaňské opeře nastudoval operu Únos ze serailu Wolfganga Amadea Mozarta. Od roku 1950 pravidelně vystupoval v zahraničí. V letech 1949–1951 byl asistentem Grzegorze Fitelberga, ředitele rozhlasového orchestru v Katovicích. Po Fitelbergově smrti v roce 1953 jej ve funkci šéfdirigenta vystřídal. S orchestrem absolvoval řadu úspěšných zahraničních zájezdů, včetně historicky nejdelšího turné polského orchestru po Sovětském svazu, v Mongolsku, Číně, Japonsku, Novém Zélandu a Austrálii, kde absolvoval celkem 55 koncertů. 1953 zemřel Fitelberg

V roce 1967 se stal prvním dirigentem a v roce 1968 také uměleckým ředitelem Velkého divadla ve Varšavě. V letech 1968–1973 pak vedl dánský rozhlasový orchestr v Kodani a spolupracoval s holandskou rozhlasovou stanicí Hilversum (1983-1985), stejně jako s orchestrem Yomiuri Nippon Symphony Orchestra v Tokiu. V letech 1979–1982 byl také generálním hudebním ředitelem v Bonnu. S orchestrem Beethovenhalle prováděl i operní představení. Jako host řídil většinu světových symfonických orchestrů (Berlínská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Leningradská filharmonie, Tonhalle v Curychu, Orchestr della Scala v Miláně, Royal Concertgebouw v Amsterdamu, Česká filharmonie a další orchestry v Londýně a ve Spojených státech). Pravidelně se účastní Mezinárodního festivalu soudobé hudby Varšavský podzim a festivalů v Edinburghu, Bergenu, Praze, Montreux, Osace a ve Vídni.

Krenz nahrává, mimo jiné, pro firmy Philips, Supraphon, Olympia Lyssna zejména hudbu polských skladatelů, ale i další díla klasické a romantické hudby. Nevyhýbá se ani současným skladatelům. Za své nahrávky získal řadu mezinárodních ocenění.

Ocenění

• Zlatý kříž za zásluhy (1952)
• Státní cena 2. stupně (1955)
• Hudební cena města Katovice (1957)
• Cena ministra kultury a umění 3. stupně (1963)
• Cena Svazu polských skladatelů (1968)
• Státní cena 1. stupně (1971)
• Řád práce 2. třídy (1971)
• Zlatá medaile Za zásluhy o Varšavu (1972)
• Státní cena 1. stupně (1972)
• Cena Rady rozhlasu a televize (1979)
• Diamentowa Batuta – čestná cena k výročí 70. let polského rozhlasu (1995)
• Cena ministra kultury a umění za rok 1998 (1999)
• Medaile za zásluhy Gloria Artis (2005)
• Řád Ecce Homo (2009)
• Koryfej polské hudby za celoživotní dílo (2011)
• Cena Zlatého Orfea za práci pro festival Varšavský podzim (dvakrát)

Nejdůležitější skladby

• 1. smyčcový kvartet (1943)
• Triptych pro zpěv a klavír (1946)
• Symfonie č. 1 (1947–1949)
• Klasická serenáda pro malý orchestr (1950)
• Dvě písně (smutná a veselá) pro sbor a cappella (1950)
• Kvartet pro flétnu, hoboj, klarinet a fagot (1950)
• Symfonický tanec pro orchestr (1951)
• Venkovská serenáda pro malý orchestr (1951)
• Rapsodie pro smyčcový orchestr, xylofon, tam-tam, kotle a čelestu (1952)
• Concertino pro klavír a malý orchestr (1952)
• Musica per clarinetto solo (1958)
• Capriccio pro 24 nástrojů (1961–1962)
• Messa breve per coro e campane (1982)
• Masky – symfonický triptych (1982–1985)
• Musica da camera per quartetto d’archi (Smyčcový kvartet č. 3, 1983)
• Sonatina per due violini soli (1986)
• Epitafion pro orchestr (1989–1990)
• Symfonie č. 2 (quasi una fantasia) (1989–1992)
• Sinfonietta per fiati (1994–1995)
• Impromptu pro violoncello (1997)
• Tristan in memoriam. Postludium per quartetto d’archi (1997)
• Aria a Perpetuum Mobile pro orchestr (2004)
• Předehra pro symfonický orchestr (2005)
• Requiem pro baryton sólo, smíšený sbor a orchestr (2007)

Literatura

• Mieczysław Kominek: Zawierzyłem losowi. Wywiad z Janem Krenzem. „Studio”, nr 7/1993, Prószyński i S-ka, Warszawa, ISSN 1230-0799.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Krenz na Wikimedia Commons
• Volně přístupné partitury děl od v projektu IMSLP
• Život a dílo (anglicky)
• Životopis Archivováno 12. 9. 2017 na Wayback Machine. (anglicky)
• Jan Krenz ve Filmové databázi
• Jan Krenz v Internet Movie Database (anglicky)