Jan Lacina (geobiocenolog)

Doc. Ing. Jan Lacina, CSc.
Jan Lacina pod Pop Ivanem
Narození	9. ledna 1944 Tišnov
Úmrtí	21. března 2020 (ve věku 76 let) Tišnov
Alma mater	Gymnázium Tišnov
Povolání	kolážista, učitel, ekolog, lesní inženýr a vědec
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Lacina (9. ledna 1944 Tišnov – 21. března 2020 Tišnov) byl moravský geobiocenolog, lesník, krajinný ekolog a spisovatel. Spolu s doc. Antonínem Bučkem jeden z doyenů oboru geobiocenologie v České republice.

Život

Vystudoval lesnickou fakultu VŠZ v Brně, kde jej zásadně ovlivnil profesor Alois Zlatník. V letech 1966–1974 pracoval ve Vojenských lesích a statcích jako lesnický specialista ekologického výzkumu, pak přešel do Geografického ústavu tehdejší ČSAV, transformovaného v roce 1993 na Ústavu geoniky AV ČR, kde pracoval do konce svého života. Současně působil jako externí pracovník Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

Byl jedním ze zakladatelů a dlouholetým členem redakční rady časopisů LEF a Veronica.^[1]

Dílo

Odborná činnost

Jako vědec byl věrně oddaný lesnické geobiocenologii.

Společně se svým celoživotním kolegou a přítelem Antonínem Bučkem koncipovali metodu biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí,^[3] na jejímž základě v roce 1984 sestavili koncept tvorby územních systémů ekologické stability krajiny.^[4]

V Geografickém ústavu Akademie věd se zabýval biogeografickým mapováním, problematikou životního prostředí a krajinou ekologií. Mimo jiné například posuzoval vliv velkých staveb na přírodu a krajinu – jadernou elektrárnu Dukovany, vodní dílo Nové Mlýny nebo průplav Dunaj – Odra – Labe.

Jan Lacina se zapojil do dalších výzkumů s významnými disturbančními událostmi v krajině, jako byly povodně a následné sesuvy v roce 1997. Studoval změny koryta řeky Bečvy, podrobně popisoval sukcesi vegetace po povodních, věnoval se též významu mrtvého dřeva ve vodních tocích, zkoumal význam sesuvů pro tvorbu nových biotopů a zvýšení biodiverzity v krajině. Nevyhýbal se ani krajinám silně ovlivněným člověkem, zabýval se dlouhodobým vývojem vegetace na haldách Ostravska nebo v odkalištích uranových dolů v okolí Dolní Rožínky. Zapojil se do výzkumu starobylých výmladkových lesů, jejichž podrobnou inventarizaci provedl ve svém milovaném rodném okrese Tišnov. Byl členem týmu zabývajícího se výzkumem historie vybraných českých a slovenských obcí. Zabrousil i do výzkumu ekotonů a jejich významu pro uchování biodiverzity krajiny.

Vášnivě miloval opakované výzkumy dynamiky vývoje (pra)lesů, aby se mohl vracet na místa, která navštívil před mnoha lety jako typolog a která si oblíbil. Zejména ho to táhlo do slovenských Karpat, a ještě dále do Východních Karpat na Podkarpatskou Rus, kde dlouhá léta bádal s řadou kolegů na plochách založených v 30. letech 20. století prof. Aloisem Zlatníkem a pedologem Zvorykinem. Nakonec ho osud dovedl až do českých vesnic v rumunském Banátu na úplně druhý konec karpatského oblouku, kde byl cenným členem širokého týmu zkoumajícího tradiční způsoby péče a hospodaření v krajině, které se zde zachovaly v podobě, jak je znali naši prarodiče před 150 a více lety.

Na závěr své vědecké kariéry propojil vědu se svým koníčkem, tedy se zálibou ve výtvarném umění. Obdivoval a popisoval pro publikum krajinomalby Antonína Slavíčka, Josefa Jambora a dalších, se kterými na sklonku svého života tzv. vcházel do krajiny, tj. nacházel malovaná místa a doslova obrazně dokumentoval změny české krajiny.

Umělec a popularizátor vědy

Jan Lacina byl nesmírně citlivý a vnímavý pozorovatel přírody s duší umělce. Básník přírody srovnatelný ve schopnosti přesného poutavého popisu detailu a v současném navození poetické, lyrické atmosféry s takovými autory jako byli Jaromír Tomeček nebo Michail Prišvin. Jan Lacina napsal řadu populárně naučných knih a textů plných poznání, z nichž však vždy ale čiší i bezmezná láska k přírodě. Byl rozhlasový popularizátor přírody. Milovník a znalec krajinomalby. Bohatýr, který přírodu doslova nasával všemi smysly, a proto také chápal, že je ji nutno chránit.

Na uměleckou stránku jeho osobnosti měl nepochybně významný vliv, kromě rodičů i jeho strýc malíř Bohdan Lacina. Již jako středoškolák publikoval své ornitologické pozorování v časopise Živa, a následně při studiu na lesnické fakultě v Brně s Antonínem Bučkem a dalšími přáteli založili studentský časopis LEF. Stal se dokonce jeho prvním šéfredaktorem.

Tuto zkušenost nepochybně zúročil o téměř dvacet let později, když v roce 1986 spoluzakládal časopis pro ochranu přírody a krajiny Veronica, jak jinak, opět společně s Antonínem Bučkem. Od samého prvopočátku byl platným členem redakční rady,^[5] pro Veronicu napsal bezmála dvě stovky příspěvků, a to nejenom naučných, ale i poetických fejetonů.^[6] Ale hlavně do časopisu přivedl své umělecké přátele, tehdejší brněnské básníky a spisovatele (Jana Skácela, Jaromíra Tomečka, Ludvíka Kunderu) i velká jména moravských malířů a výtvarníků (mimo jiné Oldřicha Bártu, Jana Steklíka, Jana Dungela a zejména Rostislava Pospíšila).

Pedagog

Od roku 1994 byl na částečný úvazek zaměstnán jako odborný asistent na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. V roce 2003 se habilitoval s prací Sozologická aplikace geobiocenologie v oboru Ekologie lesa. V tomto oboru působil jako školitel postgraduálních studentů a byl též členem oborové rady stejnojmenného doktorského studijního programu. Na ústavu byl pověřen výukou předmětů Geobiocenologie, Péče o lesní rezervace či Ochrana přírody a krajiny.

Je spoluautorem dvou učebních textů Geobiocenologie II a III. Byl vyhledávaným externím vyučujícím i na dalších českých univerzitách.

Jako pedagog nejraději chodil se studenty do největší učebny světa, přímo do lesů. Jeho exkurze byly vždy oblíbeny, nejenom pro působivý, nevtíravý, informačně hodnotný, a přitom laskavý výklad, ale též proto, že většinou končil v nějaké hospůdce či vinárně. Když v roce 2011 proběhla v časopise LEF anketa studentů o nejlepšího a nejoblíbenějšího učitele, tak není divu, že Jan Lacina obsadil 2. místo z celkového počtu 132 hodnocených.

Ocenění

V roce 2013 mu za dlouholetou práci ve výzkumu přírody rodného kraje a osvětovou činnost v této oblasti udělena cena města Tišnova.^[7]

V roce 2018 byl nominován na Cenu Josefa Vavrouška.^[8]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Lacina na Wikimedia Commons

• https://www.researchgate.net/profile/Jan_Lacina
• http://www.geonika.cz/CZ/CZpersonal/CZlacina.html Archivováno 11. 9. 2019 na Wayback Machine.