Jan Nušl

Jan Nušl
Narození	19. října 1900 Hradec Králové Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	20. září 1986 (ve věku 85 let) nebo 16. září 1986 (ve věku 85 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Povolání	klenotník, sochař, designér, restaurátor a učitel
Rodiče	František Nušl
Příbuzní	Jiřina Sokolová a František Nušl (sourozenci)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Jan Nušl (19. října 1900 Hradec Králové^[1] – 16. září 1986 Praha^[2]) byl český šperkař, sochař, designér, pedagog a restaurátor.

Narodil se v rodině astronoma Františka Nušla a učitelky Aloisie rozené Doležalové^[1][3]. Otec mu vštípil základy rukodělné práce s kovy. Studoval na Odborné škole zlatnické a stříbrnické v Praze (1916–1918) a vyučil se stříbrníkem u Josefa Hoffmanna. Dále studoval v letech 1920–1936 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, základy ornamentálního modelování u Karla Štipla, figurální plastiku u Josefa Mařatky a Bohumila Kafky, až získal specializaci v ateliéru pro modelování v kovu Jaroslava Horejce, jemuž se stal roku 1946 spolupracovníkem a později nástupcem.

Souborné výstavy díla se dočkal u příležitosti svých osmdesátin roku 1980 v Galerii Československý spisovatel v Praze na Národní třídě pod vedením komisaře výstav Karla Šmída. Jeho dílo bylo oceněno titulem Zasloužilý umělec.

Nušl zemřel 20. září 1986 v Praze a byl pohřben na Břevnovském hřbitově.

Ve školním roce 1945–1946 nastoupil jako profesor modelování a cizelování na Odborné škole šperkařské v Turnově, od školního roku 1946–1947 vytvořil a do roku 1973 vedl specializovaný ateliér šperku a zpracování kovů na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se habilitoval. Z jeho ateliéru vyšlo 40 absolventů, vesměs šperkařských osobností. K významným žákům patřili například Anton Cepka, Josef Symon, Vratislav Karel Novák, nebo Alena Nováková, která se roku 1959 stala jeho odbornou asistentkou a od školního roku 1973–1974 převzala celý ateliér.

Ve 20. a 30. letech vytvářel tepané měděné plastiky v životní velikosti^[4] na sociální a sportovní motivy, portréty a sochy zvířat. Zpočátku byl ovlivněn klasiky kubistické generace (Archipenko, Lipchitz, Gutfreund, Zadkine), později směřoval ke stále většímu tvarovému zjednodušení. V mezinárodním měřítku se prosadil roku 1937, kdy spolu s Antonínem Heythumem a Antonínem Procházkou získal stříbrnou a zlatou medaili za skleněnou mozaiku na Světové výstavě v Paříži.^[4] Těžištěm jeho tehdejší práce byly realizace monumentálních prvků architektury z různých kovů. Spolupracoval s architekty Vladimírem Grégrem, Ladislavem Machoněm nebo Františkem Cubrem. Z okouzlení kubismem se brzy dostal ke konstruktivismu a abstrakci.

Nušl se věnoval šperku už od 40. let, kdy tvořil především brože s figurálními motivy. Šperk pojímal jako plochý miniaturizovaný reliéf, v němž nepravidelný obryz vymezoval motiv ženské hlavy nebo aktu.^[5] Jeho šperkařskou kariéru přerušilo roku 1950 nucené zrušení živností a státní zabavování drahých kovů. Koncem 50. let tvořil především plastické závěsy s motivy ptáků a aktů, ale postupně se propracoval k abstrakci, inspirované sochami Henry Moora a Barbary Hepworth. Nušl se zasloužil o obnovení prestiže šperkařství úspěchem vystavených zlatých šperků s českými granáty na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu,^[6] za něž získal Velkou cenu. Šlo především o závěsy ve tvaru dutých asymetrických vajíček a valounů, řešených jako volná plastika, jejichž vnitřní část byla osazena českými granáty. Využil přitom nové technologie lepení drahých kamenů.^[7]

Nušl obdržel ocenění za mříž, zhotovenou pro halu kina Bruselského pavilónu na Světové výstavě EXPO 58 v dílnách Ústředí uměleckých řemesel v Praze. Další mříže navrhl například pro dům U Hybernů v Praze (1957). V architektuře byl realizován také jeho design osvětlovacích těles (provedlo družstvo Napako), insignie nebo volná plastika. Příležitostně se svými žáky zasáhl i do zlatnického restaurování na Pražském hradě (ve Svatovítském pokladu zhotovili kopii Svatováclavské přilby, konzervovali stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta), kde tyto práce dokončila Alena Nováková.

• Reliéf malého státního znaku ČSR na motorový vůz M 290.0 (Slovenská strela)
• Část figurální kompozice na stěnách smuteční síně krematoria, Klatovy

• Uměleckoprůmyslové museum v Praze (šperky a pozůstalost, převzatá po Nušlově smrti z jeho ateliéru)
• Muzeum umění Olomouc
• Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
• Galerie hl. m. Prahy (plastiky Ležící žena a Ženské torzo – hliník)
• Národní technické muzeum (osvětlovací tělesa)
• Národní muzeum (medaile – numismatická sbírka)
• Muzeum skla a bižuterie Jablonec nad Nisou
• Museum für Kunsthandwerk, Frankfurt nad Mohanem

• Jan Nušl, Práce z let 1912–1980. Katalog výstavy; text Věra Vokáčová, Galerie Čs. spisovatele v Praze. SČVU Praha 1980.
• Věra Vokáčová: Současný český šperk. Odeon, Praha 1979
• Jan Spurný: Jan Nušl (monografie). Praha: Odeon 1983.
• Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl II. Anděla Horová (ed.) a kolektiv. Praha: Academia 1995, s. 577; autokou hesla je Jaroslava Lencová.
• Alena Křížová, Proměny českého šperku na konci 20. století, Academia Praha 2002
• Lucie Zadražilová, Sochař ve službách řemesla Jan Nušl; in: Art & Antiques, roč. 8, č.6, 2009 ,s. 58-60.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Nušl na Wikimedia Commons
• Jan Nušl v informačním systému abART
• Sochařství: Jan Nušl