Jarmila Horáková

Jarmila Horáková
Narození7. března 1904
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. ledna 1928 (ve věku 23 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materPražská konzervatoř
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jarmila Horáková (7. března 1904, Praha[1] – 20. ledna 1928, Praha[2]) byla česká herečka.

Studium, divadelní začátky

Narodila se v Praze, v Žitné ulici. Pro divadlo se rozhodla již ve svých 13 letech. V letech 1917–1923 účinkovala v Řevnicích v lesním divadle, kde jí viděl i Jaroslav Kvapil a upozornil na její talent její rodiče[3]. Od roku 1919 se připravovala v soukromé filmové škole a v letech 1922–1926[4] na dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře hudby, kde k jejím učitelům patřili např. Jaroslav Hurt[5] a Marie Laudová–Hořicová. V Německu byla na stáži v rytmicko-hudební škole Émila Jaques-Dalcroze.

Českým uměleckým vzorem jí byla především Andula Sedláčková.[3]

Již jako studentka konzervatoře hrála ve dvacátých letech v holešovické Legii malých a v Scéně adeptů spolu s dalšími nadějnými mladými herci a studenty herectví, převážně žáky profesora Jaroslava Hurta (Miloslav Jareš, Jiří Frejka, Saša Machov, Miloš Nedbal, Jan Škoda, František Salzer, Světla Svozilová, Jiřina Šejbalová, Václav Trégl, Bohuš Záhorský, Lola Skrbková a další),[6] rovněž tak v souborech Zkušební scéna a Divadlo mladých.[7] Vystoupila v prvním představení Osvobozeného divadla 8. února 1926 v roli Klaudiny ve hře Cirkus Dandin v pražském sále Na Slupi.[8]

Angažmá

Po ukončení konzervatoře byla v roce 1926 po úspěšném pohostinském vystoupení v roli Stázy ve Šrámkově Létě ihned angažována šéfem činohry K.H.Hilarem do pražského Národního divadla,[5] kde setrvala až do své smrti v roce 1928. Na její místo následně Národní divadlo angažovalo Boženu Půlpánovou.[9] Pohostinsky účinkovala i ve Vinohradském a ve Švandově divadle.

Za svůj krátký život nastudovala 85 rolí a hrála ve 343 představeních.[10]

Zabývala se také recitací a vystoupila několikrát i ve filmu.

Deník Jarmily Horákové, smrt

Celý život si vedla podrobný deník, který byl v roce 1940 vydán jako kniha (Jiří Frejka: Deník Jarmily Horákové). Jarmila Horáková se stala inspirující předlohou pro postavu herečky Jarmily, titulní role hry Olgy Barényiové Herečka, uvedené v premiéře v Městském divadle Na poříčí dne 11. února 1944 v režii Františka Salzera, se Zorkou Janů v titulní roli.[11]

Jarmila Horáková zemřela ve věku 23 let na zhoubný nádor (sarkom).[12] Je pochována na Olšanských hřbitovech v Praze.

V české herecké tradici lze spatřovat v Horákové přímé navázání na umělecký odkaz Hany Kvapilové[13].

Citát

„Vzpomněl jsem si na to, co jsem viděl před prázdninami, vzpomněl jsem si i na tu kouzelnou herečku (byla to Jarka Horáková). Panenko skákavá! Hrát tak s ní! To jsem ještě nevěděl, že ona už je v Národním...“
— Miloš Nedbal[14]

Divadelní role, výběr

Filmografie

Divadelní osobnosti vzpomínají na Jarmilu Horákovou

Joža Götzová

  • Jarmila Horáková byla velkou nadějí českého divadelnictví. Přišla s ní herečka mimořádných kvalit – a k tomu herečka, jež byla nejvlastnějším výrazem dnešní doby a měla tudíž zcela nové předpoklady psychologické. Pozorovali jste na ní charakteristickou vlastnost sportovní generace. Měla jiné nervy než naše starší herečky. Neprošla školou erotické kultury. Neviděla v erotice základní a jediný projev životní. Měla krásné, sportem vypěstěné tělo. Měla kovově zvučný hlas, jenž nedovedl znít falešně. Hlas, který i když zněl erotickou touhou – byl hluboce přímý a prostý – jakoby prostý hlad nebo žízeň těla a srdce. A měla podivnou vnitřní cudnost. Neznala exhibicionismu starších generací. Její citový projev byl prostý a nesmělý. Jako by se za něj styděla. Jasná, silná, smělá, nebázlivá duše. A duše hluboce čestná a čistá. Kus dobrého dítěte a kus moudré ženy. A přitom umělecky úrodné nitro. Byla v ní jedinečná souhra zdravé citlivosti, spádné vůle a živočišné chytrosti. Vše v ní bylo v rovnováze.[24]

Milan Svoboda

  • Z představení, hraných dramatickým oddělením, budiž zde zvláště vzpomenuto Shakespearovo "Zkrocení zlé ženy", (ve Vinohradském divadle dne 1. května 1926), v němž Katušku hrála, těsně před absolvováním, nezapomenutelná Jarmila Horáková, nejskvělejší zjev a největší naděje mladé herecké generace; byla ještě před ukončením školního roku angažována k Národnímu divadlu, kde se její nadání nejslibněji rozvíjelo, žel jen necelá dvě léta, kdy smrt přervala její nadšený rozlet za vidinou umění.[25]

Josef Träger

  • Nejnadanější z nich byla Jarmila Horáková, umělecky osobitější a vyspělejší než její spolužačky, a brzy je také všecky předešla do Národního divadla. Byla to bytost opravdu múzická, která hlavně v Prodavačce ryb z Nezvalovy "Depeše na kolečkách" ve Frejkově režii naprosto původní lyrickou intonací vystihla citovost poválečné generace. S vrozeným smyslem pro hudebnost slova a pro zpěvnost řeči pomohla upřesnit představu divadelní poezie a přitom ztělesňovala vyhraněný typ soudobého mládí s jeho citovostí, činorodostí a s potřebou životního řádu, jak jej nejcelistvěji zpodobila v Hildě z Ibsenova "Stavitele Solnesse".[26]
  • Předčasná smrt, která zahubila Jarmilu Horákovou ve wolkrovském věku, obestřela její zjev, mihnuvší se jak oslnivý meteor naším avantgardním divadlem, září mimořádného talentu; ten potom vyznačil směr dalšímu vývoji mladého herectví.[27]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých ve vinohradské nemocnici, sign. NEMVIN Z1, s. 29
  3. ↑ a b Frant. L. Novák: Nezapomínáme..., In: Československé Divadlo (nezávislý ilustr. všedivadelní půlměsíčník), ročník XIV (IX), číslo 5 (15. března 1931), str. 66, foto str. 67, vyd. Matice divadelní, Praha, 1931
  4. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 508
  5. ↑ a b Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 31
  6. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 86
  7. ↑ Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Na s. 481-485 údaj o rukopisné vzpomínce Miloše Nedbala na Jarmilu Horákovou v počátcích její herecké dráhy. Týž: Jak jsem potkal Osvobozené - Neznámé forbíny V+W. In: Almanach autorů A, č. 3, Praha, 1991, s. 79-83, ISBN 80-85214-08-3
  8. ↑ a b František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 24 (část VPR), ISBN 978-80-7304-099-4
  9. ↑ František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 191, 232
  10. ↑ Jiří Frejka: Deník Jarmily Horákové, Českomoravský Kompas, Praha, 1940, str. 168
  11. ↑ Adam Georgiev: Deník sestry Lídy Baarové, vyd. Petrklíč, 2007, str. 124, ISBN 978-80-7229-165-6
  12. ↑ Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 40
  13. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 161
  14. ↑ Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 6
  15. ↑ Databáze českého amatérského divadla – Cedule k premiéře Když ženy něco slaví…
  16. ↑ Bedřich Rádl Fotografie z inscenace Když ženy něco slaví... (RÁDL str. I-30)
  17. ↑ Bedřich Rádl Fotografie z inscenace Když ženy něco slaví... (RÁDL str. I-32)
  18. ↑ Národní muzeum Plakát k první inscenaci Osvobozeného divadla Cirkus Dandin
  19. ↑ Bedřich Rádl Fotografie z inscenace Cirkus Dandin (RÁDL str. I-42)
  20. ↑ Bedřich Rádl Plakát k inscenaci Misantrop (RÁDL str. I-48a)
  21. ↑ Bedřich Rádl Fotografie z inscenace Veselá smrt (RÁDL str. I-58)
  22. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 32–3
  23. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 144
  24. ↑ Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 66–7, obraz. část str. 117
  25. ↑ Milan Svoboda: Dramatické oddělení státní konservatoře hudby v Praze, In: Dr. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 144
  26. ↑ Josef Träger: Jiřina Šejbalová, Orbis, Praha, 1966, str. 10
  27. ↑ Josef Träger: Jiřina Šejbalová, Orbis, Praha, 1966, str. 10–11

Literatura

  • BARÉNYI, Olga. Herečka. Praha: Českomoravský kompas, 1944. 119 s. 
  • BARÉNYI, Olga. Šťastná Jarinka. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1944. 97 s. 
  • BEDNÁŘOVÁ, Veronika. Člověk se nesmí o sebe bát. Portrét Jarmily Horákové. Reflex Speciál. Praha 24. února 2020, čís. 1 (Ženské století), s. 46–58. ISSN 08626634. 
  • Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 144, 463, 508
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 31–3, 37, 65, 86, 118
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1898–1930, Orbis, Praha, 1959, str. 218–9, foto 447
  • František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 24 (část VPR), ISBN 978-80-7304-099-4
  • František Černý: Kalendárium dějin českého divadla, Svaz českých dramatických umělců a Český literární fond, Praha, 1989, str. 85, ISBN 80-85096-02-1
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 156, 184, 189–191, 206, 232, 240, 258, 268
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 323
  • Frant. L. Novák: Nezapomínáme..., In: Československé Divadlo (nezávislý ilustr. všedivadelní půlměsíčník), ročník XIV (IX), číslo 5 (15. března 1931), str. 66, foto str. 67, vyd. Matice divadelní, Praha, 1931
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. ISBN 978-80-7277-332-9. S. 424.
  • Jiří Frejka: Deník Jarmily Horákové, Českomoravský Kompas, Praha, 1940
  • Adam Georgiev: Deník sestry Lídy Baarové, vyd. Petrklíč, 2007, str. 93–5, 124, 126, 203, ISBN 978-80-7229-165-6
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 13, 39–40, obraz. část str. 49–50
  • Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 66
  • Kolektiv autorů: Kniha o Národním divadle 1883–1963, Orbis, Praha, 1964, str. 38
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 160–161
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 128
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 6, 12–3, 18, 24–5, 161, 225
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, str. 11, 18, 24, 199, 212
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2
  • Jaromír Pelc: Jak jsem potkal Osvobozené - Neznámé forbíny V+W. In: Almanach autorů A, č. 3, Praha, 1991, s. 79-89, ISBN 80-85214-08-3
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 41, 119
  • RÁDL, Bedřich. Osvobozené divadlo. 1. část, Od počátků do 30. června 1927. Praha: strojopis, 1961. 125 s. Dostupné online. Institut umění – Divadelní ústav, knihovna, sign. MB 1313/1. 
  • Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 36, 79, 92, foto str. 65
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 498. 
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 161, ISBN 80-85625-19-9
  • Jindřich Vodák: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 209–211.
  • sborník Jarmile Horákové, redaktoři: Otakar Štorch-Marien, Jiří Frejka, Aventinum : Praha, 1928 - příspěvky: Vítězslav Nezval, Milada Čálková, Karel Dostal, Jiří Frejka, Eva Vrchlická, Mirko Očadlík, Karel Smrž, Stanislav Neumann, E. F. Burian, Karel Schulz, Jaroslav Seifert

Památce Jarmily Horákové je věnována část čísla 10 časopisu Rozpravy Aventina (ročník 3, 1927–1928, strany 115–116, obrazová příloha str. 119, dostupné on-line

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“