Jaromír Neumann

prof. PhDr. Jaromír Neumann, DrSc.
Narození15. srpna 1924
Městec
Úmrtí26. října 2001 (ve věku 77 let)
Praha
Povoláníhistorik umění, učitel, redaktor a kurátor
OceněníStátní cena Klementa Gottwalda
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jaromír Neumann (15. srpna 1924 Městec – 26. října 2001 Praha) byl český historik umění a pedagog, specializující se převážně na barokní umění, člen korespondent ČSAV.

Život

Po maturitě na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval od roku 1945 na FF UK v Praze dějiny umění u profesora Antonína Matějčka, docenta Jana Květa a estetiku u profesora Jana Mukařovského. Doktorát složil roku 1949 a roku 1951 se habilitoval. V letech 1960–1970 byl ředitelem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Do roku 1970 a externě také později přednášel na FF UK dějiny umění.

Jeho manželka byla redaktorkou nakladatelství Odeon.

Politické postoje

Po únoru 1948 se projevoval jako militantní marxista a zničil kariéru dvou prominentních historiků umění. Profesor Václav Mencl musel odejít z Prahy a ztratil na deset let možnost přednášet na univerzitě, prof. Josefu Cibulkovi na Neumannův podnět odebrali profesuru, musel odejít ze všech vědeckých a pedagogických funkcí a zprvu nedostal ani důchod.[1] V padesátých letech Neumann zastával pozice striktně marxistického pojetí dějin umění.

Později své marxistické postoje značně zmírnil. Velké uznání i mezinárodní ohlas získal svými objevy zapomenutých děl velikánů evropské malby (Tintoreta, Veronesa aj.) v obrazárně Pražského hradu v šedesátých letech. Práce o těchto objevech publikoval i v zahraničí. V období tzv. pražského jara zastával reformní kurs a začal pohlížet na své minulé postoje kriticky,[zdroj?] za což byl v průběhu normalizace postižen. S výjimkou několika výstavních katalogů nemohl publikovat nové práce (za normalizace vycházely reedice jeho děl, např. České baroko, Karel Škréta, Pieter Bruegel), ztratil možnost přednášet na univerzitě i pracovat v ČSAV. Už připravená sazba knihy o M. L. Willmannovi a J. K. Liškovi byla roku 1971 rozmetána. Po vynuceném odchodu z univerzity i ČSAV pracoval jako odborný pracovník pražské Národní galerie. Aby mohl jezdit na zahraniční cesty, podepsal pod nátlakem StB[zdroj?] spolupráci pod reg. číslem 20795 a krycím jménem Korespondent nebo Hudek (evidován v letech 1980–1986). Dne 17. 11. 1986 byl jeho spis skartován. Od počátku 80. let začal externě přednášet na FFUK, příležitostně také jinde, například v Klubu výtvarných umělců Mánes.

V letech 1985–1987 byl za spolupráci na ilegálním obchodu se starožitnostmi odsouzen na pět let nepodmíněně.[2]

Po roce 1990 byl rehabilitován.[zdroj?] Z publikace Kapitoly z českého dějepisu umění, kterou připravilo pracoviště Ústavu dějin umění ČSAV v redakci Rostislava Šváchy a Rudolfa Chadraby (Praha: Odeon, 1987), bylo pojednání o jeho díle vypuštěno.

Politické změny roku 1989 znamenaly pro profesora Neumanna nový impuls, ovšem publikovaných prací z následujících let není mnoho (např. Pocta Tizianovi, Caravaggio). Dokončil však svoji životní mnohasvazkovou práci o Petru Brandlovi, která se dočkala vydání posmrtně, a to díky Národní galerii (2016).

Dílo

Jaromír Neumann byl především znalcem disponujícím zcela mimořádnou schopností vnímat a bezprostředně reflektovat estetickou a uměleckou kvalitu uměleckých děl. Disponoval i mimořádnou vizuální pamětí, která se znásobila jeho na tehdejší dobu rozsáhlými zahraničními studijními cestami. Náležel mezi nejvýznamnější znalce českého a evropského baroka. Specializoval se na českou barokní malbu, Především Karla Škréty (výstavní katalog Karel Škréta 1610–1674, 1974; kniha Škrétové, 2000), Petra Brandla (výstavní katalog Petr Brandl 1668–1735, nedokončená Brandlova monografie), M. L. Willmanna a J. K. Lišky (nevydaná kniha o Expresivních tendencích v české barokní malbě; dílčí studie vydané v odborných časopisech). Vedle Karla Škréty se věnoval také dalším, spíše opomíjeným malířům 17. století (Malířství XVII. století v Čechách, 1950). V šedesátých letech objevným způsobem zpracoval do té doby nepoznané a neutříděné sbírky a posléze i katalog Obrazárny Pražského hradu (výstavní katalog Obrazárna Pražského hradu, 1965).

Kromě prací k těmto specializovaným tématům publikoval také syntetičtěji pojaté souborné práce, především knihu Český barok (1969, 1974, 1970 německy), dodnes nejlepší z hlediska propojení architektury, sochařství a malířství, a dále uměleckohistorický cestopis Itálie (1969, dvousvazkové vydání 1978 a 1979). Dále se podílel na kolektivní publikaci Renaissance Art in Bohemia (Jiřina Hořejší et al., ISBN 0-600-37573-0), kterou vydalo nakladatelství Hamlyn v Londýně, Sydney a Torontu roku 1979.

Po roce 1989 publikoval několik spíše drobnějších prací. Nepublikováno je doposud i roku 1971 rozmetané dílo o expresivních tendencích v české barokní malbě (M. L. Willmann a J. K. Liška).

Bibliografie

  • Malířství XVII. století v Čechách, Praha, Orbis, 1951
  • Mikoláš Aleš, Praha, Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, 1952
  • Leonardo da Vinci: renesanční umělec a myslitel, Praha, Osvěta, 1952
  • Mikoláš Aleš: cykly, Praha, Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1957
  • Itálie: z cesty za uměním, Praha, Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1959
  • Umění a skutečnost: úvahy o realismu a uměleckém vývoji, Praha, Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1963
  • Auguste Renoir, Bratislava, Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry; Praha, SNKLU, 1963; Praha, Odeon, 1975
  • Pieter Bruegel, Bratislava, SVKL, 1965; Praha, Odeon, 1975, 1979
  • Český barok, Praha, Odeon, 1969, 1971, 1974 (též německy)
  • a STECKEROVÁ, Andrea, ed. Petr Brandl, Praha, Národní galerie, 2016, 2 svazky, ISBN 978-80-7035-631-9

Ocenění

Jaromír Neumann byl poctěn řadou ocenění.

  • 1960 Laureát státní ceny Klementa Gottwalda[3]
  • 1981 Cena Humboldtovy nadace
  • 2010 Byla mu dedikována monumentální výstava Karla Škréty, probíhající v letech 2010–2011 (Národní galerie v Praze).[zdroj?]
  • Vysoká škola uměleckoprůmyslová uspořádala v září roku 2017 vědeckou konferenci o jeho životě a díle Historik umění Jaromír Neumann.[4]

Přes své rozporuplné působení v padesátých letech a také problematické, eticky nepřijatelné jednání při obchodu s uměleckými předměty v letech sedmdesátých a osmdesátých je Jaromír Neumann dodnes odbornou veřejností hodnocen jako přední znalec české barokní malby.

Odkazy

Reference

  1. ↑ DVOŘÁK, František a JANEČKOVÁ, Bronislava, ed. Můj život s uměním. Praha: Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 103. ISBN 80-7106-793-8.
  2. ↑ RUSINKO, Marcela. Jaromír Neumann a Jiří Frel. Případy profesního a morálního selhání dvojice českých humanitních vědců v období pozdní normalizace. Československo v letech 1978–1985, Konference ÚSTR ČR a Jihočeského muzea, 30.–31. 5. 2018 České Budějovice [online]. České Budějovice: [ÚSTR ČR a Muzeum České Budějovice], 2018 [cit. 16.9.2023]. Anotace dostupná z: https://is.muni.cz/publication/1419284/cs. 
  3. ↑ Přehled výtvarných umělců: Nositelé čestného titulu národní a zasloužilý umělec, řádů, státních vyznamenání a cen. Praha: SČVU Praha, 1988.
  4. ↑ Archivovaná kopie. www.umprum.cz [online]. [cit. 2017-09-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-26. 

Literatura

  • DVOŘÁK, František a JANEČKOVÁ, Bronislava, ed. Můj život s uměním. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 287 s. ISBN 80-7106-793-8.
  • SLAVÍČEK,Lubomír, ed., ve spolupráci s Polanou Bregantovou, Andělou Horovou a Marií Platovskou. Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008). 2. svazek, N–Ž. Praha: Academia, 2016. Strana 979–1807. ISBN 978-80-200-2094-9.

Konference

  • Historik umění Jaromír Neumann. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 26. září 2017. [Příspěvky: BARTLOVÁ Milena. „Příběh Jaromíra Neumanna“; JOHANIDESOVÁ Tereza. „Mezi strukturou a významem. Příspěvek k Neumannově metodologii“; OPATRNÁ Marie. „Neumannovo hledání raného baroka“; RUSINKO Marcela. „Jako Anděl žalostné smrti. Trestní stíhání a proces s Jaromírem Neumannem v letech 1985–1988“; STECKEROVÁ Andrea. „Otazníky před obrazy – Neumannovo znalectví“; ŠTĚPÁNEK Pavel. „Jaromír Neumann a španělské umění“; VYBÍRAL Jindřich. „Jaromír Neumann a ikonologie architektury“.]

Externí odkazy