Jao I-lin

Jao I-lin
Narození	6. září 1917 britský Hongkong
Úmrtí	11. prosince 1994 (ve věku 77 let) Peking
Místo pohřbení	Papaošanský revoluční hřbitov
Alma mater	Univerzita Čching-chua No.1 High School Affiliated to East China Normal University
Povolání	politik
Politická strana	Komunistická strana Číny
Děti	Yao Mingshan Yao Mingwei
Rodiče	Yao Jiexun
Příbuzní	Yao Jinxin (sourozenec)
Funkce	člen stálého výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny (1987–1992) člen stálého výboru celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění poslanec Všečínského shromáždění lidových zástupců člen celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění místopředseda Státní rady Čínské lidové republiky
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Jao I-lin (čínsky pchin-jinem Yáo Yīlín, znaky 姚依林; 6. září 1917 – 11. prosince 1994) byl čínský komunistický politik, ve 30. a 40. letech se účastnil stranické činnosti v severní Číně, po vzniku Čínské lidové republiky působil v ekonomických funkcích jako náměstek ministra (1949–1960) a ministr (1960–1967) obchodu. V letech kulturní revoluce byl pronásledován, roku 1973 rehabilitován a vrátil se k politické práci na ministerstvu zahraničního obchodu (náměstek ministra a ministr 1973–1978). Od konce 70. let patřil mezi nejvýše postavené ekonomy zodpovědné za řízení čínského hospodářství, když ve vládě působil jako její místopředseda (1979–1993) a předseda Státní plánovací komise (1980–1983 a 1987–1989). Zaujímal také vysoké postavení v Komunistické straně Číny, jako tajemník sekretariátu ústředního výboru (1980–1985), kandidát (1982–1985) a člen (1985–1992) politbyra a člen stálého výboru politbyra (1987–1992). Politicky byl blízký Čchen Jünovi, v 50. a 60. letech patřil pragmatikům stojícím napravo od promaoistických radikálů, v 80. letech náležel ke konzervativnějšímu křídlu čínského vedení.

Život

Mládí

Jao I-lin se narodil 6. září 1917 v Hongkongu v zámožné rodině, ale brzy přišel o otce. Raná léta strávil v Čch’-čou v provincii An-chuej. V roce 1934 absolvoval střední školu v Šanghaji. V tomto období se začal zajímat o marxisticko-leninskou literaturu a účastnil se mládežnických protijaponských demonstrací.

V roce 1934 nastoupil na chemickou fakultu univerzity Čching-chua. Účastnil se studentského, vlasteneckého a komunistického hnutí, roku 1935 vstoupil do Komunistické strany Číny. V červnu 1937 byl pověřen vedením městského výboru komunistické strany v Tchien-ťinu; v září téhož roku byl jmenován členem provinčního výboru KS Číny v provincii Che-pej, vedoucím oddělení propagandy a tajemníkem městského výboru KS Číny v Tchien-ťinu. Byl také přijat na ekonomickou fakultu univerzity Nan-kchaj v Tchien-ťinu. Během čínsko-japonské války (1937–1945) se účastnil protijaponského odboje v severní Číně. Byl funkcionářem stranické organizace komunisty ovládaného regionu na pomezí provincií Šan-si, Čachar a Che-pej.^[1] Od června do září 1948 vedl odbor průmyslu a obchodu Sjednoceného administrativního výboru severní Číny. Poté byl jmenován ministrem průmyslu a obchodu a členem stranického výboru lidové vlády Severní Číny.

V Čínské lidové republice

Po vyhlášení Čínské lidové republiky pracoval jako náměstek ministra obchodu (1949–1960).^[1] Současně byl roku 1954 zvolen poslancem Všečínského shromáždění lidových zástupců (do 1959) a roku 1958 byl vybrán kandidátem ústředního výboru KS Číny. Roku 1959 byl zvolen členem stálého výboru celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění (1965 znovuzvolen do celostátního výboru). V únoru 1960 povýšil na ministra obchodu (do října 1967).^[1] V úřadu navázal úzké pracovní vztahy s Čchen Jünem (v 50. a 60. letech místopředsedou vlády pro ekonomiku a v letech 1956–1958 ministrem obchodu) a Li Sien-nienem (místopředsedou vlády a ministrem financí). V letech kulturní revoluce byl pronásledován, zbaven stranických a státních funkcí, ale byl chráněn premiérem Čou En-lajem a v roce 1973 byl rehabilitován.^[1]

Na X. sjezdu KS Číny v srpnu 1973 byl znovuzvolen kandidátem ústředního výboru a v prosinci 1973 převzal funkci náměstka ministra zahraničního obchodu. Na XI. sjezdu KS Číny v srpnu 1977 se stal členem ústředního výboru (znovuzvolen na následujících sjezdech roku 1982 a 1987, do 1992) a v srpnu–říjnu 1978 nakrátko převzal úřad ministra zahraničního obchodu. V prosinci 1978 přešel do stranického aparátu na místo vedoucího hlavní kanceláře ÚV (do dubna 1982).^[1]

Od konce 70. let

V červenci 1979 byl jmenován místopředsedou vlády (do března 1993) a generálním sekretářem Finančního a hospodářského výboru státní rady (vlády, do 1981), výbor v čele s Čchen Jünem koordinoval ekonomickou politiku vlády. Současně byl v srpnu 1979 jmenován zástupcem generálního sekretáře ústředního výboru KS Číny (Chu Jao-panga). V únoru 1980, při reorganizaci úřadu generálního sekretáře a jeho transformaci v sekretariát ústředního výboru byl zvolen jedním z tajemníků sekretariátu (do září 1985).^[1]

V srpnu 1980 převzal vedení Státní plánovací komise (do června 1983).^[1] Při reorganizaci vlády v květnu 1982, v jejímž rámci byl snížen počet místopředsedů vlády ze třinácti na dva, se stal druhým místopředsedou (prvním místopředsedou byl Wan Li). Na XII. sjezdu KS Číny v září 1982 byl potvrzen v sekretariátu ÚV a zvolen kandidátem politbyra. Při reorganizaci stranického vedení v září 1985 odešel ze sekretariátu a současně postoupil z kandidáta na člena politbyra.^[1] V červnu 1987 podruhé převzal předsednictví Státní plánovací komise (do prosince 1989) a na XIII. sjezdu KS Číny v listopadu 1987 byl vybrán do nejužšího vedení strany (zásluhou rozhodné podpory Čchen Jüna),^[2] když se stal jedním z pěti členů stálého výboru politbyra. Se jmenováním nové vlády v březnu 1988 postoupil na místo prvního místopředsedy vlády,^[1] na němž úzce spolupracoval s Li Pchengem, společně měli rozhodující slovo při určování ekonomické politiky země.^[3]

Jako jeden z vedoucích politiků řídících ekonomiku země řídil přípravu a realizaci šestého (na roky 1981–1985) a sedmého pětiletého plánu národohospodářského a sociálního rozvoje a dohlížel na přípravu osmého pětiletého plánu. Zdůrazňoval zásadu, že rozsah výstavby by měl být přizpůsoben dostupným zdrojům. Zavedl řadu opatření k omezení inflace. Aktivně se podílel na rozhodování a realizaci zřizování zvláštních ekonomických zón, otevřených pobřežních měst a pobřežních zón. Nebyl si blízký s Teng Siao-pchingem, politicky v 80. letech patřil mezi konzervativce seskupené kolem Čchen Jüna.^[4] Během událostí na náměstí Nebeského klidu (1989) zaujal společně s Li Pchengem tvrdý postoj a trval na násilném potlačení protestů. Protesty zhodnotil slovy: „Charakter tohoto studentského hnutí se změnil. Začalo jako přirozený projev smutku a změnilo se v sociální nepokoje“

Na XIV. sjezdu KS Číny v říjnu 1992 odešel ze stranických funkcí a následující rok v březnu opustil i vládu.^[1]

Byl ženatý a měl čtyři děti: tři dcery a syna. Jedna z jeho dcer, Jao Ming-šan, je provdaná za Wang Čchi-šana, člena stálého výboru politbyra v letech 2012–2017.

Dne 11. prosince 1994 zemřel v Pekingu.^[1] Je pohřbem na Papaošanském revolučním hřbitově. Oficiální nekrolog ústředního výboru KS Číny ho označil za „vynikajícího proletářského revolucionáře a významného ekonomického plánovače“ a jeho smrt označil za „velkou ztrátu pro KS Číny a zemi“.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jao I-lin na Wikimedia Commons