Jan Syrový

arm. gen. Jan Syrový, KCB
Jan Syrový na fotografii z roku 1938
11. předseda vlády Československa
Ve funkci: 22. září 1938 – 1. prosinec 1938
Prezident	Edvard Beneš Emil Hácha
Předchůdce	Milan Hodža
Nástupce	Rudolf Beran
6. a 11. ministr národní obrany ČSR
Ve funkci: 18. březen 1926 – 12. říjen 1926
Prezident	Tomáš Garrigue Masaryk
Předseda vlády	Jan Černý
Předchůdce	Jiří Stříbrný
Nástupce	František Udržal
Ve funkci: 22. září 1938 – 15. března 1939
Prezident	Edvard Beneš Emil Hácha
Předseda vlády	Jan Syrový Rudolf Beran
Předchůdce	František Machník
Nástupce	Ludvík Svoboda
1. ministr národní obrany Protektorátu Čechy a Morava
Ve funkci: 16. března 1939 – 27. duben 1939
Prezident	Emil Hácha
Předseda vlády	Rudolf Beran
Předchůdce	nikdo (funkce vznikla)
Nástupce	nikdo (funkce zanikla)
Stranická příslušnost
Členství	nezávislý
Vojenská služba
Hodnost	armádní generál
Bitvy/války	bitva u Zborova, Ruská občanská válka
Narození	24. ledna 1888 Třebíč Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	17. října 1970 (ve věku 82 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Národnost	česká
Příbuzní	Jaroslav Malínský (švagr nebo švagrová)
Profese	politik a voják
Ocenění	Řád sv. Jiří 4. třídy (1915) Kříž svatého Jiří (1915) Řád sv. Stanislava 3. třídy (1915) Řád sv. Vladimíra 4. třídy (1916) Řád sv. Anny 4. třídy (1917) … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Jan Syrový
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Bohumír Syrový (24. ledna 1888 Třebíč^[1]– 17. října 1970 Praha) byl československý armádní generál, příslušník a velitel Československých legií v Rusku a předseda československé vlády v období Mnichovské dohody od 22. září do 30. listopadu 1938. V období první republiky byl uctíván jako národní hrdina, navzdory tomu byl po 2. světové válce odsouzen za vlastizradu. Z vězení byl propuštěn po čtrnácti letech. V roce 2022 byl zproštěn všech obvinění v plném rozsahu a plně rehabilitován.^[2]

Život

Mládí

Narodil se v Třebíči dne 24. ledna 1888 do rodiny třebíčského obuvníka Jana Syrového a jeho manželky Anny Syrové^[1] v domě č. 1 na rohu Komenského náměstí a Palackého ulice. Dnes se ulice jmenuje Jihlavská brána, dům jíž nestojí.

V Třebíči následně absolvoval obecnou a měšťanskou školu, střední školu vystudoval v Brně. Tehdy nastoupil do oboru stavební technik na Českou vyšší průmyslovou školu v Brně.^[3] Odmaturoval roku 1906^[4], a poté nastoupil do rakousko-uherské armády.

V době, kdy nepobýval v Brně, se v průběhu studií aktivně zapojoval do činnosti třebíčského Sokola. Třebíčské zastoupení této organizace tehdy jakožto náčelník vedl Jan Máchal, absolvent třebíčského gymnázia, který se později podílel na celonárodní činnosti Sokola. Roku 1903 do třebíčského Sokola vstoupil také pedagog vyučující na škole v Třebíči–Nových Dvorech Josef Jiří Švec, se kterým se Syrový spřátelil.^[3] Švec roku následně 1911 odjel do Ruska. Samotný Syrový odešel za prací do Varšavy, která tehdy byla součástí Ruska. Ještě předtím však prošel prezenční vojenskou službou v Brně. Ve Varšavě pracoval coby zaměstnanec stavební firmy, díky čemuž si mohl našetřit na další studium. Tím prošel rovněž ve Varšavě, specializoval se na speciální železobetonové stavitelství a následně roku 1913 nastoupil do státní stavební kanceláře jako stavební technik.^[3]

Vojenská kariéra

V době vypuknutí první světové války pracoval jako stavbař ve Varšavě. Přihlásil se jako dobrovolník do ruské armády, a stal se příslušníkem České družiny.^[5] V průběhu války byl několikrát povýšen a vyznamenán, ačkoliv nastoupil jako obyčejný voják, brzy dosáhl povýšení na důstojníka.

Zúčastnil se bitvy u Zborova, ve které 2. července 1917 přišel o pravé oko (byl těžce zraněn v průběhu dělostřelecké přípravy). Jako starodružiník nově vznikající Československé brigády provedl mnohé úspěšné průzkumné akce, jak dokládají hlášení hlavního štábu Ruské armády. Později se Syrový stal velitelem československých legionářů v Rusku a všech protibolševických vojenských sil na Sibiři. Již v hodnosti generála absolvoval celou sibiřskou anabázi československých legionářů. V červnu 1920 se vrátil do Československa jako všemi respektovaný národní hrdina.^[4]

• V československých legiích na ruské frontě
• 
  Jako jeden z prvních českých dobrovolníků - důstojníků^[6]
• 
  Jako velitel československého vojska v Sibiři (kolem 1918–1920)^[7]

Stal se zemským vojenským velitelem. V lednu 1924 přijal funkci podnáčelníka Hlavního štábu a 1. ledna 1925 se pak stal jako první český důstojník náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci.^[5] Roku 1927 byl povýšen na armádního generála. Od roku 1933 se stal nástupcem generála Syrového v Hlavním štábu generál Ludvík Krejčí a Syrový byl namísto toho jmenován generálním inspektorem československé branné moci. Tato nová funkce měla být spíše reprezentativní,^[5] ale jakmile ji Syrový obsadil, začal se zasazovat o to, aby mu Krejčí přenechával různé povinnosti, což mezi oběma vyvolalo vleklý spor o pravomoce. Několik měsíců také zastával funkci ministra národní obrany. Rodina si žila nad poměry, generál bral 6600 korun měsíčně, ale výdaje byly 13 tisíc^[8]. Proto Běla Syrová požádala hrad o finanční výpomoc.^[9]

30. května 1938 se jeho portrét objevil na titulní straně amerického časopisu Life s popiskem "Commander of the Czech army".

Podzim 1938

Syrový byl skeptický, že by československá armáda dokázala odolat německému útoku.^[10] Lidmi byl ale považován za novodobého Žižku, který vyvede republiku z krize.^[5] 21. září 1938 československá vláda přijala německý požadavek na postoupení pohraničních území s převahou německého obyvatelstva Německu.^[11] To v Československu vyvolalo silné protesty. Syrový byl povolán na Pražský hrad, aby svou autoritou uklidnil srocující se dav demonstrantů, kteří skandovali „dejte nám zbraně nebo Syrového“. Protestoval, ale jelikož Edvard Beneš v tu dobu spal, byl přemluven, před dav vystoupil a přednesl několik uklidňujících vět, po nichž se dav rozešel.^[11] Druhého dne vláda odstoupila, a nahradila ji úřednická vláda, které Syrový předsedal.^[11] V této funkci pak setrval do 30. listopadu 1938, kdy po něm funkci převzal Rudolf Beran. Do této doby spadá obsazení českého pohraničí na základě Mnichovské dohody.

Syrový ve vládě pokračoval až do dubna 1939 jako ministr národní obrany.^[5] Podílel se na poklidném obsazení zbytku Čech a Moravy německou armádou v březnu 1939 – vydal mimo jiné příkaz, aby nepříteli nebyl kladen odpor.

Prožívám nejtěžší chvíli svého života, neboť plním svůj nejbolestnější úkol, nad kterým lehčí by bylo zemřít. Zůstali jsme sami. Měli jsme volbu mezi zoufalou a bezvýslednou obranou, která by znamenala nejen obětování celého dospělého pokolení, ale i žen a dětí. A mezi přijetím podmínek, které v bezohlednosti jsouce položeny po nátlaku bez války, nemají příkladu v dějinách.

Jan Syrový, projev k národu, ^[12]

Odsouzení a uvěznění

Během německé okupace se Syrový nijak neangažoval, a to ani na straně odboje, ani kolaborací s okupanty. Po celou dobu války byl sledován gestapem.^[5] Podporoval však rodiny lidí perzekvovaných Němci a tajně se souhlasem premiéra Eliáše převedl část prostředků z fondu pro legionáře pro potřeby odboje.^[13] Přesto byl hned 14. května 1945 zatčen a později odsouzen na dvacet let za vlastizradu.^[5] Osudným se mu stal především rozkaz z března 1939, aby československé jednotky nekladly odpor Němcům, ačkoliv byl k jeho vydání instruován svým vrchním velitelem – prezidentem Háchou. Za přitěžující okolnost mu bylo mimo jiné přičteno, že si podal ruku s Adolfem Hitlerem při jeho vstupu na Pražský hrad, přestože tato fotografie byla v podstatě zinscenována.^[13]

Z vězení byl propuštěn po čtrnácti letech při amnestii v roce 1960. Své odsouzení nesl velice těžce a až do své smrti je nepřestal považovat za nespravedlivé, protože ve všech případech nepopulárních činů a rozhodnutí plnil jako voják rozkazy nadřízených.^[5] Po svém propuštění se živil jako hlídač.^[5]

Rehabilitace

V roce 2021 zahájila jeho rodina pokus o jeho rehabilitaci.^[13] V prosinci roku 2021 Městský soud v Praze návrh na obnovu procesu zamítl, soudkyně se vyjádřila, že k obnovení procesu nebyly předloženy nové a převratné důkazy.^[14] Vrchní soud v Praze dne 12. dubna 2022 rozhodl o povolení obnovy řízení (včetně Rudolfa Berana), zrušil rozsudek Národního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1947 a vrátil věc státnímu zástupci k prošetření.^[15] Obnova řízení je dávána do souvislosti s tím, že soudní moc byla v tehdejším Československu ze strany Komunistické strany ovlivňována již před rokem 1948.^[13][16] 15. července 2022 státní zástupce Jan Kopečný z Městského státního zastupitelství v Praze zastavil trestní stíhání generála Jana Syrového a bývalého ministerského předsedy Rudolfa Berana. Státní zástupce nově posoudil věc tak, že jmenovaní se žádného trestně postižitelného jednání nedopustili a není ani důvod postoupit věc jinému orgánu.^[2][17]

V roce 2022 byla na Syrového rodném domě v Klimentově ulici v Třebíči odhalena jeho pamětní deska.^[18]

Rodina

Bratrem jeho manželky Anny byl akademický malíř Jaroslav Malínský.

Vyznamenání

Seznam vyznamenání udělených Janu Syrovému:^[19]

Československo

• Československý válečný kříž 1914–1918, se čtyřmi lipovými ratolestmi
• Řád sokola, s meči
• Československá revoluční medaile, se štítky „Č.D.“, „Zborov“ a čísly „1“, „2“
• Československá medaile Vítězství

Belgie

• Řád koruny, II. třídy – velkodůstojník
• Válečný kříž 1915^[20]

Estonsko

• Řád orlího kříže^[21], I. třída

Francie

• Řád čestné legie, II. třída – velkodůstojník ^[kdy?]
• Řád čestné legie, III. třída – komandér
• Řád čestné legie, IV. třída – důstojník
• Řád čestné legie, V. třída – rytíř
• Válečný kříž 1914–1918, s palmou

Itálie

• Řád italské koruny, II. třída – velkodůstojník
• Válečný záslužný kříž^[22]

Japonsko

• Řád posvátného pokladu^[23], II. třída

Jugoslávie

• Řád svatého Sávy, I. třída
• Řád bílého orla, I. třídy – velkokříž
• Řád bílého orla, II. třídy – velkodůstojník
• Řád Karadjordjevičovy hvězdy, II. třídy

Litva

• Řád Vytisova kříže^[24], II. třídy

Lotyšsko

• Řád medvědobijce^[25], II. třídy
• Řád tří hvězd, II. třídy

Maroko

• Řád Nischan el Quissam Alaouite, I. třída

Polsko

• Řád znovuzrozeného Polska, II. třídy

Rumunsko

• Řád rumunské hvězdy^[26], I. třídy
• Řád rumunské koruny, II. třídy
• Řád Za věrné služby^[27]
• Pamětní Kříž na válku 1916–1919^[28] se štítkem „Siberia“

Ruské impérium

• Řád svatého Vladimíra, IV. třída s meči a mašlí
• Imperátorský Řád svaté Anny, IV. třída
• Řád svatého Stanislava, III. třída s meči a mašlí
• Řád sv. Jiří, IV. třída

Řecko

• Řád Fénixe^[29], I. třídy
• Medaile Za vojenské zásluhy 1917^[30]

Tunisko

• Řád Nichan Iftikhar^[31], I. třídy

Spojené království

• Řád lázně,II. třídy (KCB)

Odkazy

Reference

Literatura

• FIDLER, Jiří. Generálové legionáři. Brno: Books, 1999. 360 s. ISBN 80-7242-043-7. 
• GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6. 
• PRECLÍK, Vratislav: T.G. Masaryk a jeho legionáři, in ČAS, časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 97, s. 4–8, ročník XX., leden–březen 2012, ISSN 1210-1648.
• ZEJDA, Radovan. Osobnosti Třebíčska. Třebíč: Akcent, 2000. 224 s. ISBN 80-7268-104-4. S. 176–179. 

Související články

• První vláda Jana Syrového, též Vláda obrany republiky
• Druhá vláda Jana Syrového

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Syrový na Wikimedia Commons
• Osoba Jan Syrový ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Syrový
• Jan Syrový v databázi čs. legionářů z 1. světové války (VHA)
• Vojenské osobnosti – gen. Jan Syrový
• Armádní generál Jan Syrový o situaci v září 1938
• Gen. Jan Syrový: Rozhlasový projev po přijetí mnichovské dohody 30. září 1938
• Galerie náčelníků NGŠ – seznam náčelníků Hlavního (Generálního) štábu
• Generál Jan Syrový – video z cyklu České televize Historický magazín
• Jan Syrový jako svobodný zednář