Jan Lier

Jan Lier
Jan Lier (1883)
Narození	27. října 1852 Kutná Hora Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	2. června 1917 (ve věku 64 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Povolání	knihovník, spisovatel, dramatik, novinář, dramaturg, literární kritik, kritik umění, redaktor a prozaik
Děti	Miloš Lier[1]
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Lier (27. října 1852 Kutná Hora^[2] – 2. června 1917 Praha) byl český novinář, spisovatel, výtvarný a divadelní kritik, představitel lumírovců. Pracoval jako tajemník a knihovník Průmyslové jednoty. Od 70. let publikoval fejetony, v nichž ostře kritizoval český veřejný život, přijímání německých vzorů a obdiv k Rusku; jako alternativu nabízel francouzskou kulturu. Proti výchovné úloze literatury, kterou vyznávali zejména moravští kritici, stavěl „umění pro umění“. Největší vliv měl v 80. a 90. letech, později se svými názory dostával do izolace. Psal i povídky, novely a romány, inspirované postromantickou francouzskou literaturou a poplatné polemickému novinářskému stylu.

Život

Narodil se 27. října 1852 v Kutné Hoře č. 179, blízko Kamenného domu.^[3] V mládí ho nepříznivě zasáhla smrt otce.^[4] Vystudoval reálku a profesionálně se věnoval technice. V letech 1873–77 pracoval na železnici, roku 1877 získal místo sekretáře v pražské Jednotě průmyslové. Ve volném čase psal fejetony, kritiky i samostatné literární práce.^[5] 1. října 1887 se stal knihovníkem Průmyslové jednoty.^[6] 1. prosince 1892 ho Česká akademie věd a umění zvolila za mimořádného člena.^[7] Od roku 1896 působil i jako dramaturg a lektor Národního divadla.^[8] V Průmyslové jednotě nakonec zastával funkci ředitele a za své výsledky získal záslužnou stříbrnou medaili.^[9]

Cestami po Evropě získal obdiv k západní kultuře, zejména francouzské, a odpor k „malým“ českým poměrům, které se snažil změnit. Románskou kulturu si cenil výše než germánskou.^[10] Řadil se mezi kosmopolitní lumírovce.^[3] Velmi známý byl v 80. a 90. letech. Postupem času se svými zásadními názory dostával do stále větší izolace, takže od konce 90. let byl jeho význam jen okrajový.^[10]

Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.^[3]

Dílo

Do literatury jej uvedl Jan Neruda v 70. letech.^[4] Od roku 1877 psal fejetony do Národních listů a Pokroku. V té době vydal také román Hraběnka Radová. První práce psal pod pseudonymy Adam Zero, Luděk Frič, Jan Iler a Vilemína Nováková, ale zakrátko se začal podepisovat vlastním jménem.^[11]

V 80. a 90. letech se proslavil svými fejetony. Společně se Svatoplukem Čechem byl považován za pokračovatele Jana Nerudy. Čech prezentoval své úvahy s využitím poetické lyriky a jemného humoru, pro Liera byla naopak typická posměšná satira a ostrá kritika. Články uveřejňoval především v konzervativním časopise Pokrok, spojeném se staročeskou stranou. Politicky se neangažoval, věnoval se kultuře a umění. Zesměšňoval maloměšťáctví, později kritiku rozšířil na celý český veřejný život jako Kocourkov ve velkém. Kritizoval vlastenecké frázisty a sebevědomé pedanty. Na rozdíl od většiny české inteligence se stavěl proti přijímání německých vzorů i proti mladočeskému nadšení pro slovanství a Rusko. Měl velmi vyhraněný vkus; zastával se absolutního „umění pro umění“, obdivoval Francii, projevoval (v zásadě nespravedlivý) odpor k ruskému realismu, reprezentovanému Dostojevským, Vereščaginem a Ostrovským, který považoval za příliš přímočarý.^[12] Na rozdíl od současníka Miroslava Tyrše neuznával kánonický ideál umění, umělec se podle něj může inspirovat v jakémkoli stylu. Nejvíc si oblíbil francouzskou kulturu 18. století za vlády Ludvíka XIV., XV. a XVI., díla Feuilleta, Paillerona a Dumase.^[13]

Koncem roku 1887 se dostal do ostrého sporu s tzv. „moravskou kritikou“, soustředěnou kolem brněnského časopisu Obzor a reprezentovanou především Františkem Bartošem. V 33. čísle Lumíra uveřejnil fejeton, kde obvinil moravskou skupinu z ničení literatury tím, že ji posuzují podle povrchních, formálních kritérií (např. kritika přílišného používání cizích slov, povyšování školních instrukcí na obecně platná pravidla, „pružnost“ umožňující odsoudit prakticky kohokoli).^[14] Spolupracovníci Obzoru se hájili jednak poukazem na Lierovo nepochopení jejich myšlenek^[15] (např. Bartoš v kritizovaném článku psal jen o četbě pro žáky a lidové vrstvy, nikoli o literatuře jako celku), jednak rozdílnými ideovými východisky (pro Liera má literatura význam sama o sobě, pro Moravany byla jedním z prostředků v úsilí o povznesení národa; jako katolíci se také nemohli smířit s rouhačskými texty, které vycházely v Praze).^[16] S odstupem nebyla Lierova kritika zcela spravedlivá.^[10]

Jako známý lumírovec se stal terčem kritiky učitele Jana Váni, který roku 1897 vydal knihu epigramů a posměšných básniček, zaměřených proti kosmopolitním literátům, zejména Jaroslavu Vrchlickému. Váňa věnoval Lierovi epigram „Národ stihnou nedohledné, strašné konsekvence, budeme-li Gallicismy hustě, Bohemismy psát jen tence.“^[17]

Pokud jde o beletrii, napsal Lier tři romány (Hraběnka Radová, Vojtěcha Révy nástupce, Narciss) a šedesát novel pro časopisy Ruch, Česká včela, Světozor, Květy, Lumír a Zlatá Praha. Některé byly přeloženy do polštiny a němčiny. Byl také autorem divadelní hry Flora.^[11]

Je řazen mezi české žánrové realisty, společně s Františkem Heritesem a Ignátem Herrmannem.^[3] Jeho díla, zasazená nezvykle do technicko-průmyslového prostředí moderní doby, si našla svůj okruh ctitelů.^[4] Do české literatury uvedl železnici.^[8] Jeho novely jsou bizarní, fantastické, inspirované postromantickou francouzskou literaturou. Povídky vydané na konci 90. let a po roce 1900 neměly na rozdíl od starších prací velký úspěch u čtenářů — vkus se změnil, ale Lier si zachovával původní styl.^[10] Uměleckou úroveň také nepříznivě ovlivňovala autorova podrážděná povaha, která ho vedla k neustálým polemikám — podobně jako v novinových článcích — a narušovala tak plynulé vyprávění děje.^[18]

V Průmyslové jednotě publikoval odborné texty.^[11]

Knižně vyšly např.:

• Novely. Kniha prvá (1883)
• Novely. Kniha druhá (1886)
• Arabesky a novelly (1886), sbírka literárních prací vydaných dříve časopisecky
• Hra s ohněm (1886), novela
• Feuilletony (tři díly 1885, 1888 a 1889). Podle dobové recenze trpí toto vydání obecným problémem — články v tisku reagují na konkrétní situaci, a bez tohoto dobového kontextu mohou být pro čtenáře nezajímavé či dokonce nesrozumitelné. Navzdory tomu sborník dokládá Lierův talent k polemice, důležitou vlastnost úspěšného novináře, a jeho bojovný temperament, který se projevuje od první do poslední stránky a vedl ho možná až k zbytečně ostrým a přímým útokům.^[18]
• Klín klínem (1899)
• Píseň míru (1900), satirická novela
• V područí litery (1905)

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Lier na Wikimedia Commons
• Autor Jan Lier ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Lier
• Jan Lier v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR