Jane Reece (fotografka)

Jane Reece
Narození	18. června 1868 Ohio USA USA
Úmrtí	10. června 1961 (ve věku 92 let) Dayton, Ohio USA USA
Povolání	fotografka
Ocenění	Síň slávy ohijských žen
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jane Reece (18. června 1868 poblíž West Jefferson – 10. června 1961 Dayton) byla americká piktorialistická fotografka působící na počátku 20. století. Většinu svého života v prožila v Daytonu, Ohio, kde založila své první fotografické studio v roce 1903^[1], a byla aktivní na místní, národní a mezinárodní fotografické scéně. Během své 40leté kariéry vystavovala na více než stovce fotografických salonech a výstavách po celém světě, získala mnohá přední místa, ocenění a pocty.^[2] Od počátku 20. století svá díla zhotovovala v piktorialistickém stylu, s měkkou kresbou, jemně rozostřené, romantické výjevy, impresionistický styl, experimentovala s objektivy, filtry, vývolávacími procesy a velkými manipulačními zásahy s obrazem.^[1] Dnes je uznávána jako jedna z daytonských významných a oblíbených umělkyň.

Život a dílo

Pravdivé údaje o svém věku tajila, podobně jako mnoho faktů o svém životě. Hodně z toho, co je o ní známo, bylo sestaveno z jejích dopisů a z rozhovorů s přáteli a členy rodiny. Záznamy ukazují, že byla jednou ze čtyř dětí narozených Williamu L. Reeceovi (1833–1879) a Mary Augsburgerové Ransomerové (1837–1934). Poté, co její otec v roce 1879 zemřel, se její rodina přestěhovala do nedalekého Zanesville, Ohio. Její bratr Lawson tam začal fotografovat a pracoval ve fotografickém ateliéru Muntz and Pack. Reece zde také krátce pracovala a byla vedena jako „umělec” a „umělec retušér”.^[3]

Podobně jako mnoho jiných fotografů v tomto období svou uměleckou kariéru začínala jako malíř, sama potvrdila, že fotografovat začala po vážném onemocnění, které bylo považováno za míšní meningitidu nebo tuberkulózu, které ji v roce 1903 přinutilo opustit malování. Zatímco se zotavovala z nemoci v domě příbuzných v Southern Pines v Severní Karolíně, začala fotografovat na naléhání své sestry, které na ní záleželo. Nicméně v letech 1901–1902 je Reece uvedena v adresáři města Dayton jako vlastník „studia”, a existují od ní desítky fotografických portrétů, které se zdají být z tohoto období.^[4]

V prosinci 1903 se vrátila ze Severní Karolíny a přestěhovala se do Daytonu, kde si otevřela vlastní velký fotografický ateliér. Studio nazvala Rembrandt v domnění, že uměleckým jménem pomůže přilákat klienty, kteří stáli o studiový portrét. Její strategie fungovala dobře, neboť v dalším roce pořídila více než 600 portrétních siluet.^[5]

Během několika let se její fotografický styl rozvinul z jednoduchých portrétů k více umělecké vizi. Pro inspiraci se přihlásila k důležitým časopisům Alfreda Stieglitze Camera Notes a Camera Work. V roce 1907 pořídila jeden ze svých nejznámějších snímků – autoportrét Dívka s vánoční hvězdou (The Poinsettia Girl, poinsettia neboli Euphorbia pulcherrima je vánoční hvězda). K vytvoření této fotografie byla pravděpodobně inspirována snímkem Evy Watson-Schützeové Růže, který byl publikován v magazínu Camera Work v roce 1905.

V roce 1909 měla pocit, že dosáhla všeho, čeho v Daytonu mohla dosáhnout a rozhodla se přestěhovat do New Yorku a studovat u Clarence Hudsona Whita na Columbia University. Zůstala necelé čtyři měsíce a později prý prohlásila, že White ji shledal příliš pokročilou na to, aby zůstala jeho žákyní. Záznamy a poznámky jak Whitea tak i Reece z tohoto období jsou však nejasné a tak informace o její skutečné účasti na Columbia University jsou pouze dohady, ačkoli existuje její portrét Whitea v jeho ateliéru.^[6] Je o ní také známo, že se během tohoto studia setkala s Gertrudou Käsebierovou, ačkoli rozsah jejich setkávání je nejasný.^[2] Bez ohledu na to, se Reece vrátila v říjnu téhož roku do Daytonu a otevřela nové portrétní studio. V krátkém časovém horizontu získala mnoho klientů, a během několika dalších let pořídila řadu komerčních portrétů nejvýše postavených rodin v Daytonu.

V roce 1911 odcestovala do Kalifornie, kde pořídila malou sérii fotografií, ve které se odrážel její umělecký styl a zároveň její život té doby. Série nazvaná Duše v zajetí (The Soul in Bondage) interpretovala mytologický příběh Andromedy, která byla svázána na skále u moře jako oběť nestvůře a později zachráněna Perseem. Reeceová pořídila sérii na ostrově Santa Catalina. Dominque Vasseur, bývalý kurátor instituce Dayton Art, o cyklu řekl, že „symbolizuje psychologický a emocionální boj, který je možné pojímat též autobiograficky”.^[7] V té době Reeceová hledala svůj vztah k fotografii a k profesionální kariéře, kterou si vybrala, navíc prožívala finanční těžkosti a trpělo též její zdraví.

Od roku 1912 postupně rozšiřovala svůj umělecký repertoár a rostl též počet jejích výtvarných snímků. Mezi její další známé práce z tohoto období patří Veterán (1912) a Odkud (Whence, 1916).

V roce 1919 se vrátila do Los Angeles navštívit své přátele. Během návštěvy portrétovala Edwarda Westona, Tinu Modottiovou a jejího příbuzného Roubaixe de l'Abrie Richeyho. Ve svém obrazovém stylu je zachytila v kostýmech, kterým tak dala „umělecké“ vyjádření. Fotografie Richeyho představovaly Krista s názvem Syn člověka (Son of Man), přičemž jeden snímek s Modottiovou byl nazván Má sláva utopená v mělkém poháru (Have Drowned My Glory in a Shallow Cup, 1919). Tento snímek se později stal jedním z jejích nejznámějších děl.

Dvacátá léta pro ni znamenala nejaktivnější a umělecky významné období své kariéry. Dosáhla národního i mezinárodního ocenění za svou práci, obdržela uznání a ocenění z celého světa. Jedním z důvodů jejího úspěchu bylo, že ve své práci dokázala využívat mnoho různých stylů, pravidelně experimentovala s různými žánry, modely a předměty. Historička fotografie Naomi Rosenblumová o ní řekla, že „byla sběratelkou stylů a nápadů jak v portrétování tak i v salonní práci v naturalistickém symbolickém a příležitostně i v kubistickém umění”.^[8] Susan Talbot-Stanaway, ředitelka muzea umění v Zanesville (Ohio), které vlastní asi 70 jejích fotografií, o ní řekla, že ve svých dílech s oblibou tvořila „pečlivě postavené malé příběhy”.^[9]

Některé z jejích nejvýraznějších děl vznikly v roce 1922, když překrývala přes sebe několik negativů tanečnice Harry Losée, při osvětlení pomocí šablon vytvářela výrazné geometrické vzory připomínající pozdějších práce Man Ray. V této době také experimentovala s autochromy bratří Lumiérů^[10] a krátkými filmy.

Díky své rostoucí slávě ve 20. letech byla pověřena, aby pořídila portréty mnoha umělců a osobností té doby, včetně takových jako byli Ilja Lvovič Tolstoj, Jan Kubelík, Margaret Woodrow Wilsonová, Herman Sachs, Robert Frost, Roland Hayes nebo Helen Keller. Po návštěvě Evropy v letech 1923–1924 se zvedla poptávka po její účasti na mnoha mezinárodních výstavách. Během tříletého období 1928–1930 byly její fotografie zařazeny do nejméně 65. salonů a výstav, včetně velkých přehlídek v New Yorku, Chicagu, Bostonu, Los Angeles, Paříži, Londýně, Praze, Amsterodamu, Tokiu, Stockholmu, Kodani, Torontu, Edinburghu, Madridu a Antverpách.^[11]

Někdy v polovině 30. let začal selhávat její zrak a spolu s poklesem popularity piktorialismu začala produkovat své snímky méně a méně. V roce 1944, ve svých 76 letech, nakonec prohlásila, že se fotografování vzdává úplně kvůli „slábnoucímu sluchu a stmívajícímu se zraku”.^[12]

Pokračovala ve vystavování svých prací, v roce 1947 byla poctěna samostatnou výstavou v institucích Karmel Art Institute a Dayton Art Institute. Od 50. let, kdy se piktorialismus dostal z výsluní ve světě fotografie, a Reeceová nenašla žádné další využití svých archivů, darovala přes 400 fotografií instituci Dayton Art Institute. V závěru života se jí zhoršoval zdravotní stav, sociální izolace a chudoba. Zemřela v Daytonu pouhých osm dní před svými 93. narozeninami. Její obrovská sbírka více než 10 000 skleněných negativů byla přenechána státní univerzitě ve Wrightu.^[13]

Po smrti byla její práce znovu objevena a je v současné době uznávána pro své silné umělecké vize a vedoucí postavení v oblasti fotografie při změně času v historii média. Dayton Art Institute již uspořádal tři retrospektivy jejích děl po její smrti, v roce 1986, znovu v roce 1997 a naposled v roce 2008.^[1][14]

Odkazy

Reference

Související články

• Seznam amerických fotografek
• Fotografie ve Spojených státech amerických

Literatura

• Brannick, John A. "Jane Reece and her Autochromes." History of Photography. Vol 13, No 1 (Jan-Mar 1989), str. 1-4
• Fulton, Marianne s Bonnie Yochelson a Kathleen A. Erwin. Pictorialism into Modernism: The Clarence H. White School of Photography. NY: Rizzoli, 1996. ISBN 0-8478-1936-1
• Rosenblum, Naomi. A History of Women Photographers. NY: Abbeville Press, 1994. ISBN 1-55859-761-1
• San Francisco Museum of Art. Women of Photography: An Historical Survey. San Francisco: San Francisco Museum of Art, 1975
• Vasseur, Dominique. The Soul Unbound: The photographs of Jane Reece. Dayton, OH: Dayton Art Institute, 1997 ISBN 0-937809-13-6

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jane Reece na Wikimedia Commons
• Dayton's Gay Micro-hood, Jane Reece Terrace
• Jane Reece Photograph Collection at Wright State University