Jan Zeyer

Jan Zeyer
Narození	21. března 1847 Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	6. května 1903 (ve věku 56 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Národnost	česká
Vzdělání	Polytechnický ústav Království českého (České vysoké učení technické v Praze)
Povolání	architekt, stavitel
Manžel(ka)	Františka Švagrovská
Děti	Jan Angelo Zeyer Alexander Zeyer
Příbuzní	Julius Zeyer bratr August Švagrovský švagr
Hnutí	neorenesance
Významná díla	Dům čp. 1035/I. v ulici Karolíny Světlé, Dům Bohuslava Schnircha
Mecenáš	August Švagrovský
Ovlivněný	Andrea Palladio, Josef Zítek, Josef Niklas, Antonín Wiehl, česká renesance 16. století
Vliv na	Osvald Polívka, Antonín Balšánek, Jan Koula, Jiří Stibral, Rudolf Kříženecký
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Zeyer (21. března 1847 Praha^[1] – 6. května 1903 Praha^[2]) byl český architekt a stavitel tvořící ve stylu novorenesance. Náleží ke generaci Národního divadla. V letech 1873–1880 spolupracoval na stavbách s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícím na tradici české renesance 16. století.^[3] Jeho bratr byl básník Julius Zeyer, jeho syn byl malíř Jan Angelo Zeyer^[4][5] a jeho švagrem byl mecenáš umění z Roudnice nad Labem August Švagrovský.^[6] Zeyer působil též v oboru památkové péče, například jako člen Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy.^[4][7]

Narodil se 21. března 1847 v Praze v pražské tesařské rodině. Jeho otec byl stavitel a tesařský mistr Jan Zeyer.^[8] Umělecky byli zaměřeni i další členové Zeyerovy rodiny: bratr Julius byl významný český básník, jeho syn Jan Angelo Zeyer se stal malířem.^[4] V letech 1880–1885 žil v Roudnici nad Labem, kde působil jeho švagr a mecenáš umění August Švagrovský a odkud pocházela i jeho sestra, Zeyerova manželka Františka Švagrovská (1843–1909).^[6] Jan Zeyer a Františka Švagrovská byli oddáni v Roudnici nad Labem 24. října 1872. Za svědky jim byli bratři ženicha a nevěsty, básník Julius Zeyer a Augustin Švagrovský.^[9]

V době svatby bylo bydliště Jana Zeyera Praha II, č. 1337, v roce 1886 udával adresu bydliště Divadelní č. 16/II. na Starém Městě v Praze. Manželé Zeyerovi měli dva syny – akademického malíře Angela (1878–1945, později psán Jan Angelo) a právníka Alexandra (1882–??). Sestra – Janovo dvojče Eva zemřela v deseti letech.^[10]

Jan Zeyer zemřel 6. května 1903 v Praze a je pohřben na Olšanských hřbitovech,^[11] hřbitov V/21.

Po ukončení studií na České technice (prof. Josef Niklas 1866–1870) a Deutsche technische Hochschule Praha (prof. Josef Zítek 1871) v letech 1870 a 1871 cestoval po Itálii a delší dobu setrval v Římě se sochařem Bohuslavem Schnirchem. Samostatnou práci zahájil v roce 1872 u předměstské stavební banky jako architekt a stavitel. Ve stavitelské praxi postupně spolupracoval s jinými architekty a staviteli. V letech 1873–1880 s Antonínem Wiehlem,^[12] který jej výrazně ovlivnil. Následovalo období spolupráce s architektem Viktorem Skučkem.^[5][12] Zeyer se stal jedním z významných architektů české novorenesance. Tomu odpovídala historická a vlastenecká témata výzdoby fasád domů, které navrhoval.^[13] V závěru kariéry pracoval samostatně. Byl dlouholetým předsedou Umělecké besedy. Od roku 1873 byl členem Spolku inženýrů a architektů.^[4][14]

V roce 1893 Jan Zeyer jako první navrhl konkrétní řešení jak vytvořit tzv. Letenskou komunikaci v Praze (debaty se vedly už od šedesátých let 19. století). Jan Zayer navrhl, že se svými spolupracovníky zrealizuje 24 m širokou asanační třídu od Staroměstského náměstí k Vltavě (dnešní Pařížská třída) a v jejím pokračování most (dnešní Čechův most) a dále silnici (serpentinu) na Letenskou pláň, vystaví elektrickou dráhu v nové ulici a přes most a dále až ke Stromovce. Elektrická dráha by se za mostem rozvětvovala vpravo do Holešovic a vlevo na Malou Stranu. Město Praha požadavky Jana Zeyera (např. na nabytí pravomoci vybírat mostné, podporu k dosažení koncese pro zřízení elektrické dráhy a odkoupení uliční plochy aj.) nepřistoupilo a návrh nebyl rozpracován.^[15]

V roce 1892 ve Vídni publikoval knihu "Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag".

(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

V sedmdesátých letech spolupracoval s Antonínem Wiehlem na návrzích novorenesančních budov v Praze.^[12][16] V letech 1875–1880 bylo podle Wiehlových a Zeyerových návrhů v Praze postaveno 5 činžovních domů na Starém Městě.^[17] Na těchto stavbách Wiehl za Zeyerovy účasti postupně propracovával své typické prvky obnovené české renesance, zejména sgrafita.

• Dům Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548/5 na Vinohradech, autory výzdoby jsou Schnirch a Fr. Ženíšek. (1875)^[18][19]
• Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici, autory výzdoby jsou Tulka a Myslbek (1876)^[18][20] rodinný dům čp. 1050
• nárožní Dům s taneční školou Karla Linka čp. 1050 v Praze 1, Divadelní ul. 12, Krocínova ul. 1. (1875–1876)^[21]
• Dům čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé Autory výzdoby jsou Ženíšek a Myslbek (1876)^[21][22]
• Dům čp. 317/15 v ulici Karoliny Světlé U Vratislavů (1877)^[21][23]

• Nájemní dům Zborovská čp. 115 (1886 – 87)^[24]
• Nájemní dům Zborovská čp. 117 (1886 – 87)^[24]
• Nájemní dům čp. 729 Janáčkovo nábřeží (1891)^[24][25][26]
• Nájemní dům čp. 91 Janáčkovo nábřeží (1891)^[24][25][26]

• Vlastní obytný dům, Újezd čp. 402/III., Praha (1892–93)
• Nájemní dům čp. 693 Dukelských hrdinů (1894)^[27]
• Nájemní dům čp. 694 Dukelských hrdinů (1894)^[26][28]
• Nájemní dům čp. 696 Dukelských hrdinů (1894)^[27][29]

• Vila Augustina Švagrovského, Bechlín čp. 52 (1874–75),
• Kulturní dům Říp (s. F. Brodský), Husovo nám. čp. 58, Roudnice nad Labem (1878)
• Radnice Železný Brod (1890)
• Řeznický dům, Bubenské nábř. čp. 702/VII., Praha – Holešovice (1894)^[30]
• Sokolovna Slaný (1896–97)

Wiehlovo a Zeyerovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost a příznivý ohlas. O tom svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný 10 let po dokončení domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé (celý text viz reference): „Stavby Antonínem Wiehlem vytvořené mají vždy zcela zvláštní a osobitý půvab svůj. Půvab ten nezáleží jen ve vynikajících vlastnostech architektonických, ale též ve výzdobě figurální, kterouž s vybraným vkusem a taktem pro ně si volívá. Je to vždy kus místní biografie, jenž v takové dekoraci sgraffitové, malířské neb sochařské se zračí. Také vlys sgraffitový, kterýž před několika roky prof. Ženíšek pro dům v Poštovské ulici komponoval, líčí nám výjevy z pražského života... ^[31] Wiehlův a Zeyerův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci"; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."^[32] Podobně Koula referoval též o vlivu Schulzovy rekonstrukce Schwarzenberského paláce na Wiehlovo pojetí novorenesance.^[33][34] O uplatnění sgrafit referoval Jan Koula v článku "Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera"^[24][33][12] Podobně Wiehl ovlivnil i Karla Gemperle, se kterým spolupracoval po Zeyerovi.^[35]

Fasády Zeyerových domů mají podobné pojetí jako fasády navržené Wiehlem. Mají podobná kompoziční řešení a Zeyer se stejně jako Wiehl inspiroval dochovanými budovami české renesance 16. a 17. století. Na sgrafitech a freskách ve stylu „chiaroscuro“ Zeyer spolupracoval s Františkem Ženíškem, Janem Koulou, Láďou Novákem, Viktorem Olivovou a Jaroslavem Pavlíkem.^[36][37]

Podobně jako Antonín Wiehl působil Zeyer v oboru památkové péče. Byl členem Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy.^[7] V době Pražské asanace se podílel na úspěchu této komise v případě záchrany kostela svatého Václava^[38] Na Zderaze, kde se bouraly domy pro dnešní Resslovu ulici. Kostel se podařilo z demoličního plánu vyjmout a byla navržena jeho oprava. Zeyer 28. 3. 1898 formuloval návrh Městské radě na zachování kostela.^[39]Zeyer též veřejně polemizoval s necitlivými zásahy prováděnými v rámci asanace, jak ilustruje jeho odpověď vývodům Dra. Steina, daná v týdenní schůzi Spolku architektů a inženýrů v království Českém, konané dne 25. ledna 1901. Tato jeho ostrá polemika názory magistrátního sekretáře dr. Augusta Steina, představeného asanační kanceláře, jež připravila podrobný plán realizace sanačních prací byla též publikována.^[40] Zeyer se též angažoval pro obnovu kláštera Bl. Anežky Přemyslovny^[41] a spolu s dalším členem Komise Ferdinandem Josefem Lehnerem v roce 1896 publikoval projekt jeho rekonstrukce v informační publikaci Klášter bl. Anežky Přemyslovny a obnova jeho.^[42][43] a působil v Jednotě pro obnovu kláštera Bl. Anežky v Praze.^[44]

• 
  Antonín Wiehl
• 
  Josef Václav Myslbek - autor návrhu medailonů
• 
  František Ženíšek - autor návrhu sgrafit
• 
  Viktor Oliva - autor sgrafit
• 
  Láďa Novák

• 

  (c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
  Domy A. Wiehla a J. Zeyera v ulici Karolíny Světlé 15–17
• 

  (c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
  Dům A. Wiehla a J. Zeyerav ulici Karolíny Světlé 17
• 
  J. Zeyer Praha Holesovice Argentinska 1
• 
  Bechlín, vila Augustina Švagrovského

• 

  (c) autor: ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
  Jiří z Poděbrad
• 

  (c) autor: ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
  Vladislav
• 

  (c) autor: ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
  Karel IV.
• 

  (c) autor: ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
  Václav IV.

• 
  Praha Holesovice Argentinska 1 sgrafito 1

• 25 let kláštera Bl. Anežky : (1893–1918) : Jubilejní zpráva Jednoty pro obnovu kláštera Bl. Anežky v Praze. Praha: Jednota pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky, 1918. Dostupné online. 
• BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
• BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město Plasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
• Domy architekta J.Zeyera na Ferdinandově nábř. Smíchovském.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXVI/1892, čís. sešit2, s. 88–101. 
• Dukelských hrdinů 43/696In: Letná a Letenská Pláň [online]. Praha: Letná a Letenská Pláň [cit. 2016-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. 
• DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
• HELLER, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, s. 3–13. 
• JANKOVÁ, Yvonne. Motivy z českých dějin na novorenesančních fasádách 19. století. in: Staletá Praha XVI. první. vyd. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Praze, 1983 (1983 tisk). 27 s. S. 257–274. 
• KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. 
• KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzenberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. 
• KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
• KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
• LEHNER, Ferdinand Josef; ZEYER, Jan. Klášter Bl. Anežky Přemyslovny a obnova jeho. Ilustrace Jan Zeyer. první. vyd. Praha: Nákladem Jednoty pro obnovu kláštera Bl. Anežky, 1866. 18 s. Dostupné online. S. 1–18, plány I.-IV.. 
• SEDLÁČKOVÁ, Ema. Kostel svatého Václava na Zderaze. Praha: Výtvarný Odbor Umělecké Besedy, 1946. 24 s. 
• P. Vlček, P. Sommer 2011 P. Vlček, P. Sommer, D. Foltýn: Encyklopedie českých klášterů, 2. vydání, Libri, Praha, 2011, str. 508
• LUKEŠ, Zdeněk. Praha 7 – 100 let moderní architektury 1885-1985.. první. vyd. Praha: [s.n.], 1985 (1985 tisk). 
• LUKEŠ, Zdeněk. Praha 1891 – 1918. první. vyd. Praha: [s.n.], 1997 (1997 tisk). 
• NOVÁK, Láďa. O sgraffitu.. Dílo. Roč. 1911, s. 65. 
• PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
• STARÝ, Oldřich. Devatenácté století a národní tradice probuzenecké doby. Architektura ČSR. Roč. 1951, čís. 10, s. 350–372. 
• Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
• VLČEK, Pavel; NAŇKOVÁ, Věra; Vítovský, et al. Jan Zeyer. In:Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Příprava vydání Pavel Vlček; redakce Jaroslav Havel, Běla Trpišovská. První. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 728–729. 
• VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. 
• WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
• WUNSCH, Hugo; TEIGE, Josef. Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy. In: Almanach královského hlavního města Prahy na rok 1899. Ročník 2. Redakce Lešer Václav. první. vyd. Praha: Důchody obce královského hlavního města Prahy, 1899. 469 s. Dostupné online. Kapitola Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy, s. 249–250. 
• ZEYER, Jan. O assanaci. Odpověď architekta Jana Zeyera k vývodům Dra. A. Steina, daná v týdenní schůzi Spolku architektů a inženýrů v království Českém, konané dne 25. ledna 1901. první. vyd. Praha: Alétheia, 1901 (1901. Tiskem Jul. Janů, Karlova 184-I. tisk). 14 s. Dostupné online. 

• Antonín Wiehl
• Neorenesance
• Generace Národního divadla

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Zeyer na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Zeyer
• Pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství (konskripce) 1850-1914, Zeyer Johann *1804 s rodinou
• Jan Zeyer Archivováno 17. 11. 2015 na Wayback Machine.