Jan Scotus Eriugena

Jan Scotus Eriugena
Johannes Scottus Eriugena.jpg
Narození810 nebo Desetiletí od 800
Irsko
Úmrtí877
Západofranská říše nebo Anglie
Povolánífilozof, překladatel, spisovatel a kněz
Nábož. vyznáníkatolická církev
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Eriugena. Vyobrazení z irské bankovky.

Jan Scotus Eriugena nebo Erigena[1] (asi 810/815–877) byl filozof a teolog irského původu, nejvýznamnější myslitel karolinské renesance. Eriugena působil ve Francii na dvoře Karla Holého. Jeho význam spočívá především v další aplikaci novoplatónismu na křesťanské myšlení a v tom, že přeložil do latiny spisy Pseudo-Dionysia Areopagity.

Život

Stejně jako je tomu u většiny středověkých filozofů, ani o Eriugenově životě nemáme mnoho informací. Jméno Scotus v jeho době znamenalo nejen skotský, ale také irský či galský. Přízvisko Eriugena si zvolil dle své vlasti: znamená zrozen Irskem. Na pozvání Karla Holého přišel po roce 845 do Francie, kde snad zůstal až do své smrti. Dle některých pramenů byl ubodán mnichy, kteří nenáviděli učenost.[2]

Myšlení a dílo

Ve Francii byl Eriugena požádán biskupem Hinkmarem z Remeše o vyvrácení Gottšalka, německého mnicha, jenž vyhrotil myšlenku predestinace a popíral svobodnou vůli. Eriugena se úkolu rád ujal, nicméně příslušný spis De divina praedestinatione zaskočil dobovou ortodoxii svou spekulativností a sylogistickou formou, přestože se odvolává na samého Augustina a jeho rané dílo De libero arbitro. Od té doby se Eriugena nezbavil podezření z heterodoxie; již v letech 855 a 859 byly jeho názory odsouzeny církevními koncily.

Překlad Pseudo-Dionysia Areopagity

Zatímco řecký křesťanský platónismus na rozdíl od latinského čerpal myšlenkové motivy také z pohanských nauk, inspirace evropského Západu se víceméně zastavila u Porfyria a jeho spisu Eisagogé.[3] Ve středověké západní Evropě byla znalost řečtiny mimořádnou výjimkou, mezi něž Eriugena patřil. Proto bylo uvedení areopagitik do latinského prostředí převratnou událostí, neboť jejich autor, neznámý Pseudo-Dionysios Areopagita, čerpal nejen z řeckých Otců (zejm. Řehoř z Nyssy), ale také z Plótina a především Prokla. Dionysiovy novoplatónské motivy tak působily i na převážně aristotelskou scholastiku a později zejména na křesťanskou mystiku a na renesanční filozofy; v neposlední řadě jimi byl silně zasažen sám Eriugena.

Periphyseon

V době, kdy Eriugena překládal Dionysia, měl již rozepsáno vlastní hlavní dílo, spis Periphyseon (z řec. peri fyseón – o přírodě/přirozenosti), který je však známý spíše pod latinským názvem De divisione naturae. Zde Eriugena předkládá rozdělení přírody do čtyř skupin, z nichž první tři nacházíme již v novoplatónismu či u Augustina, avšak čtvrtá je Eriugenovo novum:

1) co není stvořené a tvoří – Bůh „bez počátku“, jakožto první příčina
2) co je stvořené a tvoří – inteligibilní svět idejí
3) co je stvořené a netvoří – smyslový svět
4) co není stvořené a netvoří – Bůh jakožto finální příčina; k němu vše směřuje a do něj se vrací; „božský kruh“ se uzavírá.

Vycházení z Boha a návrat všeho k Bohu

Eriugenova teologie, resp. onto-teologie se vyznačuje do té doby nevídaným využitím dialektiky. Její principy irský myslitel ztotožňuje s pojmy proodos a epistrofé, (vycházení a návrat), známé z novoplatónské tradice. Tak jako se Bůh zjevuje, tj. vychází ve svých teofaniích, tak se celek jsoucího dělí na rody a druhy a následně se vrací. Vše je stopami Boží přirozenosti; Eriugena dospívá k pojetí Boha, který (slovy L. Karfíkové) „se děje a je tvořen v procesu světa. Ve všem, co tvoří, je tvořen a sám se děje a obsahuje vše, v čem je tvořen a v čem se děje.“[4]

Dějinné místo Eriugenovy filozofie

O Eriugenovi bylo řečeno, že „píše latinsky, ale myslí řecky“[5] a že je posledním plodem onoho ramene antické filozofie společné pohanům a křesťanům (J. Jolivet)[5]; to znamená, že pokračuje v christianizaci platónismu (či v platonizaci křesťanství), čímž je blízký např. Boëthiovi.

V období vrcholného středověku (1210, 1225) byl Eriugena posmrtně obviněn z panteismu a jeho učení zakázáno[pozn. 1] a zařazeno na Index zakázaných knih;[7] přesto působil na pozdější platónsky orientované myslitele, zejména Mikuláše Kusánského a jeho prostřednictvím na přední filozofy renesance (Pico della Mirandola a další), u kterých nacházíme Eriugenovu myšlenku, že právě v člověku (mikrokosmu) se nejlépe vyjevuje dokonalost universa makrokosmu.

České a slovenské překlady

  • ERIUGENA, Jan Scotus. Homilie a Komentář k Janovu evangeliu, přel. I. Zachová, Praha: Vyšehrad 2005.
  • MARTINKA, Jaroslav, ed. a HRUŠOVSKÝ, Igor, ed. Antológia z diel filozofov Sv. 3., Patristika a scholastika. Bratislava: Pravda, 1975. 545 s. [Výňatky ze spisu De divisione naturae (Perifphyseon) ve slovenském překladu jsou na str. 165–195.]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ „Nauka Erigenova jest vyložený pantheism, na novoplatonismu zbudovaný. Papež Lev IX. ... ji zavrhl a Honorius III. (1225) hlavní díla Erigenova spáliti dal."[6]

Reference

  1. ↑ Tvar „Erigena" užívá např. Ottův slovník naučný → Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 8. díl. V Praze: J. Otto, 1894. 1039 s. [Viz heslo „Erigena" na str. 709.]
  2. ↑ TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Viz heslo „Erigena" na str. 825; autorem hesla je prof. ThDr. Josef Kachník.]
  3. ↑ I. P. Sheldon-Williams, Tradice řeckého křesťanského platónismu. In: A. H. Armstrong (ed.), Filosofie pozdní antiky. Praha: Oikoymenh 2001.
  4. ↑ L. Karfíková: Studie z patristiky a scholastiky II. Praha: Oikoymenh 2002, str. 174.
  5. ↑ a b A. De Libera, Středověká filosofie. Praha: Oikoymenh 2001, str. 277.
  6. ↑ TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Citovaný text je v hesle „Erigena" na str. 825; autorem hesla je prof. ThDr. Josef Kachník.]
  7. ↑ Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Eriugenův spis De divisione naturae (Perifphyseon) je uveden na str. 90.]

Literatura

  • HEINZMANN, Richard. Středověká filosofie. Překlad Břetislav Horyna. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000. 351 s. [Oddíl „Jan Scotus Eriugena" je na str. 125–139.]
  • LIBERA, Alain de. Středověká filosofie: Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Přeložil Martin Pokorný. Praha: Oikoymenh, 2001. 551 s. ISBN 80-7298-026-2. [Oddíl „Jan Scotus Eriugena" je na str. 272–277.]
  • SOKOLOV, Vasilij. Středověká filozofie. Překlad : Vilém Herold a Václava Steindlová. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1988. 476 s. Kapitola „Jan Scotus Eriugena", s. 122–134. 
  • TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Viz heslo „Erigena" na str. 825; autorem hesla je prof. ThDr. Josef Kachník.]

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Johannes Scottus Eriugena.jpg
Darstellung des Johannes Scottus Eriugena in einer Handschrift der Clavis physicae des Honorius Augustodunensis, Paris, Bibliothèque Nationale, Lat. 6734 fol. 3r (12. Jh.)