Jan Zajíc

Jan Zajíc
(c) Luděk Kovář, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0 Portrét na pamětní desce na pražském Václavském náměstí
Narození	3. července 1950 Vítkov Československo Československo
Úmrtí	25. února 1969 (ve věku 18 let) Praha Československo Československo
Příčina úmrtí	sebeupálení
Místo pohřbení	Vítkov
Povolání	student a žák
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třída, in memoriam (1991)
Příbuzní	Jaroslav Zajíc (sourozenec)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Zajíc (3. července 1950 Vítkov – 25. února 1969 Praha) byl český student, jenž spáchal sebevraždu po vzoru Jana Palacha právě v den 21. výročí komunistického puče, v únoru 1969 na Václavském náměstí v Praze. Upálil se na protest proti normalizaci a cenzuře poté, co nebyly splněny požadavky Jana Palacha. Čin provedl v průchodu poblíž tehdejších kin Letka a Čas. Byl označen za Pochodeň č. 2.

Narodil se v rodině učitelky Marty (1916–1998) a prodavače Jaroslava (1917–2011) Zajícových.^[1][2] V roce 1965 začal studovat na střední průmyslové škole železniční v Šumperku.^[3] Během studia se zajímal živě o literaturu i poezii, sám se pokoušel psát básně.^[3] Během období pražského jara s nadšením podporoval uvolnění ve společnosti.^[3]

Po sebeupálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky (na Václavském náměstí v Praze ve stanu u kašny, hlídané příslušníky SNB, kteří rozháněli kolemjdoucí zájemce o vystavený text), kterou ukončil v den Palachova pohřbu. Přibližně o měsíc později, zklamán pokračující normalizací i tím, že Palachův čin neměl za následek žádnou dlouhodobější reakci ve společnosti, se rozhodl Jana Palacha následovat. Není známo, zda stavěl též na činu plzeňského pivovarského dělníka Josefa Hlavatého, který se 20. ledna 1969 upálil na pomníku T. G. Masaryka v Plzni a zemřel právě v den pohřbu Jana Palacha.^[3] Původně uvažoval, že se upálí 1. března, ale nakonec zvolil symbolické datum 25. února. Kromě výročí 21 let od komunistického převratu šlo také o výročí jednoho měsíce od pohřbu Jana Palacha.

25. února 1969 se vydal vlakem do Prahy. V horní části Václavského náměstí se toho dne asi v půl druhé odpoledne v průjezdu domu čp. 821/39 polil benzínovým čističem a zapálil se. Chtěl vyběhnout na Václavské náměstí, ale ztratil orientaci a uhořel v domě na schodech.^[4]

Státní bezpečnost zabránila tomu, aby byl Zajíc pohřben v Praze, jak si Jan Zajíc přál, protože se obávala dalších demonstrací, podobně jako v případě Jana Palacha.^[3] Jeho ostatky byly převezeny do rodného Vítkova, kde byl 2. března 1969 pohřben.^[3] Církevní pohřeb vedl P. Josef Krakovič (1918–1986),^[5] tehdejší duchovní správce vítkovské farnosti.^[6][7]

V dopisech, které Jan Zajíc zanechal na rozloučenou, stálo:

Jaroslav Zajíc, starší bratr Jana Zajíce, v rozhovoru pro ČT24 uvedl, že jeho bratr před činem svým příbuzným nic nenaznačil, ale o činu vědělo pár vyučujících a spolužáků. Jaroslav Zajíc sdělil, že tato událost pro něj a jeho příbuzenstvo navždy zůstane otevřená. Matka Marta Zajícová se psychicky zhroutila a o rok později byla vyhozena z práce, mladší sestra Jana Zajíce nemohla studovat na vysoké škole, přestože měla výborný prospěch.

Podle tvrzení publicisty a novináře Patrika Eichlera v debatě na ČT24 z 16. ledna 2014 byl na místě Zajícova činu nalezen seznam osob, které jej snad měly následovat, a jednu svou spolužačku prý přemluvil, aby se upálila 8. března 1969, k čemuž ale nakonec nedošlo.^[8]

Hned v době sametové revoluce byl na ploše náměstí před sochou Sv. Václava zřízen prostý pomník (deska ve stávajícím květinovém žulovém kruhu) na Palachovu a Zajícovu památku s jejich životními daty. V rodném Vítkově po něm bylo pojmenováno náměstí a na pražské Letné přejmenována Komsomolská ulice na Jana Zajíce. V Šumperku bylo po něm pojmenováno náměstí, které se nachází v areálu bývalých sovětských kasáren. V roce 1998 obdržel čestnou Medaili T. G. Masaryka Masarykova demokratického hnutí za věrnost jeho odkazu a vzápětí od prezidenta Václava Havla Řád T. G. Masaryka in memoriam.

Na počest jeho oběti po něm bylo v rodném Vítkově pojmenováno náměstí. Stalo se tak po pádu komunistického režimu. Dříve neslo náměstí název náměstí Rudé armády, čímž byl efekt přejmenování ještě více znásoben.

Město Vítkov od roku 1993 pravidelně uděluje Cenu Jana Zajíce. Cena je udělována za hrdinský čin, záchranu lidského života, mimořádné studijní či pracovní výsledky, vítězství a úspěchy v olympiádách a soutěžích všech druhů, forem a stupňů, publikační, uměleckou a charitativní činnost. Cena se údílí ve dvou kategoriích, do 15 let a 15-20 let. Do dnešní doby bylo oceněno více než 35 žáků a studentů.^[9]

• DORKO, Branislav. Jan Zajíc. Opava : Matice slezská, 2012. ISBN 978-80-86887-18-0
• BLAŽEK, Petr: Živé pochodně v sovětském bloku. Politicky motivované případy sebeupálení 1966-1989. Praha, ÚSTR 2019. ISBN 978-80-88292-58-6.
• ŠULEŘ, Oldřich: V očích měli plameny. Ostrava 2020. ISBN 978-80-270-8277-3

• Jan Palach
• Ryszard Siwiec
• Evžen Plocek
• Josef Hlavatý
• Sándor Bauer
• Romas Kalanta
• Elijahu Rips
• Oleksa Hirnyk
• Michal Lefčík

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Zajíc na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Zajíc
• Web studentské výstavy o Janu Zajícovi
• Film Jan Zajíc – pochodeń č. 2, Sami proti zlu (celý krátký film, 2013)
• Jan Zajíc
• (anglicky) Memories of Jan Palach
• Snímky z posledních dnů života Jana Zajíce i z místa sebeupálení
• Rozhovor o Janu Zajícovi a knize V očích měli plameny na webu Městské knihovny Frenštát pod Radhoštěm https://www.knihovnafrenstat.cz/l/rozhovory-z-cajovny-oldrich-suler-o-knize-v-ocich-meli-plameny-k-vyroci-jana-zajice/