Jarmila Kronbauerová

Jarmila Kronbauerová
herečka a operní pěvkyně Jarmila Kronbauerová
Narození	11. srpna 1893 Královské Vinohrady Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	6. listopadu 1968 (ve věku 75 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Povolání	herečka
Rodiče	Rudolf Jaroslav Kronbauer otec
Příbuzní	Viktor Kronbauer synovec
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jarmila Kronbauerová, křtěná Jarmila Marie Karolína (11. srpna 1893 Královské Vinohrady^[1] – 6. listopadu 1968 Praha) byla česká herečka a zpěvačka, v letech 1913–1960 (s výjimkou let 1942–1945) členka Národního divadla v Praze.

Život a tvorba

Narodila se na dnešních pražských Vinohradech, její otec Rudolf Jaroslav Kronbauer byl spisovatel, novinář a divadelní kritik. I proto Kronbauerová od mala k divadlu tíhla a již při studiu na gymnáziu (maturovala v roce 1911) a později při studiu na Filozofické fakultě soukromě studovala herectví a zpěv. Jejími učiteli herectví byli Otýlie Sklenářová-Malá, Karla Slavíková-Welsová, Marie Laudová, Marie Hübnerová a Leopolda Dostalová. Zpěv studovala u barytonisty V. Viktorina.

S divadlem začínala u pražských ochotníků (např. soubory Volné divadlo, Divadlo umění), na pozvání Jaroslava Kvapila pak hostovala v roce 1912 v Plzni v titulní roli v jeho hře Princezna Pampeliška. Ředitel Budil jí nabídl angažmá, které však odmítla a hrála ještě další rok v různých venkovských divadlech.^[2] Na konci roku 1912 byla pohostinsky pozvána do Národního divadla v Praze, kde pak působila až do roku 1960, s výjimkou válečných let 1942–1945.

Pěvecké nadání uplatnila v kabaretu Červená sedma, kde vystupovala pohostinsky jako šansoniérka od roku 1919 téměř dva roky.

Byla dvakrát provdaná, nejdříve jako Kozlerová, pak, jako Pollaková.

Byla vyšší, štíhlé postavy, měla lahodný a tvárný hlas s překrásným citem pro čistotu českého jazyka. Díky svému dívčímu půvabu, šarmu a živelnosti výrazu byla zpočátku obsazována do moderních konverzačních her, významné byly její role Lízy Doolittlové ve hře G. B. Shawa Pygmalion (1920) nebo paní Cheveleyová v Ideálním manželovi O. Wilda (1928). Kromě salónních postav vytvářela i postavy intrikánek a erotických dámiček. Režisér K. H. Hilar v ní objevil talent k postavám tragickým. Kronbauerová vytvořila tři výrazné tragické postavy – Hippodamii v trilogii J. Vrchlického a Z. Fibicha (1923), Ofélii v Shakespearově Hamletovi a Iokasté v Sofoklově Králi Oidipovi (1932).

Uplatnila se rovněž v žánru pantomimy a v roce 1922 vytvořila v pražském Národním divadle hlavní ženskou roli v Legendě o Josefovi od R. Strausse. Tutéž roli získala v roce 1923 ve Státní opeře v Berlíně.^[3]

Po Hilarově smrti se vrátila ke společenským konverzačním hrám, za ztvárnění řady postav ve francouzských hrách se stala roku 1936 Důstojnicí francouzské akademie. V letech 1942–1945 nesměla hrát, protože se odmítla dát rozvést se svým manželem židovského původu. Po roce 1948 se změnil repertoár našich divadel natolik, že už jen málokdy dostala role vyhovující jejímu projevu.

Kronbauerová také zprvu soukromě, později na konzervatoři (1946–1949) vyučovala herectví, mezi její žáky patřili např. Raoul Schránil, Josef Langmiler a Miroslav Macháček. Díky svému výraznému a bezchybnému přednesu se uplatnila také v rozhlasových dramatizacích a pásmech.

Ve filmu se poprvé objevila v roce 1913, ale mnoho příležitostí nedostala. Debutovala ve filmu společnosti ASUM Maxe Urbana Konec milování, který se jako jeden z mála Urbanových filmů dochoval. V němém filmu hrála hlavní postavu Řiny ve stejnojmenném filmu natočeném podle románu jejího otce R. J. Kronbauera. Ve svém prvním zvukovém filmu Sextánka (1936) hrála maminku hlavní postavy Evy Martenové v obsazení Hanou Vítovou, otce si zahrál kolega z Národního divadla Jiří Steimar. Ke konci života ještě hrála větší roli v přepisu povídek Karla Čapka Čintamani a podvodník, kde byla majitelkou vzácného perského koberce; poslední rolí byla hraběnka v přepisu Turgeněvových Jarních vod.

Ke konci života napsala knihu vzpomínek Hodiny pod harlekýnem, která vyšla až po hereččině smrti, roku 1973. Synovec Jarmily Kronbauerové Viktor Kronbauer (* 1949) je divadelním fotografem. Kronbauerová je pohřbena na Olšanských hřbitovech v Praze v úseku VI., v části 16, v hrobě 75.

Ocenění

• 1935 dopisující členka Francouzského literárního a uměleckého institutu
• 1936 členka španělské Akademie pro vědu a umění
• 1936 Důstojnice francouzské akademie
• 1953 titul zasloužilá umělkyně

Filmografie

• 1913 Konec milování, role: Lolotta, režie Otakar Štáfl a Max Urban
• 1925 Josef Kajetán Tyl, role neuvedena, režie Svatopluk Innemann
• 1926 Řina, Kateřina Sezimová zvaná Řina, režie J. S. Kolár
• 1929 Znáš onen malý domek u jezera?, Alice, režie Max Kimmich a Viktor Brumlík
• 1936 Sextánka, pěvkyně Irma Lukavská, Martenova žena, režie Svatopluk Innemann
• 1946 Housle a sen, madame de Valveur, režie Václav Krška
• 1964 Čintamani a podvodník, majitelka koberce Eleonora Zanelliová, režie Jiří Krejčík
• 1968 Jarní vody, hraběnka Despraunová, režie Václav Krška

Odkazy

Reference

Literatura

• Československý biografický slovník, Praha 1992, ISBN 80-200-0443-2
• Český hraný film I., 1898 – 1930, NFA Praha 1995, ISBN 80-7004-082-3
• Český hraný film II., 1930 – 1945, NFA Praha 1998, ISBN 80-7004-090-4
• Český hraný film III., 1945 – 1960, NFA Praha 2001, ISBN 80-7004-102-1
• Český hraný film IV., 1960 – 1970, NFA Praha 2004, ISBN 80-7004-115-3
• Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 45, obraz. část str. 65–8
• Jan Grmela: Za oponou, vyd.  Jos. R. Vilímek, Praha, 1944, str. 89–98
• Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 114, 372–3, 412, 433
• Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 55, 69, 77, 84, 97, 122–3, 128–9, 133, 188
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 253–5
• Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 14, 27, 33–4, 36–9, 43, 45, 65, 76, 99, 120, ISBN 80-85837-35-8

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jarmila Kronbauerová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jarmila Kronbauerová
• Jarmila Kronbauerová v databázi Archivu Národního divadla
• Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století Archivováno 17. 6. 2020 na Wayback Machine.
• Jarmila Kronbauerová na Kinoboxu