Jan Mensdorff-Pouilly

Jan z Mensdorff-Pouilly
Narození4. ledna 1933
Brno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí7. března 2020 (ve věku 87 let)
Punta del Este
UruguayUruguay Uruguay
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť(1971) Sylvia Maria Chiarino (* 1946)
Děti1. Silvia Maria, provd. Schiperijn (* 1972)
2. Natalia Maria, provd. van Endert Aparicio (* 1974)
3. Federica Maria (* 1976)
RodičeAlfons Karel Mensdorff-Pouilly (1891–1973) a Marie, rozená Strachwitzová (1901–1971)
RodMensdorff-Pouilly
Příbuzníbratr: Emanuel Mensdorff-Pouilly (1924–1950)
bratr: Bedřich Karel Mensdorff-Pouilly (1925–2018)
bratr: Albert Mensdorff-Pouilly (1926–2015)
sestra: Marie Mensdorff-Pouilly (1927–1954)
bratr: Hugo Mensdorff-Pouilly (* 1929)
sestra: Ida Sophia Mensdorff-Pouilly (1931–1956)
sestra: Terezie Mensdorff-Pouilly, provd. Božková (1934–2000)
děd: Alfons Vladimír Mensdorff-Pouilly (1864–1935)
babička: Ida Paarová (1867–1945)
švagr: Vladimír Božek (1924–2020)
synovec: Dominik Alphonsus Božek (* 1969)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jan Mensdorff-Pouilly, také Johannes Mensdorff-Pouilly (celým jménem německy Johannes Sarkander Eduard Maria Karl Graf von Mensdorff-Pouilly;[1] 4. ledna 1933 Brno – 7. března 2020 Punta del Este)[2][3] byl příslušník moravského šlechtického rodu lotrinského původu Mensdorff-Pouilly. V roce 1948 emigroval a žil v několika zemích. Spolu se sourozenci restituoval zámek a hrad Boskovice a další statky znárodněné rodině po Únoru 1948.

Život

Zámek Boskovice

Narodil se jako pátý a nejmladší syn Alfonse Karla Mensdorff-Pouilly (1891–1973), signatáře Národnostního prohlášení české šlechty v září 1939, a jeho manželky Marie, rozené Strachwitzové (1901–1971). Rodina byla přes své předky spřízněna s několika evropskými vládnoucími rody. Doma mluvili německy a česky, po roce 1939 jen česky.[4] Jan měl sedm sourozenců, z nichž tři (Emanuel, Marie a Ida Žofie) od malička trpěli nevyléčitelnou nemocí.[5][6]

Na gymnázium chodil v Boskovicích a v Praze.[7]

Rodina se po komunistickém puči pokusila ilegálně emigrovat přes Dunaj do Rakouska v několika vlnách. První utekl v březnu 1948 Bedřich (a s ním Henrietta Mladotová), v druhé vlně s pomocí tajné studentské organizace Albert a patnáctiletý Jan.[4][pozn. 1] Hugo byl ve třetí vlně zadržen s rodiči v Bratislavě a jako jediný z bratrů po celou dobu totality zůstal v Československu. Otec byl zatčen a internován. Po propuštění z pracovního tábora se vrátil do Boskovic, kde pak pracoval jako dělník a skladník.

Jan se v bezpečí dostal do Vídně, kde zůstal nějakou doby se svými bratry. Potom bez nich odjel ke strýci Eduardovi Mensdorff-Pouilly (1900–1966) do města Laa an der Thaya poblíž československých hranic v sovětské okupační zóně. Později pokračoval do Salzburgu do americké zóny a nakonec do Feldkirchu do francouzské zóny, kde se opět setkal s bratry Bedřichem a Albertem.[9] Než bratři získali potřebné dokumenty, pokračoval Jan ve studiu na střední škole. Přestěhoval se do Lausanne a tamní školu navštěvoval s dětmi podnikatele Jelínka z Vizovic, který také studium financoval.[10] Po půlroce se bratři odstěhovali do Francie, kde Jan bydlel na venkově u tety. Rok chodil do jezuitského gymnázia v Poitiers.[10]

S pomocí bývalého československého vyslance v Montevideu Mirka Rašína všichni tři bratři na přelomu let 1950/1951 získali víza do Uruguaye.[10] Vyplul z Le Havru.[11] V nové vlasti si sourozenci rychle našli práci. Jan odmítl dále studovat a živil se přibližně jeden rok jako úředník. Poté se přestěhoval z Montevidea a pracoval v Paysandu v chemické laboratoři italské koželužny,[7] po dalším roce začal působit jako expert a tlumočník z němčiny v cukrovaru, který stavěl novou budovu.[12] V každé další práci vydržel kolem jednoho roku. Teprve od roku 1963 začal dlouhodobě pracovat pro jihoamerickou společnost, u které byl zodpovědný za vývoz rybího oleje z Peru do Evropy a následně za vývoz bavlny, kávy a zemědělských komodit z Brazílie.[12] Potom ho firma vyslala do Stuttgartu v Německu[pozn. 2] a nakonec do Nizozemska.[6] U firmy vydržel 30 let. V roce 1971 se po návratu do Evropy setkal s rodiči.[13]

V rámci restitucí po roce 1989 dostal společně se sourozenci zpět boskovický zámek a další rodinné majetky (4500 hektarů lesa a 450 hektarů zemědělskék půdy).[6] Majetek byl rozdělen na pět stejných dílů, které zůstaly nedělitelným celkem. Vždy z každé větve má jedna osoba rozhodující hlas.[14] Jan pak začal majetek v Boskovicích spravovat.[pozn. 3] Manželka zůstala v Nizozemsku, jedna dcera studovala ve Washingtonu, druhá v Leidenu, třetí ve Vídni. Po nějaké době předal správu bratru Hugovi.

Za svůj domov považoval Uruguay, kde byl jako imigrant mile přijat a našel si tam přátele.[13]

Rodina

V Montevideu se 30. července 1971 oženil s lékařkou Sylviou Marií Chiarino (* 2. 8. 1946 Montevideo), dcerou Danteho Chiarina a Silvie Tabacco-Maggi. Po studiu na vysoké škole má titul MUDr. a PhD.[2] Seznámili se v kině v Montevideu tři měsíce před svatbou.[6] Narodily se jim tři dcery:[2]

  • 1. Silvia Maria (* 9. 5. 1972 Stuttgart)
    • ⚭ (25. 8. 2001 Den Haag) Hieronymus Willem Johannes Schiperijn (* 16. 1. 1971 Leiden)
  • 2. Natalia Maria (* 12. 3. 1974 Stuttgart)
    • ⚭ (28. 6. 2003 Boskovice) Karlos van Endert Aparicio (* 19. 6. 1969 Meerbusch)
  • 3. Federica Maria (* 13. 2. 1976 Stuttgart)

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Nejmladší sestra Terezie (5. 7. 1934 Brno – 18. 7. 2000 Windsor, Kanada) se s manželem JUDr. Vladimírem Božkem (3. 9. 1924 Olešnice – 28. 11. 2020 Boskovice)[8] odstěhovala v roce 1968 do Kanady.[4]
  2. ↑ Firma uzavřela pobočku v Montevideu. V Uruguayi se totiž radikalizovalo levicové hnutí, v zemi působilo guerillové hnutí Tupamaros, které bojovalo proti vládě. V letech 1973–1984 pak zemi zavládla vojenská diktatura.
  3. ↑ Bedřich bydlel ve Francii, Albert v Německu, Terezie v Kanadě, Hugo působil jako vicekonzul na československém velvyslanectví v Paříži.[6]

Reference

  1. ↑ MAREK, Miroslav. Rodokmen Mensdorffů [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-06-20 [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 259. 
  3. ↑ Paul Theroff’s Royal Genealogy Site: Dietrichstein and Mensdorff-Pouilly. [online]. [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 353. Dále jen Návraty české šlechty. 
  5. ↑ Návraty české šlechty, s. 348
  6. ↑ a b c d e Návraty české šlechty, s. 365
  7. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 363
  8. ↑ BOŽEK, Dominik Alphonsus. Zemřel JUDr. Vladimír Božek. S. 12. Boskovický zpravodaj [online]. [cit. 2023-01-11]. Roč. 2021, čís. únor, s. 12. Dostupné online. 
  9. ↑ Návraty české šlechty, s. 354
  10. ↑ a b c Návraty české šlechty, s. 355
  11. ↑ Návraty české šlechty, s. 362
  12. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 364
  13. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 368
  14. ↑ Návraty české šlechty, s. 366

Literatura

  • VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. Kapitola 15. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Horona hr.png
Autor: Tomasz Steifer, Gdansk, Licence: CC BY 2.5
Counts Crown
Boskovicky zamek.JPG
Autor: Lasy, Licence: CC BY 3.0
Boskovický zámek ze směru parku