Jan Ziegloser

Jan Ziegloser
Jan Ziegloser asi roku 1920
Jan Ziegloser asi roku 1920
Narození18. června 1875
Jetětice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí26. ledna 1955 (ve věku 79 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Národnostčeská
Povoláníilustrátor a editor novin
ChoťAnna Ziegloserová-Mimrová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Ziegloser (18. června 1875 Jetětice u Písku[1]26. ledna 1955 Praha) byl český novinář, nakladatel a vlastenecký aktivista a levicový politik souzený v procesu s tzv. Omladinou v únoru roku 1894, při kterém působil jako jeden z nejvýraznějších z celé skupiny. U soudu byl odsouzen k osmiletému trestu vězení, nejvyššímu z celého procesu. Po svém propuštění se ve spolupráci se svou manželkou Annou Ziegloserovou-Mimrovou věnoval novinářské a vydavatelské činnosti.

Život

Mládí

Narodil se v Jetěticích nedaleko Písku do české rodiny, v mládí odešel do Prahy. Ve svých studentských letech se netajil svými národoveckými a protirakouskými postoji a stýkal se s kruhy pražské studentské i dělnické radikální mládeže, seznámil se též s myšlenkami ruského anarchisty Bakunina. Posléze byl v Praze zaměstnán jako tiskař.

Demonstrace 17. srpna 1893

17. května 1893 byl ukončen poslední pokus o přijetí tzv. punktačních bodů, které měly česko-německé národnostní spory vyřešit faktickým rozdělením zemské správy na oblasti české, německé a smíšené, a tím v podstatě rozložit tradiční Království české. V červnu 1893 zorganizovala německorakouská sociálně demokratická strana velké demonstrace za všeobecné hlasovací právo. Ziegloserem se do protestů aktivně zapojoval, navíc vlastnil hektograf, na kterém s přáteli tiskli letáky a tiskoviny zesměšňující majestát císaře a monarchie. Tyto letáky pak šířili mezi známe a také při demonstracích.

Napjatá politická atmosféra vyvrcholila 17. srpna 1893 masivním incidentem při slavnostním průvodu Prahou u příležitosti oslav třiašedesátých narozenin císaře Františka Josefa I. Mladí radikálové je využili k demonstracím svých požadavků za zlepšení národnostních práv Čechů, ale objevovaly se též plakáty proti vládnoucí dynastii a vládě. Demonstranti křikem přehlušili vojenskou kapelu při oficiálním ceremoniálu na Staroměstském náměstí, pak se vydali Celetnou ulicí, provolávali hesla, slovně tupili císaře, rozbili výklady restaurace U císaře rakouského a vývěsní tabule šlechtického kasína. Akce byl osobně přítomen Ziegloser, velmi pravděpodobně se zde objevil též posléze souzený Václav Čížek.

Proces s tzv. Omladinou

Proces s Omladinou (dobová kresba)

Rakouská policie následně začala hromadně zatýkat v řadách české radikální mládeže. Úřední vyšetřovací verze policie pod vedením vyšetřovatele Václava Oliče spočívala v předpokladu existence tajného, tj., úředně nepovoleného, radikálního spolku, který měl pořádat protestní a další protirakouské akce (šíření letáků a tiskovin, přemalovávání rakouských státních symbolů atd.). Verzi podporovala i řada indicií, například existence množství drobných, úředně neoznámených spolků mládeže, které se často s odkazem na svůj věk nazývali omladina. stejně jako částečně smyšlená svědectví několika českých konfidentů, Dále policie na udání dvacetiletého Rudolfa Mrvy zatkla Jana Zieglosera, v jeho domě pak našla schovaný hektograf, který Ziegloser předtím důvěřivě ukázal Mrvovi. Zatčeni byli i jeho spolupracovníci, včetně Václava Čížka.

Celkem 38 zatčených tzv. omladinářů bylo vězněno v Novoměstské káznici v areálu Novoměstské radnice, všem bylo mezi 16 a 31 lety. Mezi další zadržené patřili například politici Alois Rašín, právník Karel Stanislav Sokol, redaktor Josef Škába, básník Stanislav Kostka Neumann, bratři Antonín a Alois Hajnové nebo novinář Antonín Pravoslav Veselý. Po Mrvově brutální vraždě dvěma jeho přáteli O. Doležalem a F. Dragounem jakožto pomsty za udavačství byl při nové vlně zatýkání zadržen také Antonín Čížek II. a obviněn z podílu na násilném činu. Ve vězení je navštěvovali některé osobnosti českého politického života, včetně Tomáše Garrigue Masaryka, kteří vynášeli ven z vězení motáky.

Soudní líčení

Borská věznice v Plzni v roce 1905

Soudní proces s Omladinou probíhal v soudní síni Novoměstské káznice začátkem února 1894, tribunálu předsedal soudní rada Krčmář, skupinu hájilo několik obhájců v čele s JUDr. Baxou. Alois Rašín napadal celý proces pro absenci jeho právního základu. Jednání za mimořádného veřejného zájmu a masivní účasti příchozích probíhala mimořádně emotivně a byla často přerušována výkřiky z davu či z řad souzených. Mezi těmi vynikal především Václav Čížek, jako jeden z nejhorlivějších řečníků. Několikrát byl napomínán pro pohrdání soudem a jeho nepoddajné chování u soudu se pak též projevilo na výši jeho trestu.

Předseda (ve velkém vzrušení): »Vyzývám obžalované naposledy, aby se vzdálili. Jinak užiji zákona a každý přičti si následky sám.« Hrobové ticho. Obžalovaní konečně opouštějí porotní síň, ale zůstávají státi v čekárně. Oddělení stráže s nasazenými bodáky za nesmírného křiku, soptění a zlořečení žene vyšetřované, »Rudý prapor« v pravém slova smyslu řvoucí, do cel. Jednotlivci, mezi nimiž vyniká V. Čížek, rozhalují košile, nastavují prsa a volají v děsném vzteku: »Bodněte! Vrahové!
— Antonín Pravoslav Veselý: '"Proces Omladiny'', Praha, Vlastním nákladem, 1902

Nejvyšší tresty odnětí svobody byly nakonec uděleny 14. února 1894 ve výši: Josefu Ziegloserovi (8 let), Václavu Čížkovi (6 let), Františku Synáčkovi (6 let), Bořivoji Vajgertovi (5 let), H. Hradcovi (5 let), B. Štichovi (5 let), dalších 62 odsouzených dostalo tresty vězení v délce od několika měsíců do tří a půl roku[2]. Odsouzení se rozsudek dozvěděli až toho dne večer díky propašovaným novinám. Druhý proces ve věci tzv. Omladiny se odehrál od 13. do 20. března s obviněnými ve věci vraždy Rudolfa Mrvy, Antonín Čížek II., který skupinu háji, dosáhl ve svém případě plného osvobození, mimo jiné díky tomu Doležal a Dragoun se později k vraždě sami doznali. Odsouzení podle politických paragrafů byli uvězněni v nově postavené plzeňské věznici na Borech, odsouzení podle kriminálních paragrafů (výtržnictví apod.) byli umístěni do Pankrácké věznice v Praze. Ziegloserovi byla, stejně jako dalším důležitým postavám procesu, nařízena samovazba, zde se věnoval literární tvorbě

Propuštění

Manželé Jan a Anna Ziegloserovi v Karlových Varech roku 1929

Téměř všichni odsouzení v procesu s tzv. Omladinou měli být na podzim 1895 postupně propuštěni na amnestii, která se Však na Zieglosera neměla vztahovat. Čížek, Rašín, Sokol, Škába a mnozí další odmítali vězení opustit, aby podtrhli nesmyslnost procesu. Poslední věznění nakonec vyšli 5. listopadu 1895 na svobodu v rámci amnestie vyhlášené předešlého dne. Dva z odsouzených ve vězení záhy zemřeli na tuberkulózu, Václav Čížek pak ve stavu hluboké deprese spáchal 8. listopadu Václavském náměstí sebevraždu zastřelením. Jan Ziegloser byl nakonec předčasně propuštěn.

Publikační činnost

Oženil se s Annou Mimrovou, feministkou, sufražetkou[3] a spisovatelkou, původem z Plzně. Anna psala do Národních listů, Národní politiky, Zvonu aj.[3] Kromě prózy psala též divadelní hry a pracovala ve filmovém oboru. Od roku 1903 společně redigovali[4] revui českých žen Ženský obzor.[5][6] Za první světové války byl kvůli své publikační činnosti obviněn pro zločin proti válečné moci a na čas uvězněn. Rodina pak byla pod policejním dozorem, Anna přesto pomáhala ukrývat se „politicky podezřelým“ Čechům a Jihoslovanům v pražských nemocnicích.[7]

Za druhé světové války se manželé zapojili do protinacistického odboje. Anna Ziegloserová byla roku 1942 během heydrichiády zatčena a popravena na kobyliské střelnici.[8]

Úmrtí

Jan Ziegloser zemřel 26. ledna 1955. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech, spolu se svou manželkou.

Odkazy

Reference

  1. Slovníček. www.svejkmuseum.cz [online]. [cit. 2021-01-11]. Dostupné online. 
  2. Omladina a pokrokové hnutí/Proces „Omladiny“ – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. 
  3. a b Československo – biografie. Redakce Bohuslav Koutník. Praha: Státní tiskárna, 1936–1941. 
  4. Ziegloser, Jan, 1875-1955 - Bibliografie dějin Českých zemí. biblio.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2020-05-25]. Dostupné online. 
  5. FRABŠA, František Salesius. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, 1923. 160 s. S. 158. 
  6. KUNC, Jaroslav. Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918–1945. Praha: Orbis, 1946. 1018 s. S. 956–957. 
  7. Kulturní adresář ČSR. Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Příprava vydání Antonín Dolenský. Praha: Nakladatelství Josef Zeibrdlich, 1934. 587 s. S. 517. 
  8. LIDICE Třicetpět dnů poprav na Kobyliské střelnici v Praze VIII. www.lidice.cz [online]. [cit. 2020-05-25]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Jan Ziegloser.png
Autor: NeznámýUnknown author, Licence: CC BY-SA 4.0
Jan Ziegloser (1875–1955), Czech journalist, accused in Omladina trial in 1894
Jan Ziegloser and Anna Ziegloserová in Karlovy Vary.png
Původní popisek v časopise Rozkvět: „Z Karlových Varů: red. Jan Ziegloser a spisovatelka Anna Ziegloserová, redaktorka »Ženského obzoru«, od níž právě vyšly dvě knihy: »Pošetilé« a »Bylo – nebylo«, a v divadle Akropolis provedena byla s velkým úspěchem veselohra »Průvodce cizinců«.“