Japonská architektura

Japonská architektura je tradičně definovaná jako dřevěné struktury, ^[1] trochu povznesené nad zemí s taškovými nebo slaměnými střechami. Posuvné dveře (fusuma)^[2] sloužily jako zeď, což umožňovalo použít prostor v místnosti pro různé příležitosti. Lidé obvykle sedí na polštářcích nebo na podlaze. Židle a vysoké stoly nebyly do 20. století používány. Nicméně od 19. století Japonsko převzalo hodně elementů od západní, moderní a postmoderní architektury a teď je lídrem v moderním světovém designu a architektuře.

Ukázky architektury starého Japonska do 4. století skoro chybí. Informací o architektuře tohoto období je ve starobylých japonských textech Kodžiki a Nihonšoki velmi málo. Vzhled staveb raného Japonska známe díky nalezeným hliněným vzorům domů (Haniwa) a obrázkům na bronzových zrcadlech.

Vykopávky a výzkumy ukazují, že typické stavby raného období japonských dějin (období před naším letopočtem), které se nazývají Tate-ana-džuke („obydlí z jam“), představují zemljanky se střechou krytou slámou a větvemi. Později se objevují stavby na kolech.

V 1. až 3. století v Japonsku vzniká tradice stavění šintoistických svatyní – komplexů symetricky rozmístěných staveb. Zvláštností šintoistických svatyní jsou vrata torii^[3] při vstupu do chrámu. Torii nemají veřeje, jsou ve formě «П»  se dvěma horními břevny.

Od poloviny 6. století se v Japonsku šiří buddhismus^[4] který měl velký vliv na architekturu Japonska té doby. Jednou z nejdůležitějších změn se stalo použití kamenného fundamentu. Důsledkem šíření buddhismu bylo také mnohem častější použití dekoračních prvků, stavby byly barveny jasnými barvami a doplňovány kovovými a dřevěnými prvky.

Jedna z nejstarších zachovaných dřevěných staveb na světě je buddhistický chrám Hórjúdži^[5] ve městě Ikaruga, který byl založen princem Šótokuem v roce 607.

Chrám Todaidži^[6] je příkladem architektury Japonska druhé poloviny prvního tisíciletí. Chrám byl postaven v letech 743–752 a je dodnes největší dřevěnou stavbou na světě.^[7]

V závislosti na krajině, kde byl chrám postaven – hory nebo roviny – se jeho architektura lišila. Pokud byl chrám postaven na rovině, jeho součásti se rozmísťovaly symetricky. Pro chrámy v horách taková symetrie nebyla možná.

Ve středověkém Japonsku třináctého století se často projevuje čínské vidění architektury.^[8] Chrámový komplex „zen“ se tradičně skládal ze dvou vrat a dvou chrámů (domu božstva, kde se nacházela socha Buddhy, a budovy pro modlitbu).

Kinkakudži^[9] (Chrám zlatého pavilonu) – je jedna z nejdůležitějších ukázek kulturního dědictví architektury konce 14. století. Byl postaven Jošimicuem Ašikagou v roce 1397.

Čajové domy^[10] – charakteristický příklad tradiční japonské architektury. Většina budov čajových domů je prostá, bez nadbytku, protože jsou ztělesněním smíření a asketismu.

Tradice, jež byly založeny v Japonsku před několika stoletími, se uchovávají i v moderní kultuře a architektuře. Většina budov postavených v 70. až 80. letech 20. století je kombinací pravoúhelníkových elementů. Nicméně v posledních deseti letech je vidět, že současné japonské budovy se trochu liší od předchozích použitím nových druhů materiálů a změnou formy. Dnes se pravoúhelníková forma spojuje s kruhovou a půlkruhovou.

Příkladem etalonu moderní architektury Japonska je Ósacké mořské muzeum (Osaka Maritime museum)^[11] ve městě Ósaka, které bylo postaveno v roce 2002 francouzským architektem Paulem Andreuem. Jedná se o velkou skleněnou kupoli vysokou 70 metrů. Velké skleněné panely, z nichž se skládá fasáda budovy, byly použity pro získání přirozeného světla uvnitř muzea.

Hlavním městem japonské moderní architektury^[12] je ostrov Naošima, jehož infrastruktura se výrazněji rozvinula až v posledních 40 letech. Na začátku dvacátého století se Naošima nijak nelišil od ostatních japonských ostrovů, ale v roce 1980 se japonský podnikatel Tadaši Fukutake rozhodl vytvořit z ostrova centrum vzdělání, kde by se mohly setkávat děti z různých kultur. Tadaši ve spolupráci s primátorem města Naošima začali rozvíjet malý ostrov a vytvořili na něm několik objektů ve stylu moderní architektury.

V průběhu několika let se směr původního plánu postupně změnil a nakonec se z ostrova stalo centrum moderní architektury. Dnes tento ostrov přitahuje architekty a designéry z celého světa.

Všechna hlavní muzea Naošimy postavil Tadao Andó^[13] – japonský architekt-samouk známý na celém světě. Jeho styl je typický použitím prostých materiálů, jejichž pomocí tvoří důmyslné prostory. Většina Andových budov je postavena z panelů holého betonu.

• 
  Řadový dům, Ósaka
• 

  (c) Chris 73 / Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
  Westin Awaji Hotel

(c) 663highland, CC BY 2.5

Jedno z jeho muzeí na ostrově nese název Benese House Museum.^[14] Bylo otevřeno v roce 1990. Jeho hlavní zajímavostí je kompozice betonových schodišť, můstků a balkonů.

Součástí tohoto muzea je také luxusní designerský hotel,^[15] jehož pokoje vycházejí na betonový ovál.  

Druhé hlavní muzeum Naošimy – Čiču Art Museum^[16] bylo otevřeno v roce 2004. Čiču v japonštině znamená „v zemi“, což odpovídá jeho umístění – skoro celé muzeum se nachází pod zemí v zásobníku z betonu s pouze několika otvory. V tomto objektu vystavují pouze tři umělci – jeden z nich je Claude Monet (v jednom ze sálů se nachází jeho obraz „Lekníny"), ale jako ve všech muzeích Tadaa Andóa je hlavní především architektura a prostory budov.

• 
  Lekníny
• 
  ostrov Naošima

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Japonská architektura na Wikimedia Commons
• Tradice japonské architektury
• Naoshima
• Moderní japonská architektura