Jan Sturmer

Jan Václav Sturmer
Dvojice andělů (Arcidiecézní muzeum Olomouc)
Narození	5. června 1675 Královec (Königsberg), Pruské vévodství
Úmrtí	14. listopadu 1729 (ve věku 54 let) Olomouc Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Povolání	sochař
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Václav Sturmer, v literatuře také Johann Sturmer (1675 Královec – 14. listopadu 1729 Olomouc) byl sochař, představitel vrcholného olomouckého baroka.^[1] Narodil se roku 1675 v Královci (Kaliningradu, Königsbergu) ve východním Prusku. Vyznáním byl původně luterán, konvertoval až po příchodu na Moravu (členy Bratrstva sv. Lukáše – sochaři usazení ve městě – mohli být jen katolíci).^[2] Zemřel 14. listopadu 1729 v Olomouci^[3] na tuberkulózu, pro sochaře tehdy časté onemocnění.^[4]

Mezi lety 1702–1707 byl tovaryšem v dílně olomouckého sochaře Františka Zürna st..^[5] V té době se také stal účastníkem sporu, jež se týkal stížnosti podané skupinou olomouckých sochařů (Zürn st., Leblass, Thomasberger, Herzog) na Václava Rendera, za to, že jim „fušoval“ do řemesla a odloudil tovaryše Sturmera.^[6] V letech 1707–1712 působil ve Svitavách. V roce 1712 se vrátil do Olomouce, kde koupil dům stávající v blízkosti kostela sv. Mořice, kde je dnes pohřben.^[7] V okolí sv. Mořice se tehdy usazovala celá řada sochařů, mezi ně patřili např. Schauberger, Zahner, Render. Sturmer bydlel v západní části dnešní ulice 8. května, č. p. 523/3.^[8] Následujícího roku se stal měšťanem a byl přijat do cechu.^[7]

Na jeho tvorbu mělo silný vliv dílo lombardského sochaře a štukatéra Baldassara Fontany, jeho práce jsou vytvořeny v duchu zásad berniniovské školy. Ovlivnil jimi vývoj moravského sochařství první čtvrtiny 18. století.^[9] K jeho významu také přispívá zásluha za angažování celé řady mladých tovaryšů, mnozí z nich pak prosluli svými vynikajícími díly.^[4] Patří mezi ně zejména: Jiří Antonín Heinz (1698–1759; ve Svitavách dostal u Sturmera svoji první zakázku),^[10] Jan Antonín Richter (1712–1762),^[11] Filip Sattler (1695–1738; u něj není jasné, zda byl tovaryšem u Sturmera či u Thomasbergera)^[12] a v neposlední řadě také Jan Jiří Schauberger (před 1700–1744), který se oženil se Sturmerovou dcerou.^[13] V jeho dílně byli také vedeni Josef Winterhalder st. (1702–1769)^[14] a Ondřej Zahner (1709–1752).^[15]

Jeho dílo zahrnuje zejména realizace dle zakázek církve. Ve 20. letech 18. století intenzivně pracoval pro premonstráty z olomouckého kláštera Hradisko (výzdoba varhan a kazatelny konventního kostela, socha Panny Marie nyní v Pavlovické ulici).^[5] Pro tamní prelaturu také vytvořil čtveřici soch jejích knížecích zakladatelů, umístěných na štítu budovy.^[16][4]

Řadu prací pak vytvořil pro poutní areál na Svatém Kopečku. Zde spolupracoval s Fontanou na modelu hlavního oltáře a jeho výzdobě (1725) a na štukové dekoraci interiéru (16 plastik andělů na korunní římse). Sám pak zpracoval návrh varhanní kruchty a výzdobu varhan, a na starosti měl také kompletaci oltáře. K němu začal tvořit dvojici soch adorantů a Fontanou navržený tabernákl.^[17] Oboje po jeho smrti dokončil Winterhalder.^[18][19] Jeho dílem jsou také sochy světců sv. Rocha a sv. Šebestiána na římse rezidence po straně kostela.^[20] Pro náměstíčko pod jižní stranou baziliky vypracovala jeho dílna sousoší sv. Jana Nepomuckého (podoba venkovské piazzetty).^[21]

Ve městě Olomouci pak na zakázku jezuitů vytvořil část mobiliáře jejich nového kostela (bazilika Panny Marie Sněžné).^[4] Pro kostel sv. Mořice vytesal pískovcovou sochu anděla s nádobou na svěcenou vodu (20. léta 18. století).^[22] Archivně je doloženo 14 bust pro hraběte Brajdu (poprsí římských císařů na atice kanovnické rezidence ve Wurmově ulici 577/7. Tyto busty byly vytvořeny do roku 1704 a jde tak o jeho nejstarší olomoucké práce.^[22]

K jeho nejdůležitějším pracím patří sochařská výzdoba Mariánského sloupu na Dolním náměstí v Olomouci (1718–1725). Vytvořil sochu Panny Marie Immaculaty, sochu svatého Františka Xaverského a sochu svatého Karla Boromejského. Zde se objevuje otázka šesti modelů Tobiáše Schütze, které snad byly pro realizaci použity.^[23] Pro tyto sochy jsou charakteristické Sturmerovské kompoziční typy a jejich objemovost, patří k vrcholům jeho tvorby.

Realizoval také několik kamenosochařských votivních děl: sloup Nejsvětější Trojice v Kroměříži na Riegrově náměstí, mariánský sloup ve Svitavách^[24] v Moravské Třebové (1715–1718), v Rychnově, Vendolí, Potštátě, světecké sloupy v Kunčině, trojiční sloup ve Fulneku^[22] a sochy u mariánského sloupu v Litovli.^[25][26]

• 
  Sousoší Nejsvětější Trojice na sloupu Nejsvětější Trojice v Kroměříži
• 
  Socha svaté Anny na sloupu Nejsvětější Trojice v Kroměříži
• 
  Socha svaté Rozálie na sloupu Nejsvětější Trojice v Kroměříži
• 
  Socha svatého Eligia na sloupu Nejsvětější Trojice v Kroměříži
• 
  Socha svatého Karla Boromejskéko na sloupu Nejsvětější Trojice v Kroměříži
• 
  Socha svatého Františka Xaverského na sloupu Nejsvětější Trojice v Kroměříži
• 
  Mariánský sloup ve Svitavách
• 
  Mariánský sloup v Moravské Třebové
• 
  Mariánský sloup Panny Marie Immaculaty v Rychnově
• 
  Mariánský sloup v Potštátě
• 
  Socha panny Marie na mariánském sloupu v Litovli

K jeho dílu patří také celá řada samostatných soch a drobnějších realizací. Sem spadá např. dřevěná socha sv. Pavlíny (po 1715, výška ~155 cm, nese zbytky původní polychromie),^[27] dále socha sv. Barbory (1715, ~155 cm, dřevo, fragmenty polychromie).^[28] Obě byly původně umístěny na fasádě kovárny v Řepčíně.^[29] Vytvořil také dvojici andělů (atlantů), kteří byli původně umístěni v kostele sv. Floriána v Moravské Huzové (20. léta 18. st., ~155 cm, dřevo, fr. polychr.).^[30] Z jednotlivých statuí stojí za pozornost také socha sv. Jana Nepomuckého v Šumvaldě (1713), Litovli (1718) a Bílé Lhotě (1726), socha Panny Marie ve Fulneku (~1718), v Olomouci na Nových Sadech (20. léta 18. st.) a socha sv. Barbory v Cholině (1715).^[5]

Pro jeho sochařské práce je charakteristická velkorysá objemovost figur budovaná s modelační jistotou. Typické jsou také klidné postoje a elegantní gesta postav. Pro práci jeho dílny i jeho samotného je specifické časté opakování již zavedených kompozičních schémat.^[22]

• Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (edd.), Olomoucké baroko. 2. Výtvarná kultura 1620–1780. 2. Katalog. Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc. Olomouc 2011
• Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (edd.), Olomoucké baroko. 3. Historie a kultura. Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc. Olomouc 2011
• Irena Marie Kubešová – Simona Jemelková, Kamenné stopy barokní Olomouce (kat. výst.), Vlastivědné muzeum v Olomouci 2001.
• Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, Ostrava 1993.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Sturmer na Wikimedia Commons
• http://aleph.vkol.cz/pub/svk04/00000/74/000007478.htm
• Jan Sturmer v informačním systému abART