Jan Roman Irving

Genmjr. Jan Roman Irving
(c) Pavel Hrdlička, Wikipedia, CC BY-SA 3.0 Pamětní deska Jana Irvinga na rodném domku v Lisově čp. 15
Základní informace
Rodné jméno	Jan Roman Ircing
Narození	7. března 1915 Lisov Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	24. dubna 1997 (ve věku 82 let) Praha Česko Česko
Vojenské informace
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Roman Irving rozený Ircing^[1][2] (7. března 1915 Lisov^[3] – 24. dubna 1997 Praha^[4]) byl československý letec, pilot 311 bombardovací perutě RAF. V této peruti nalétal 1024 hodin, celkově nalétal 1125 hodin ve 115 operačních letech.^[1][5]

Vychodil obecnou školu, poté měšťanskou školu a vyučil se strojním zámečníkem ve Škodě Plzeň. Od roku 1931 studoval na střední průmyslové škole v Plzni.^[3] Byl jedním z těch, kteří vyslyšeli výzvu „1000 pilotů republice“.^[6] Létat začal v roce 1929^[7] nebo 1931, kdy se přihlásil do Západočeského aeroklubu.^[3] V letech 1934–1935 absolvoval školu pro odborný dorost letectva při Vojenském leteckém učilišti (VLU) v Prostějově, kde získal kvalifikaci pilota dvoumístných letounů. Po výcviku byl zařazen k 1. pozorovací letce Leteckého pluku 1 T. G. Masaryka na letiště Praha-Kbely.^[3] Do vypuknutí války dosáhl v československé armádě hodnosti rotného délesloužícího.^[1]

V květnu 1939 opustil nacisty okupované Československo a přihlásil se na konzulátu v polském Krakově.^[2] Zapsal se do Cizinecké legie a byl transportován do Francie.^[1] Po vstupu Francie do války přešel do Francouzského letectva, kde až do kapitulace Francie podnikl 5^[3] nebo 11^[1] operačních letů.

V červnu 1940 měl být letecky evakuován do Anglie, pro špatné povětrnostní podmínky a nedostatek benzínu^[4] musel jeho stroj přistát v Jugoslávii.^[3] Kvůli tomuto incidentu byl dlouhou dobu považován za nezvěstného a byla mu udělena Československá medaile Za chrabrost in memoriam.^[1] V Bělehradu se v září 1940 přihlásil do československé zahraniční armády. Tzv. jižní cestou doputoval až do Haify, kde narukoval do československého pěšího praporu 11 – Východního. V únoru 1941 byl převelen zpět k letectvu a byl transportován do Anglie,15. května 1941 dorazil do Liverpoolu.^[3][7]

Zde se přihlásil do Britského královského letectva, absolvoval výcvik a v listopadu byl již jako rotmistr^[1] převelen k 311. československé bombardovací peruti RAF. Bojoval v bitvě o Británii a zúčastnil se nočních bombardovacích letů nad Německem.^[5] Od léta 1943 se aktivně podílel v bitvě o Atlantik.^[1] V červnu 1944 měl nalétáno 930 hodin, což bylo nejvíce ze všech pilotů perutě. Prvenství získal i co se týče počtu napadení zjištěných nepřátelských ponorek, zaútočil na ně celkem osmkrát. Dne 28. října 1943 byl povýšen do hodnosti podporučíka a poté na poručíka.^[1] V srpnu roku 1944 byl převelen na Bahamské ostrovy, kde sloužil jako instruktor československých vojáků v boji na moři^[5][6] a rovněž sám provedl několik operačních letů proti německým ponorkám.^[3] Do Evropy se navrátil na palubě lodi Queen Elizabeth, 25. srpna 1945 se vrátil do Československa.^[3]

V roce 1946^[1] byl demobilizován^[3] a začal létat pro Československé státní aerolinie.Zároveň vedl výuku teorie a praktický výcvik pilotů.^[7] Z ČSA byl z politických důvodů v roce 1951 propuštěn. V roce 1952, se poprvé oženil a narodily se mu dvě děti, jako první dcera Adriana (* 1953).^[7] V roce 1956 byl zatčen a uvězněn Státní bezpečností, odkud byl později pro nedostatek důkazů propuštěn.^[1] Po návratu z vězení se narodil syn Jan (* 1958). První vlna amnestií v roce 1960 se mu vyhnula.^[7] V roce 1964 byl částečně rehabilitován^[8], v roce 1968 mu byl udělen čestný titul Zasloužilý vojenský letec^[3] a mohl se vrátit k Československým aeroliniím, kde létal až do odchodu do důchodu v roce 1977.^[7] Z druhého manželství vzešla dcera Iveta (* 1970)^[7][9], která se snaží zachovávat odkaz otce i jeho spolubojovníků.^[10][11] V domu čp. 60 v Úhercích zřídila svému otci muzeum.^[12]

Plně rehabilitován byl po roce 1989.^[6] Do roku 1996 působil v předsednictvu znovuobnoveného^[2] Svazu letců České republiky.^[7]

Jan Irving byl nositelem řady československých, českých i zahraničních vysokých vyznamenání (mj. polský vojenský kříž Polské ozbrojené síly na západě 1939–1945 nebo francouzský kříž Croix Pro Audacia).^[3][13]

Pamětní desky byly Janu Irvingovi umístěny na rodném domku v Lisově čp. 15 (6. 5. 2000)^[4] a v jeho druhém domově v Úhercích čp. 60 (19. 5. 2001).^[4][7]

V březnu 1990 byl povýšen do hodnosti plukovníka.^[1]

Roku 1994 mu byla udělena francouzská pamětní medaile za kampaň v Normandii.^[4]

V květnu 1995 byl povýšen do hodnosti generálmajora.^[3]

V srpnu 1995 mu obec Úherce udělila čestné občanství.^[3]

V roce 2006 se stal čestným občanem Prahy 18.^[6]

• Medaile Za hrdinství in memoriam, 1997^[14]
• Národní řád za zásluhy, V. třída – rytíř, 8. února^[4] 1995^[1] (Francie)^[3]
• Československý válečný kříž 1939 (pětinásobný nositel^[5][7])
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (trojnásobný nositel^[1][5][7])
• Československá vojenská medaile za zásluhy, I. stupeň^[5]
• Medaile za zásluhy o ČSLA, I. stupeň^[4], II. stupeň
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí, se štítky F a VB^[7]
• Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR^[7]
• Válečný kříž 1939–1945, 1940 (Francie)^[1][3]
• Hvězda 1939–1945 (Velká Británie)
• Hvězda Atlantiku (udělena dvakrát, Velká Británie)^[5]
• Evropská hvězda leteckých osádek (Velká Británie)
• Africká hvězda (Velká Británie)
• Hvězda za Francii a Německo (Velká Británie)
• Medaile Za obranu (Velká Británie)
• Válečná medaile 1939–1945 (Velká Británie)

• V 60. letech o Janu Irvingovi natočil režisér Tomáš Škrdlant medailónek do vojenského filmového periodika „Magazín ČAF č. 3/1968“.^[15]
• Zpráva o dvou osudech (1997) – dokument Vlastimila Venclíka o dvou československých vojácích ze západní fronty. Jedním z nich byl Jan Irving a druhým Jan Horal. Pojednává o osudech dvou vojáků, z nichž jeden zůstal v rodné zemi a druhý emigroval.^[16][17]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Roman Irving na Wikimedia Commons