Japan Open Tennis Championships
Japan Open Tennis Championships | |
---|---|
Kinoshita Group Japan Open Tennis Championships | |
(c) Arne Müseler / www.arne-mueseler.com, CC BY-SA 3.0 de Tenisový park Ariake | |
Založeno | 1972[1] |
Odehráno | Japan Open Tennis Championships 2023 |
Místo | Tokio, Japonsko |
Dějiště | Tenisový park Ariake (centrální dvorec Ariake Coliseum) |
Souřadnice | 35°38′10″ s. š., 139°47′28″ v. d. |
Povrch | tvrdý – DecoTurf / venku |
Období | říjen |
Poznámka | nejdéle hraný turnaj ATP v Asii |
ATP Tour | |
1973–1989 | Grand Prix (okruh) |
1990–1997 | Championship Series |
1998–2008 | International Series Gold |
2009– | ATP 500 |
Soutěže | 32 dvouhra (16. kval.) / 16 čtyřhra |
Dotace | 2 022 700 USD |
Prize Money | 1 857 660 USD |
WTA Tour | |
1988–1989 | Tier V |
1990–1992 | Tier IV |
1993–2008 | Tier III |
Soutěže | 32 dvouhra (32. kval.) / 16 čtyřhra |
Prize Money | 175 000 USD (2008) |
www Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Japan Open Tennis Championships, oficiálně Kinoshita Group Japan Open Tennis Championships,[2] je profesionální tenisový turnaj mužů hraný v japonském hlavním městě Tokiu. Založen byl v roce 1972, což z něj učinilo nejdéle probíhající asijský turnaj na okruhu ATP Tour. V sezóně 2009 se stal součástí kategorie ATP Tour 500.[1] V letech 1973–1989 patřil do okruhu Grand Prix. Mezi roky 1978–2008 se jednalo o společnou událost se ženami, které v rámci okruhu WTA Tour hrály v kategorii Tier III a od sezóny 2009 navázaly ósackým Japan Women's Open.
Dějištěm je Tenisový park Ariake, v němž se hraje na dvorcích s tvrdý povrchem DecoTurf. Centrální stadion Ariake Coliseum pro 10 tisíc diváků má zatahovací střechu. V témže areálu probíhá také ženský turnaj Pan Pacific Open na túře WTA. Kvůlí rekonstrukci areálu v Ariake pro letní olympiádu 2020, se ročník 2018 uskutečnil v tokijském komplexu Musashino Forest Sports Plaza na povrchu GreenSet.[3] V roce 2023 se titulárním partnerem stala japonská společnost Kinoshita Group působící od roku 1990 ve sportovním a zábavním průmyslu. Na této pozici ukončila třináctiletou spolupráci turnaje[4] s koncernem Rakuten.[5]
Nejvyšší počet čtyř titulů ve dvouhře vyhrál Švéd Stefan Edberg.[1] Mezi ženami získala rekordní čtyři trofeje Japonka Kimiko Dateová.
Vývoj názvu turnaje
Přehled finále
Mužská dvouhra
Mužská čtyřhra
Rok | vítěz | finalista | výsledek |
---|---|---|---|
1973 | Mal Anderson Ken Rosewall | Colin Dibley Allan Stone | 7–5, 7–5 |
1974 | nehráno kvůli počasí | ||
1975 | Brian Gottfried Raúl Ramírez | Juan Gisbert Manuel Orantes | 7–6, 6–4 |
1976 | Bob Carmichael Ken Rosewall | Ismail aš-Šáfii Brian Fairlie | 6–4, 6–4 |
1977 | Geoff Masters Kim Warwick | Colin Dibley Chris Kachel | 6–2, 7–6 |
1978 | Ross Case Geoff Masters | Željko Franulović Buster Mottram | 6–2, 4–6, 6–1 |
1979 | Colin Dibley Pat DuPré | Rod Frawley Francisco González | 3–6, 6–1, 6–1 |
1980 | Ross Case Jaime Fillol | Terry Moor Eliot Teltscher | 6–3, 3–6, 6–4 |
1981 | Heinz Günthardt Balázs Taróczy | Larry Stefanki Robert Van't Hof | 3–6, 6–2, 6–1 |
1982 | Sherwood Stewart Ferdi Taygan | Tim Gullikson Tom Gullikson | 6–1, 3–6, 7–6 |
1983 | Sammy Giammalva Steve Meister | Tim Gullikson Tom Gullikson | 6–4, 6–7, 7–6 |
1984 | David Dowlen Nduka Odizor | Mark Dickson Steve Meister | 6–7, 6–4, 6–3 |
1985 | Scott Davis David Pate | Sammy Giammalva Greg Holmes | 7–6, 6–7, 6–3 |
1986 | Matt Anger Ken Flach | Jimmy Arias Greg Holmes | 6–2, 6–3 |
1987 | Paul Annacone Kevin Curren | Andrés Gómez Anders Järryd | 6–4, 7–6 |
1988 | John Fitzgerald Johan Kriek | Steve Denton David Pate | 6–4, 6–7, 6–4 |
1989 | Ken Flach Robert Seguso | Kevin Curren David Pate | 7–6, 7–6 |
1990 | Mark Kratzmann Wally Masur | Kent Kinnear Brad Pearce | 3–6, 6–3, 6–4 |
1991 | Stefan Edberg Todd Woodbridge | John Fitzgerald Anders Järryd | 6–4, 5–7, 6–4 |
1992 | Kelly Jones Rick Leach | John Fitzgerald Anders Järryd | 0–6, 7–5, 6–3 |
1993 | Ken Flach Rick Leach | Glenn Michibata David Pate | 2–6, 6–3, 6–4 |
1994 | Henrik Holm Anders Järryd | Sébastien Lareau Patrick McEnroe | 7–5, 6–1 |
1995 | Mark Knowles Jonathan Stark | John Fitzgerald Anders Järryd | 6–3, 3–6, 7–6 |
1996 | Todd Woodbridge Mark Woodforde | Mark Knowles Rick Leach | 6–2, 6–3 |
1997 | Martin Damm Daniel Vacek | Justin Gimelstob Patrick Rafter | 2–6, 6–2, 7–6 |
1998 | Sébastien Lareau Daniel Nestor | Olivier Delaître Stefano Pescosolido | 6–3, 6–4 |
1999 | Jeff Tarango Daniel Vacek | Wayne Black Brian MacPhie | 4–3, ret. |
2000 | Maheš Bhúpatí Leander Paes | Michael Hill Jeff Tarango | 6–4, 6–7, 6–3 |
2001 | Rick Leach David Macpherson | Paul Hanley Nathan Healey | 1–6, 7–6, 7–6 |
2002 | Jeff Coetzee Chris Haggard | Jan-Michael Gambill Graydon Oliver | 7–6, 6–4 |
2003 | Justin Gimelstob Nicolas Kiefer | Scott Humphries Mark Merklein | 6–7, 6–3, 7–6 |
2004 | Jared Palmer Pavel Vízner | Jiří Novák Petr Pála | 5–1, ret. |
2005 | Satoši Iwabuči Takao Suzuki | Simon Aspelin Todd Perry | 5–4, 5–4 |
2006 | Ashley Fisher Tripp Phillips | Paul Goldstein Jim Thomas | 6–2, 7–5 |
2007 | Jordan Kerr Robert Lindstedt | Frank Dancevic Stephen Huss | 6–4, 6–4 |
2008 | Michail Južnyj Mischa Zverev | Lukáš Dlouhý Leander Paes | 6–3, 6–4 |
2009 | Julian Knowle Jürgen Melzer | Ross Hutchins Jordan Kerr | 6–2, 5–7, [10–8] |
2010 | Eric Butorac Jean-Julien Rojer | Andreas Seppi Dmitrij Tursunov | 6–3, 6–2 |
2011 | Andy Murray Jamie Murray | František Čermák Filip Polášek | 6–1, 6–4 |
2012 | Alexander Peya Bruno Soares | Leander Paes Radek Štěpánek | 6–3, 7–6(7–5) |
2013 | Rohan Bopanna Édouard Roger-Vasselin | Jamie Murray John Peers | 7–6(7–5), 6–4 |
2014 | Pierre-Hugues Herbert Michał Przysiężny | Ivan Dodig Marcelo Melo | 6–3, 6–7(3–7), [10–5] |
2015 | Raven Klaasen Marcelo Melo | Juan Sebastián Cabal Robert Farah | 7–6(7–5), 3–6, [10–7] |
2016 | Marcel Granollers Marcin Matkowski | Raven Klaasen Rajeev Ram | 6–2, 7–6(7–4) |
2017 | Ben McLachlan Jasutaka Učijama | Jamie Murray Bruno Soares | 6–4, 7–6(7–1) |
2018 | Ben McLachlan Jan-Lennard Struff | Raven Klaasen Michael Venus | 6–4, 7–5 |
2019 | Nicolas Mahut Édouard Roger-Vasselin | Nikola Mektić Franko Škugor | 7–6(9–7), 6–4 |
2020 | nehráno kvůli pandemii koronaviru | ||
2021 | |||
2022 | Mackenzie McDonald Marcelo Melo | Rafael Matos David Vega Hernández | 6–4, 3–6, [10–4] |
2023 | Rinky Hijikata Max Purcell | Jamie Murray Michael Venus | 6–4, 6–1 |
Ženská dvouhra
Rok | vítězka | finalistka | výsledek |
---|---|---|---|
1979 | Betsy Nagelsenová | Naoko Satóová | 6–1, 3–6, 6–3 |
1980 | Mariana Simionescuová | Nerida Gregoryová | 6–4, 6–4 |
1981 | Marie Pinterová | Pam Casaleová | 2–6, 6–4, 6–1 |
1982 | Laura Gildemeisterová | Pilar Vásquezová | 3–6, 6–4, 6–0 |
1983 | Ecuko Inoueová | Shelley Solomonová | 7–5, 6–2 |
1984 | Lilian Drescherová | Shawn Foltzová | 6–4, 6–2 |
1985 | Gabriela Sabatini | Linda Gatesová | 6–3, 6–4 |
1986 | Helen Kelesiová | Bettina Fulco-Villellová | 6–2, 6–2 |
1987 | Katerina Malejevová | Barbara Gerkenová | 6–2, 6–3 |
1988 | Patty Fendicková | Stephanie Reheová | 6–3, 7–5 |
1989 | Kumiko Okamotová | Elizabeth Smylieová | 6–4, 6–2 |
1990 | Catarina Lindqvistová | Elizabeth Smylieová | 6–3, 6–2 |
1991 | Lori McNeilová | Sabine Appelmansová | 2–6, 6–2, 6–1 |
1992 | Kimiko Dateová | Sabine Appelmansová | 7–5, 3–6, 6–3 |
1993 | Kimiko Dateová (2) | Stephanie Rottierová | 6–1, 6–3 |
1994 | Kimiko Dateová (3) | Amy Frazierová | 7–5, 6–0 |
1995 | Amy Frazierová | Kimiko Dateová | 7–6, 7–5 |
1996 | Kimiko Dateová (4) | Amy Frazierová | 7–5, 6–4 |
1997 | Ai Sugijamová | Amy Frazierová | 4–6, 6–4, 6–4 |
1998 | Ai Sugijamová (2) | Corina Morariuová | 6–3, 6–3 |
1999 | Amy Frazierová (2) | Ai Sugijamová | 6–2, 6–2 |
2000 | Julie Halard-Decugisová | Amy Frazierová | 5–7, 7–5, 6–4 |
2001 | Monika Selešová | Tamarine Tanasugarnová | 6–3, 6–2 |
2002 | Jill Craybasová | Silvija Talajaová | 2–6, 6–4, 6–4 |
2003 | Maria Šarapovová | Anikó Kaprosová | 2–6, 6–2, 7–6(7–5) |
2004 | Maria Šarapovová (2) | Mashona Washingtonová | 6–0, 6–1 |
2005 | Nicole Vaidišová | Taťána Golovinová | 7–6(7–4), 3–2skreč |
2006 | Marion Bartoliová | Aiko Nakamuraová | 2–6, 6–2, 6–2 |
2007 | Virginie Razzanová | Venus Williamsová | 4–6, 7–6(9–7), 6–4 |
2008 | Caroline Wozniacká | Kaia Kanepiová | 6–2, 3–6, 6–1 |
Ženská čtyřhra
Rok | vítězky | finalistky | výsledek |
---|---|---|---|
1979 | Betsy Nagelsenová Penny Johnsonová | Jü Li Čch'-ao Čchen Čchuan | 3−6, 6−4, 7−6 |
1980 | Dana Gilbertová Peanut Louieová | Nerida Gregoryová Marie Neumannová | 7−5, 7−6 |
1981 | Cláudia Monteirová Pat Medradová | Barbara Jordanová Roberta McCallumová | 6−3, 3−6, 6−2 |
1982 | Laura duPontová Barbara Jordanová | Naoko Satóová Brenda Remilton−Wardová | 6−2, 6−7, 6−1 |
1983 | Chris O'Neilová Pam Whytcrossová | Helena Mansetová Micki Schilligová | 6−3, 7−5 |
1984 | Betsy Nagelsenová Candy Reynoldsová | Emilse Raponiová Adriana Villagránová | 6−3, 6−2 |
1985 | Belinda Cordwellová Julie Richardsonová | Laura Gildemeisterová Beth Herrová | 6−4, 6−4 |
1986 | Sandy Collinsová Sharon Walshová | Susan Mascarinová Betsy Nagelsenová | 6−1, 6−2 |
1987 | Kathy Jordanová Betsy Nagelsenová (2) | Sandy Collinsová Sharon Walshová | 6−3, 7−5 |
1988 | Gigi Fernándezová Robin Whiteová | Lea Antonoplisová Barbara Gerkenová | 6−1, 6−4 |
1989 | Jill Hetheringtonová Elizabeth Smylieová | Ann Henrickssonová Beth Herrová | 6−1, 6−3 |
1990 | Kathy Jordanová Elizabeth Smylieová | Hu Nová Michelle Jaggardová | 6–0, 3–6, 6–1 |
1991 | Amy Frazierová Maja Kidowakiová | Jone Kamiová Akiko Kidžimutová | 6–2, 6–4 |
1992 | Amy Frazierová (2) Rika Hirakiová | Kimiko Dateová Stephanie Reheová | 5–7, 7–6(7–5), 6–0 |
1993 | Ei Iidová Maja Kidowakiová (2) | Li Fang Kjóko Nagacuková | 6–2, 4–6, 6–4 |
1994 | Mami Donoširová Ai Sugijamová | Yayuk Basukiová Nana Mijagiová | 6–4, 6–1 |
1995 | Mihó Saekiová Juka Jošidová | Kjóko Nagacuková Ai Sugijamová | 6–7, 6–4, 7–6 |
1996 | Kimiko Dateová Ai Sugijamová (2) | Amy Frazierová Kimberly Poová | 7–6, 6–7, 6–3 |
1997 | Alexia Dechaume-Balleretová Rika Hirakiová (2) | Kerry-Anne Guseová Corina Morariuová | 6–4, 6–2 |
1998 | Naoko Kidžimutová Nana Mijagiová | Amy Frazierová Rika Hirakiová | 6–3, 4–6, 6–4 |
1999 | Corina Morariuová Kimberly Poová | Catherine Barclayová Kerry-Anne Guseová | 6–3, 6–2 |
2000 | Julie Halard-Decugisová Corina Morariuová (2) | Tina Križanová Katarina Srebotniková | 6–1, 6–2 |
2001 | Liezel Huberová Rachel McQuillanová | Janet Leeová Wynne Prakusjová | 6–2, 6–0 |
2002 | Šinobu Asagoeová Nana Mijagiová (2) | Světlana Kuzněcovová Arantxa Sánchez Vicariová | 6–4, 4–6, 6–4 |
2003 | Maria Šarapovová Tamarine Tanasugarnová | Ansley Cargillová Ashley Harkleroadová | 7–6(7–1), 6–0 |
2004 | Šinobu Asagoeová (2) Katarina Srebotniková | Jennifer Hopkinsová Mashona Washingtonová | 6–1, 6–4 |
2005 | Gisela Dulková Maria Kirilenková | Šinobu Asagoeová María Vento-Kabchiová | 7–5, 4–6, 6–3 |
2006 | Vania Kingová Jelena Kostanićová | Čan Jung-žan Čuang Ťia-žung | 7–6(7–2), 5–7, 6–2 |
2007 | Sun Tchien-tchien Jen C’ | Čuang Ťia-žung Vania Kingová | 1–6, 6–2, [10–6] |
2008 | Jill Craybasová Marina Erakovicová | Ajumi Moritová Aiko Nakamuraová | 4–6, 7–5, [10–6] |
Rekordy
Zápas třetího kola Japan Open 2006, v němž Jiří Novák podlehl Benjaminu Beckerovi, vytvořil na túře ATP rekord nejdéle hraného utkání do noci, když skončil ve 3:24 hodiny místního času.[6]
Rekord[1] | držitelé rekordu | |
---|---|---|
Nejvíce titulů ve dvouhře | 4 | Stefan Edberg |
Nejvíce titulů ve čtyřhře | 3 | Rick Leach Ken Flach |
Nejvíce vyhraných zápasů | 27 | Stefan Edberg |
Nejstarší vítěz dvouhry | 38 let | Ken Rosewall (1973) |
Nejmladší vítěz dvouhry | 18 let | Jimmy Arias (1982) |
Nejvýše postavený vítěz | 1. ATP | Stefan Edberg (1991) Pete Sampras (1994, 1996) Roger Federer (2006) Rafael Nadal (2010) Novak Djoković (2019) |
Nejníže postavený vítěz | 121. ATP | Kenneth Carlsen (2002) |
Galerie
Ariake Coliseum se zatahovací střechou
- (c) Arne Müseler / www.arne-mueseler.com, CC BY-SA 3.0 de
Druhý největší dvorec areálu
Andy Murray a Rafael Nadal, 2011
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d Kinoshita Group Japan Open Tennis Championships 2023: All You Need To Know. ATP Tour, Inc. [online]. 2023-10-13 [cit. 2023-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-10-18. (anglicky)
- ↑ Kinoshita Group Japan Open Tennis Championships 2023 – mužská dvouhra [PDF]. ATP Tour, Inc. [cit. 2023-10-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ GATTO, Luigi. ATP 500 of Tokyo to switch venue - All the details. Tennis World USA [online]. 2018-05-11 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Rakuten to Become New Global Partner for Davis Cup. Rakuten Group, Inc. [online]. 2019-06-04 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ February 21, 2023, Tokyo, Japan - Kinoshita Group president Naoya Kinoshita announces Kinoshita. IMAGO. [online]. 2023-02-21 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Bláznivá noční bitva. Nadal vydřel postup až tři hodiny po půlnoci | Ostatní sporty. Lidovky.cz [online]. 2015-02-21 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Japan Open Tennis Championships na Wikimedia Commons
- Japan Open Tennis Championships – oficiální stránka (anglicky), (japonsky)
- Japan Open Tennis Championships na ATP Tour (anglicky)
Média použitá na této stránce
Flag of Australia, when congruence with this colour chart is required (i.e. when a "less bright" version is needed).
See Flag of Australia.svg for main file information.Autor: SanchoPanzaXXI, Licence: CC BY-SA 4.0
Flag of Spain during the Spanish State. It was adopted on 11 October 1945 with Reglamento de Banderas Insignias y Distintivos (Flags, Ensigns and Coats of Arms Bill)
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Used color: National flag | South African Government and Pantone Color Picker
zelená | rendered as RGB 0 119 73 | Pantone 3415 C |
žlutá | rendered as RGB 255 184 28 | Pantone 1235 C |
červená | rendered as RGB 224 60 49 | Pantone 179 C |
modrá | rendered as RGB 0 20 137 | Pantone Reflex Blue C |
bílá | rendered as RGB 255 255 255 | |
černá | rendered as RGB 0 0 0 |
Old flag of Russia from the Tsarist era. This variant is still used today.
Flag of Canada introduced in 1965, using Pantone colors. This design replaced the Canadian Red Ensign design.
This is the national flag of Belgium, according to the Official Guide to Belgian Protocol. It has a 13:15 aspect ratio, though it is rarely seen in this ratio.
Its colours are defined as Pantone black, Pantone yellow 115, and Pantone red 032; also given as CMYK 0,0,0,100; 0,8.5,79,0; and 0,94,87,0.Flag of the Socialist Federal Republic of Yugoslavia (1946-1992).
The design (blazon) is defined in Article 4 of the Constitution for the Republic of Yugoslavia (1946). [1]
Při zobrazení tohoto souboru lze snadno přidat orámování
Autor: Scroch, Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of Bulgaria (1971-1990). Flag of Bulgaria with Bulgarian coat from 1971.
Autor: Scroch, Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of Bulgaria (1971-1990). Flag of Bulgaria with Bulgarian coat from 1971.
The national flag of Kingdom of Thailand since September 2017; there are total of 3 colours:
- Red represents the blood spilt to protect Thailand’s independence and often more simply described as representing the nation.
- White represents the religion of Buddhism, the predominant religion of the nation
- Blue represents the monarchy of the nation, which is recognised as the centre of Thai hearts.
bendera Indonesia
Chinese Taipei Olympic Flag. According to the official website of Chinese Taipei Olympic Committee, Blue Sky(circle) & White Sun(triangles) above the Olympic rings is neither the National Emblem of the Republic of China, nor the Party Emblem of Kuomintang (KMT), but a design in between, where the triangles do not extend to the edge of the blue circle, as registered at International Olympic Committee in 1981 and digitally rendered in 2013. Besides, the blue outline of the five-petaled plum blossom is broader than the red one. Moreover, the CMYK code of the blue one and the Blue Sky & White Sun is "C100-M100-Y0-K0", and different from the Olympic rings (C100-M25-Y0-K0). Note that it's the only version recognized by IOC.
Autor: Christopher Johnson from Tokyo, Japan, Licence: CC BY-SA 2.0
IMG_7415
The flag of Brazil from 1968 to 1992 with 23 stars.
Flag of Italy from 1946 to 2003, when exact colors were specified.
Tennis at the 2020 Summer Olympics - venue
(c) Arne Müseler / www.arne-mueseler.com, CC BY-SA 3.0 de
Aerial view of Ariake Tennis no Mori Kōen, Tokyo, Japan
The Egyptian flag (1972-1984). Also the flag of Libya (1972-1977) and Syria (1972-1980), when the three countries formed the nominal “Federation of Arab Republics”. (For a map of the federation, see Image:Esl.PNG.)
The Arab text in the scroll held by the “Golden Hawk of Qureish” reads Arabic اتحاد الجمهوريات العربية, ittiħād al-jumhūriyyāt al-`arabiyya, i.e. the Federation (literally “Union”) of Arab Republics — in a quasi-Kufic script (in its original form, with a very ornamental letter dal د).
(c) Arne Müseler / www.arne-mueseler.com, CC BY-SA 3.0 de
Aerial view of Ariake Tennis Park, Tokyo, Japan
Autor: angelicalbite, Licence: CC BY 2.0
Andy Roddick at 2010 Rakuten Japan Open Tennis Championships, Tokyo, Japan
Autor: Christopher Johnson from Tokyo, Japan, Licence: CC BY-SA 2.0
IMG_6052