Jarmila Svatá

Jarmila Svatá
Jarmila Svatá
Narození	23. září 1903 Kolín Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	29. dubna 1964 (ve věku 60 let) Praha Československo Československo
Povolání	herečka, spisovatelka, publicistka a dramatička
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jarmila Svatá (23. září 1903, Kolín^[1] – 29. dubna 1964, Praha) byla česká herečka a spisovatelka.

Biografie

Dětství

Jarmila Svatá se narodila 23. září 1903 v Kolíně. Její otec Michal Svatý byl poštovním úředníkem. Matka Růžena Svatá, za svobodna Klecanská, pocházela z rodiny zednického mistra. Jarmila Svatá měla mladší sestru Věru, která se později provdala do rodiny kolínského podnikatele Mandelíka.^[2] Rodina vychovávala dcery v katolickém prostředí. Jarmila jako desetileté děvče přijala svaté přijímání 15. června 1913 v chrámu sv. Víta na Zálabí v Kolíně.^[3] Rodina Svatých se často stěhovala po Kolíně. V roce 1907 žili v ulici Tovární 16^[4]. Poté v roce 1911 bydleli v ulici Luční 421, která byla později přejmenovaná na Hánínskou č. 421.^[5] V letech 1915–1917 žili v ulici Na Palečku č. 234^[6], odtud se přestěhovali do ulice Tovární třída 45^[7]. Do obecné školy nastoupila 18. září 1909^[8]. Od roku 1914 do roku 1917 navštěvovala měšťanskou dívčí školu v Kolíně na adrese Školská 42^[8]. Prospěchově příliš nevynikala. Již v posledním ročníku měšťanské školy byla hodnocena z českého jazyka známkou 2, na obchodní akademii si v prvním pololetí, jak v ročníku prvním, tak i ve druhém, zhoršila prospěch z mateřštiny na trojku. Měla problémy s morálkou. Obvyklá známka 2 a v posledním ročníku dokonce poznámka za nedovolenou návštěvu taneční zábavy, kvůli které měla neomluvených pět hodin.^[7] Po absolvování dvouleté veřejné Obchodní akademie v Kolíně nastoupila v roce 1921^[9] jako bankovní úřednice.^[2]

Divadelní a filmové herectví

V Kolíně hrála v ochotnickém divadle Klubu mladých^[10]. Po přestěhování do Prahy v roce 1923 působila ve sboru dr. Hilara, jehož svým vzezření oslnila natolik, že ji angažoval jako elévku Národního divadla (působila zde od 6. června 1924 do 14. prosince 1926).^[11] „Byla žačkou zpěvu u Iši Grégrové a Marie Hübnerové.“^[12] 28. srpna 1927 byla pozvána divadlem sdružených měst východočeských a českého severu, aby vystoupila již 3. září v Poděbradech. Měla zpívat partii Traviattu, pokud by ji uměla nazpaměť, jinak by získala nejspíše podřadnější roli.^[13] Zásluhou svého bratrance Karla Teiga^[14] byla Jarmila u zrodu Devětsilu – „středisko tehdejších komunistických kulturních pracovníků.“ Stala se tak osobní přítelkyní J. Fučíka, S. K. Neumanna, V. Nezvala, J. Hory, K. Konráda^[15] a setkala se „mj. s režiséry Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou a Jindřichem Honzlem. Hrála v jejich experimentálních inscenacích (převážně v Divadle na Slupi, malostranské Umělecké besedě a v původním Osvobozeném divadle), později působila v Divadle Vlasty Buriana.“^[14] „Svou temperamentní ženskost dokázala přetvořit např. v inscenacích „Rozkošná příhoda“ (Herma), „Jan Žižka“ (Panna brněnská), „Madame Sans – Gene“ (Císařovna Marie Louisa), „Gero“ (Děvče), „Boxerský zápas“ (Tanečnice), „Cyrano z Bergeracu“ (Páže), „Klárina“ (Lea), „Nezralé ovoce“ (Françoise), „Mluvící opice“ (Artistka), „Huon z Bordeaux“ (Siréna), „Vojnarka“ (Marjánka) i „Ze života hmyzu“ (Jepice a Brouk).“^[11] Své herecké umění ukázala i na prknech divadla Anny Sedláčkové, kde působila krátce, a to od roku 1943 do roku 1944. Zahrála si tu ve dvou velkých představeních, z čehož v jednom z nich účinkovala jako hlavní postava. Jednalo se o hru J. K. Tyla Tvrdohlavá žena v režii Z. J. Vyskočila.^[16] Jiří Frejka Jarmile napsal: „Byl jsem překvapený z toho mála, co jsem viděl… Čekal jsem že po 11 letech bude sestup naopak zde zdá se že pauza prospěla k opravdovému výkonu. (…) Že při špatné režii a žádném vedení tohle dokážeš je zázrak.“^[17] „Uplatnila se i jako filmová herečka, menší role si zahrála v předválečných filmech Psohlavci (1931), Funebrák a Sňatková kancelář (oba 1932) a v poválečném Řeka čaruje (1946), v němž hrála s Františkem Hanusem^[18].“^[14] K filmu „Řeka čaruje“ bylo napsáno: „Vrací se k herecké práci po odmlčení mnoha let.“^[19] Film zkritizován. A. M. Brousil vytýká režisérovi Krškovi slabý dialog, nepovedený střih a to, že myslel málo výtvarně.^[20] 27. března 1950 nastoupila u Československého filmu jako členka tvůrčího kolektivu. Po roce 4. srpna došlo k rozvázání pracovního poměru kvůli provedeným prověrkám tvůrčích pracovníků.^[21] Spolupracovala též scenáristicky s Československým státním rozhlasem.^[14]

Sňatek a literární činnost

V roce 1932 se vdala za tajemníka Svazu průmyslníků prof. Ing. Josefa Fuksu, narozeného roku 1893, který byl „autorem mnoha odborných publikací z oblasti průmyslu a obchodu“^[22] Spolu žili na Praze Smíchově, „nejdřív na Václavce a potom na Zborovské ulici" 26^[12]. Zde vedla literární a umělecký salon, v němž se scházely přední osobnosti české kultury, např. Karel Konrád, Václav Navrátil, Vlasta Petrovičová, Olga Srbová, Eduard Kohout a Josef Träger.^[23] „Od 20. let psala povídky, satirické glosy, kursivy a fejetony do časopisů jako je A - Zet, Ahoj, České slovo, Lidové noviny, Domov a svět, Rudé právo, Svět v obrazech, Nový život aj.“^[14] V roce 1932 se prosadila na trhu její prvotina, sarkastická autobiografie Andělčina kariéra.^[24] Šéfredaktor Lidových novin Eduard Bass 3. prosince 1932 napsal: „Andělčina kariéra nás nesmírně pobavila a svou přirozeností má, jak jsem zpozoroval, plno čtenářů“.^[25] Roku 1943 získala cenu Melantrich. Díla 113 účastníků hodnotila porota, v níž zasedli doc. dr. J. B. Čapek, B. Polan a dr. J. Träger. Umístila se na 3. místě s dílem Petr zbláznil město. Za své umístění získala 15 000 Korun. Přední příčky obsadil J. Radeš s dílem Studnice zapečetěná a I. Krahulík dílem Komu pochodeň, 4. místo získala M. Součková a její tvorba Bel canto, J. Heyduk – Ztracený kluk, J. Toman – Don Miguel z Maňary a A. Vrbová – My dva.^[26]

Závěr života Jarmily Svaté

Po roce 1958^[27] Jarmila Svatá žila v domku v pohraniční obci Rousínov. Zde trávila jaro a léto a sem je i zasazen děj díla To byl jeden rok, který pojednává o přátelství mezi českými a německými dětmi.^[12] „Je 23. listopadu 1953. Po 8 hrozných letech se pokusím znovu psát. Budu to ještě umět? Nebo jsem nenávratně ztracena? Nevím! Bůh mi pomoc!“^[28] Trpěla fobií, při čemž nemohla přejít ani silnici. Její stav byl nevypočitatelný. Měla úzkostlivé stavy z prostoru a nesnesla, seděl-li někdo za ní.^[29] Sama Jarmila Svatá napsala: „Dostávám hned nervový záchvat… Málokdy vycházím ven“^[30]. Po návratu z léčení umírá 29. dubna 1964 ve věku 60 let, pravděpodobně dobrovolně.^[14] Otakar Štorch-Marien jako jediný napsal více o její smrti, přímo píše o otravě plynem. „V osudný den byla sama v bytě, a mezitímco se vařila voda na černou kávu, usnula. Přetékající voda uhasila plynový plamen… a osud Jarmily Svaté, provdané Fuksové, byl zpečetěn…“^[31] Tato informace mi byla potvrzena i Karlem Zdeňkem Slabým během našeho rozhovoru. Na úmrtním oznámení je psané, že zemřela náhle. Loučení se zesnulou proběhlo v pondělí 4. května v 16 hodin ve velké obřadní síni krematoria Praha, Strašnice. Její sestra Věra s manželem Ervínem zůstali jejími jedinými žijícími příbuznými.^[32] „Její životní osud, zejména jeho strastiplný závěr, ztvárnila Helena Hodačová v románu Zpožděný vlak do Paříže (1965).“^[14]

Dílo

Její prvotina byla Andělčina kariéra Sama o svém prvním díle napsala: „Hned moje první kniha Andělčina kariéra byla obžalobou tehdejší buržoasní třídy, ovládající kulturu a její zákulisí.“^[33] V tom samém roce napsala i knihu V zajetí domova, která byla vydána až v roce 1936 v Praze. Časopisecky ji v roce 1937 v Lidových novinách vycházel román na pokračování – Sedm kamarádů slečny Vivian, který se v knižní podobě dostal na pulty knihkupectví o rok později. Během druhé světové války napsala román Petr zbláznil město (1944), který se stal ihned jejím předním dílem, a podle něho vypracovala roku 1946 filmový scénář. V roce 1963 je její nejznámější kniha přeložena do ruštiny a následně v Rusku vydána. Dílo se dočkalo roku 1958 druhého vydání, které bylo doplněno ilustracemi Heleny Zmatlíkové.  Bezprostředně po válce Svatá napsala (na základě vyprávění bývalého vězně Václava Václavíka) reportáž o koncentračním táboře Mauthausen. Jedná se o dílo z roku 1945 Milenci SS smrti. Jedna z kapitol této knihy ji inspirovala k napsání dramatu Nenapravitelní, které mělo v roce 1946 premiéru i bylo vydáno. Po desetileté odmlce Jarmila uvedla na knižní trh dílo pro děti – Blaník, hora tajemná. Následují další dvě knihy pro děti, tj. To byl jeden rok (1957) a Dvanáct pohádek (1958). V roce 1959 je napsána próza Pět dnů zabývající se osudy obyvatel jednoho pražského činžáku během květnového povstání. Svatá rok před svou smrtí stihla vydat poslední knihu, kterou věnovala dětem, O náprstku, nůžkách a Drobňouskovi.^[14]

Svatá roku 1945 věnovala příspěvek do sborníku In memoriam Josefa Hory. Sestavila i Zábavný kalendář na rok 1949. Napsala také doslov ke knize Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula z roku 1952, vydavatelství Osvěta. O Vančurovi napsala: „Byl tak krásný člověk, jako je krásná naše vlast.“^[34] 

Kulturní a politický život

Jarmila se až do úplného vyčerpání účastnila veřejného života. Pořádala kulturní besedy, přednášky aj.^[14] 16. února 1943 se stala členkou Syndikátu českých spisovatelů^[12], v něm setrvala až do roku 1948^[35]. 1. října 1945 se stala členkou Komunistické strany československé.^[35] Jarmila Svatá byla též členkou rozhlasové komise Syndikátu českých spisovatelů, aktivu komunistů spisovatelů při UV KSČ, Česko-řecké společnosti,^[33] Vydavatelstva Družstevní práce v Praze^[33] a Protifašistické společnosti (od 1. ledna 1946)^[35], Československého svazu žen v roce 1950^[35].11. března 1948 pořádala Komunistická strana Československa  Soudružský večer v Národním domě na Smíchově. Během kulturní části deklamovala Jarmila Svatá přednášku na téma Politický referát. KSČ organizovala 15. března 1948, taktéž v Národním domě, Besedu žen O současných otázkách kulturně-politických, kterou vedla Jarmila Svatá společně s Karlem Konrádem.^[12] S ním pořádala i 23. dubna 1949 v Domažlicích Fučíkův večer.^[36]   Zúčastnila se 4. až 6. března 1949 Sjezdu československých spisovatelů v budově Národního shromáždění.^[37] Byla kulturní patronkou v okresech Jáchymov^[38] a Nový Bor^[39]. V roce 1950 se zde své funkce vzdala.^[40] Ten samý rok, 27. března, přišlo z Čs. státního filmu potvrzení, že pracuje jako člen tvůrčího kolektivu u Čs. státního filmu – výroba – Praha Barrandov. O rok později (4. srpna) byl pracovní poměr rozvázán z důvodu prověrek tvůrčích pracovníků a tvůrčích kolektivů.^[41] Podepsala májový manifest roku 1945 a první vydání revolučního manifestu „Kupředu, zpátky ni krok“ z února 1948. Hlásila se k prezidentu Gottwaldovi. „V závěru podotýkám, že jsem vždycky byla komunistkou, ničím jiným bych být vůbec nemohla.“^[15]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Jarmila Svatá v Česko-Slovenské filmové databázi
• Jarmila Svatá v databázi Archivu Národního divadla
• Jarmila Svatá ve Slovníku české literatury po roce 1945