Jan Nebeský

Jan Nebeský
Narození19. prosince 1953 (70 let)
Roudnice nad Labem ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
VzděláníAkademie múzických umění v Praze
Povolánídivadelní režisér, pedagog
Manžel(ka)Lucie Trmíková
OceněníCena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla (2019)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jan Nebeský (* 19. prosince 1953 Roudnice nad Labem)[1] je český divadelní režisér a pedagog. Hra Ernsta Jandla Z cizoty, kterou uvedlo pražské Divadlo Na zábradlí v režii Jana Nebeského, získala v roce 2004 cenu Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku.[2]

Život a kariéra

Jan Nebeský vystudoval v letech 1977–1982 obor režie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze.[3] V roce 1983, po absolvování vojenské služby, byl angažován v hradeckém Divadle VÚ. Zde nastudoval Andrejevovu hru Ten, který dostává políčky, Shakespearovo Zkrocení zlé ženy a ve vlastní úpravě uvedl Goldoniho Sluhu dvou pánů.[4]

Od roku 1985 působí Nebeský v Praze. Stal se režisérem Divadla S. K. Neumanna, kde nastudoval například Goethovu Stellu v úpravě Jaroslava Vostrého nebo Ibsenovy Přízraky.[4] Po krátkém, ani ne sezónu trvajícím angažmá v Divadle E. F. Buriana přijal v roce 1989 angažmá v pražském Činoherním klubu, kde setrval až do roku 1994 a režíroval např. Ibsenova Johna Gabriela Borkmana, Eurípidova Oresta v úpravě Jaroslava Vostrého či hru Sama Shepparda Pravý západ.[3] V letech 1994–2002 byl režisérem Divadla Komedie, kde nastudoval např. Shakespearova Hamleta, hru Lenky Lagronové Terezka (za ztvárnění hlavní role získala Lucie Trmíková cenu Alfréda Radoka za ženský herecký výkon[5]), Tobiášovu Martu či Ibsenova Stavitela Solnesse.[3]

Od roku 2002, po rozpuštění souboru Divadla Komedie,[4] je Nebeský ve svobodném povolání a působí ve Studiu Hrdinů, v Národním divadle, v Divadle Na zábradlí a v dalších pražských scénách (420PEOPLE, Studio DAMÚZA).[1] Od roku 2004 je pedagogem režie na Katedře činoherního divadla DAMU.[3]

Dílo

Divadelní inscenace

(Neúplný seznam)[4][3][1]

  • Leonid Nikolajevič Andrejev: Ten, který dostává políčky (režie, Divadlo VÚ)
  • William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (režie, Divadlo VÚ)
  • Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů (úprava, režie, Divadlo VÚ)
  • Johann Wolfgang Goethe, úpr. J. Vostrý: Stella (režie, Divadlo S. K. Neumanna)
  • Henrik Ibsen: Přízraky (režie, Divadlo S. K. Neumanna)
  • August Strindberg: Věřitelé (režie, Divadlo E. F. Buriana)
  • Henrik Ibsen: John Gabriel Borkman (režie, Činoherní klub)
  • Eurípidés, úpr. J. Vostrý: Orestés (režie, Činoherní klub)
  • Sam Sheppard: Pravý západ (režie, Činoherní klub)
  • William Shakespeare: Hamlet (režie, Divadlo Komedie)
  • Lenka Lagronová: Terezka (režie, Divadlo Komedie)
  • Egon Tobiáš: Marta (režie, Divadlo Komedie)
  • Henrik Ibsen: Stavitel Solness (režie, Divadlo Komedie)
  • George Tabori: Kanibalové (režie, Divadlo Komedie a ústecké Činoherní studio, premiéry 5. a 10. 4. 2003)[6]
  • Egon Tobiáš: Solingen (Rána z milosti) (režie, Divadlo Komedie, premiéra 27. 3. 2004)
  • Ernst Jandl: Z cizoty (režie, Divadlo Na zábradlí, premiéra 16. 10. 2004)
  • Sarah Kane: Crave (Toužení) (režie, A studio Rubín, premiéra 11. 11. 2004)
  • Friedrich Schiller: Úklady a láska (úprava, režie, Stavovské divadlo, premiéra 13. 1. 2005)
  • Lenka Lagronová: Miriam (režie, Divadlo Komedie, premiéra 24. 3. 2005)
  • Henrik Ibsen: Divoká kachna (úprava, režie, Divadlo v Dlouhé, premiéra 13. 9. 2005)
  • Wilhelm Hauff, Lucie Trmíková: Chladné srdce (výprava, režie, Pidivadlo, premiéra 15. 12. 2005)
  • Lenka Lagronová: Etty Hillesum (režie, Divadlo Na zábradlí, premiéra 12. 3. 2006)
  • Však nechte světla plát (Benefiční večer Jana Kačera) (režie, Divadlo Kolowrat, premiéra 12. 3. 2006)
  • Elfriede Jelinek: Sportštyk (režie (též David Jařab a Dušan D. Pařízek), Divadlo Komedie, premiéra 25. 4. 2006)
  • Egon Tobiáš: Vyšetřování pokračuje (režie, Divadlo Komedie, premiéra 7. 6. 2006)
  • Brendan Behan: Rukojmí (režie, Pidivadlo, premiéra 16. 11. 2006)
  • Ernst Jandl: Humanisti (režie, Divadlo Komedie, premiéra 22. 1. 2007, obnovená premiéra Studio Hrdinů, 5. 11. 2012)
  • Miloš Orson Štědroň: Kabaret Ivan Blatný (režie, Divadlo Komedie, premiéra 15. 3. 2007)
  • Bouda Bondy (režie (též Daniel Špinar, Viktorie Čermáková, Buchty a loutky), Bouda ND, premiéra 13. 6. 2007)
  • Pavel Fajt, David Prachař, Jan Nebeský: Neúplný sen (režie, Studio Damúza, premiéra 28. 11. 2007)
  • Molière: Don Juan (režie, Stavovské divadlo, premiéra 13. 3. 2008)
  • Henrik Ibsen: Arnie má problém (Když my mrtví procitneme) (scéna, režie, Divadlo Na zábradlí, premiéra 23. 5. 2008)
  • Ženské zbraně – Kolouchův sen (režie, Alfred ve dvoře, premiéra 29. 10. 2008)
  • Jan Nebeský & kol.: Horníci (Muži tmy) (autor, režie, A studio Rubín, premiéra 30. 10. 2008)
  • Per Olov Enquist: Blanche a Marie (režie, Divadlo Na zábradlí, premiéra 21. 2. 2009)[7]
  • Lucie Trmíková a Miloš Orson Štědroň: Lamento / Z tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy) (režie, Experimentální prostor NoD, premiéra 18. 1. 2010)[8]
  • Egon Tobiáš: NoD Quijote (režie, Studio Damúza, premiéra 27. 10. 2010)[9][10]
  • Jan Nebeský, Tomáš Matonoha, Josef Polášek, Daniel Čámský: Talk show „Špinavé prádlo“ (režie, A studio Rubín, premiéra 15. 12. 2010)[11]
  • Jan Nebeský, Jan Horák & kol.: SY (autor, režie, MeetFactory, premiéra 13. 4. 2011)[12][13]
  • William Shakespeare: Král Lear (úprava, scéna, režie, Národní divadlo, premiéra 10. 11. 2011)[14][15]
  • Egon Tobiáš & kol.: Denně (Poníci slabosti) (režie, Divadlo Na zábradlí, premiéra 9. 3. 2012)[16][17][18]
  • Miloš Orson Štědroň: Divadlo Gočár (režie, Divadlo Komedie, premiéra 14. 12. 2012, Divadlo Na zábradlí, premiéra 18. 10. 2013)[19]
  • Henrik Ibsen: Eyolfek (scéna, režie, Divadlo v Dlouhé, premiéra 23. 2. 2013)[20][21][22]
  • Lucie Trmíková, Jan Nebeský, David Prachař: Kabaret Shakespeare (autor, scéna, režie, Studio DAMÚZA, premiéra 24. 4. 2013)[23]
  • Gert Hoffmann, Lucie Trmíková: Pomocník Walser (režie, Studio Hrdinů, premiéra 12. 11. 2013)[24]
  • Molière: Tartuffe Impromptu! (výprava a režie, Stavovské divadlo, premiéra 28. 2. 2014)[25][26]
  • Lucie Trmíková, David Prachař, Jan Nebeský & kol.: Peklo – Dantovské variace (autor, scéna, režie, 420PEOPLE, premiéra 30. 9. 2014)[27][28]
  • Lucie Trmíková: Mlčky křičet (scéna, režie, Studio Hrdinů, premiéra 15. 12. 2014).[29][30][31]
  • Wernisch : Komorní inscenace o velikánovi české literatury, Autoři: Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková, hudba Aleš Březina, režie:Jan Nebeský. Národní divadlo.[32]

Filmografie

  • Písař Bartleby (TV film, režie), 1994
  • Alois Nebel (herec), 2011
  • SM Kabaret: Krimikabaret (divadelní záznam, režie, 2014)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c Profil Jana Nebeského na stránkách databáze i-divadlo.cz
  2. ↑ Ceny Alfréda Radoka za rok 2004. www.cenyradoka.cz [online]. [cit. 2015-01-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-02. 
  3. ↑ a b c d e Profil Jana Nebeského na stránkách DAMU. www.damu.cz [online]. [cit. 2015-01-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-19. 
  4. ↑ a b c d Profil Jana Nebeského na stránkách Národního divadla
  5. ↑ Ceny Alfréda Radoka za rok 1997. www.cenyradoka.cz [online]. [cit. 2015-01-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-07-29. 
  6. ↑ KOČIČKOVÁ, Kateřina. Do Komedie vtrhli Kanibalové [online]. iDNES.cz, 2003-04-07 [cit. 2015-02-01]. Dostupné online. 
  7. ↑ SCHMARC, Vít. Složitá a výstřední Blanche a Marie Na zábradlí [online]. Český rozhlas, 2009-04-09 [cit. 2015-01-31]. Dostupné online. 
  8. ↑ DOSPĚLOVÁ, Veronika. Divadelní Lamento Matky Terezy [online]. Český rozhlas, 2010-05-17 [cit. 2015-01-31]. Dostupné online. 
  9. ↑ PANTÁKOVÁ, Magdalena. Čirá radost z divadla pana NoDa Quijota [online]. Kulturissimo.cz, 2012-04-18 [cit. 2015-01-31]. Dostupné online. 
  10. ↑ JARÁ, Dana. Literární archetyp v alternativním klubu (2) [online]. 2010-12-25 [cit. 2015-01-31]. Dostupné online. 
  11. ↑ Talk show „Špinavé prádlo“ [online]. i-divadlo.cz, 2011-01-28, [cit. 2015-01-31]. “Dostupné online
  12. ↑ HAŠKOVÁ, Anna. Představení SY – premiéra v MeetFactory [online]. Český rozhlas, 2011-04-13 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  13. ↑ BOHUTÍNSKÁ, Jana. Nebeský hraje divadlo i s výtvarníky [online]. Hospodářské noviny, 2011-04-19 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  14. ↑ DRTILOVÁ, Zuzana. Recenze: Král Lear v Národním je zahleděný do sebe [online]. iDNES.cz, 2011-11-18 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  15. ↑ MACHALICKÁ, Jana. Král Lear v Národním: šifra Jana Nebeského [online]. Lidovky.cz, 2011-11-17 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  16. ↑ VARYŠ, Vojtěch. Denně na Zábradlí je komedií roku [online]. Týden.cz, 2012-05-05 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  17. ↑ DOMBROVSKÁ, Lenka. Tak žluklý růže by za Grossmana letěly oknem [online]. Divadelní noviny, 2012-04-16 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  18. ↑ SEN. Na zábradlí se baví vraždami [online]. Česká televize, 2012-03-09 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  19. ↑ MACHALICKÁ, Jana. Kotě Kotě Kotě Kotěra. Divadlo Gočár je radost sledovat [online]. Lidovky.cz, 2012-12-25 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  20. ↑ VLČKOVÁ, Kateřina. Eyolfek v Divadle v Dlouhé je třeskutě současný [online]. kulturissimo.cz, 2013-03-05 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  21. ↑ SOPROVÁ, Jana. Ibsenův Eyolfek v Divadle v Dlouhé – recenze [online]. Český rozhlas, 2013-02-27 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  22. ↑ SEN. Ibsenův Eyolfek nově v Dlouhé [online]. Česká televize, 2013-02-23 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  23. ↑ SOPROVÁ, Jana. Shakespeare v pokřiveném zrcadle [online]. Divadelní noviny, 2016-05-29 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  24. ↑ KERBR, Jan. Potíže s literárním čtením [online]. Divadelní noviny, 2014-01-02 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  25. ↑ SOPROVÁ, Jana. Je to Tartuffe? Není to Tartuffe? Recenze nové inscenace Jana Nebeského v Národním divadle [online]. Český rozhlas, 2014-03-18 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  26. ↑ TILIU, Nina. Může jeden Dobrý Tartuffe změnit divadlo?. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2014-04-04 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  27. ↑ ŠŤÁSTKA, Tomáš. Recenze: Znuděný David Prachař provede diváky velice povedeným Peklem [online]. iDNES.cz, 2014-10-03 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  28. ↑ VANGELI, Nina. Nebeský & Peklo & 420PEOPLE [online]. Divadelní noviny, 2014-10-30 [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. 
  29. ↑ FELTLOVÁ, Marina. Hra Mlčky křičet ožije na scéně pražského Studia Hrdinů [online]. Český rozhlas, 2014-12-15 [cit. 2015-01-25]. Dostupné online. 
  30. ↑ FELTLOVÁ, Marina; KRATOCHVÍL, Karel. Trmíková jako francouzská filozofka v kabaretu Mlčky křičet [online]. Český rozhlas, 2014-12-15 [cit. 2015-01-25]. Dostupné online. 
  31. ↑ ŠŤÁSTKA, Tomáš. Recenze: Rašilov stíhá transvestitu i kabaretiéra, který šťourá v mozku [online]. iDNES.cz, 2015-01-12 [cit. 2015-01-25]. Dostupné online. 
  32. ↑ Wernisch : Komorní inscenace o velikánovi české literatury.. www.narodni-divadlo.cz [online]. Národní divadlo [cit. 2024-06-05]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Literatura

  • ŠAVLÍKOVÁ, Kateřina. Jan Nebeský. Praha: Pražská scéna, 2007. 343 s. ISBN 978-80-86102-35-1. 

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“