Jaromír Pečírka (historik umění)

prof. PhDr. Jaromír Pečírka
Narození29. července 1891
Praha
Úmrtí22. srpna 1966 (ve věku 75 let)
Praha
VzděláníFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníhistorik a teoretik umění, vysokoškolský profesor
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jaromír Pečírka (29. července 1891 Praha – 22. srpna 1966 Praha) byl český historik umění a výtvarný kritik, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

Život

Pocházel z lékařské rodiny. Jeho děd, lékař a gymnasiální profesor Josef Pečírka byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Jaromír Pečírka byl synem lékaře a docenta Univerzity Karlovy MUDr. Ferdinanda Pečírky (1859-1922) a Emilie rozené Dufkové, dcery ředitele továrny Kolben – Daněk. Jeho otec se kromě lékařské praxe aktivně věnoval kultuře a byl mj. zakládajícím členem Českého spolku pro komorní hudbu v Praze a dlouholetým členem družstva Národního a Vinohradského divadla. Jeho strýc Jaromír Pečírka st. (1864-1933) byl lékař se širokými vědeckými zájmy, alpinista, armádní generál a sběratel umění. Jaromír Pečírka roku 1910 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze. Po otci zdědil lásku k hudbě a sám byl výborným klavíristou. V mládí byl literárně činný a psal povídky a básně (1909-1914).

V letech 1910-1913 a 1914-1916 studoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze dějiny umění (prof. Karel Chytil) a klasickou archeologii (prof. Hynek Vysoký). V letech 1913-1914 a 1917-1918 studoval u Maxe Dvořáka na vídeňské univerzitě a byl jedním z jeho posledních žáků. Rigorózní práci Studie k dějinám románské skulptury v Čechách a na Moravě obhájil roku 1916 na Filozofické fakultě v Praze.

Za války pracoval jako asistent v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze (1914-1916) a v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni (1916-1918), poté do roku 1920 jako koncipista Ministerstva školství a národní osvěty. Od roku 1919 do roku 1938 byl výtvarným kritikem Prager Presse. Od roku 1920 byl profesorem dějin umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze[1] (1937-1939 rektor, 1939-1940 zástupce rektora), roku 1937 se habilitoval pro obor všeobecných dějin umění na Univerzitě Karlově. Po válce byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1945-1948 rektor, 1948-1949 prorektor). V letech 1948-1949 byl zároveň zástupcem Antonína Matějčka v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a do roku 1951 zde přednášel. V letech 1963-1964 působil na FF UK jako externí pedagog.

Byl kurátorem SVU Mánes, členem Archeologické komise při České akademii věd a umění, Kruhu pro pěstování dějin umění, v letech 1934-1942 členem kuratoria Moderní galerie, členem Společnosti Bedřicha Smetany. Od roku 1935 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Psal odborné statě do časopisů Umění, Výtvarná práce a Volné směry a články do časopisů a novin Kultura, Květy, Lidová demokracie, Prager Presse, Prager Rundschau, Svět v obrazech a Tvar.[2] Zemřel 22. srpna 1966 v Praze, ve věku 75 let.

Dílo

Jaromír Pečírka se jako historik umění a výtvarný kritik zaměřoval na české středověké umění a italskou renesanci a evropské malířství a sochařství 19. a 20. století. Zpracoval kapitoly o románském umění pro Dějepis výtvarného umění v Čechách (1931) a publikoval studii o sochařství doby Lucemburků[3] a madonách krásného slohu.[4] Přeložil přednášky Maxe Dvořáka a připravil je k vydání pod názvem Umění jako projev ducha (Praha 1936). Publikoval také Dvořákovu korespondenci s Jaroslavem Gollem, Josefem Pekařem a Josefem Šustou a osobnosti Maxe Dvořáka věnoval několik studií. Roku 1937 byl kurátorem výstavy československého umění v Paříži.[5]

Jako první autor v Československu sestavil monografii Edvarda Muncha (1939). Za druhé světové války vydal několik monografických publikací mapujících dílo Michelangela a monografie Raffaelo Santi (1941) a Correggio (1942). V edici Prameny; Sbírka dobrého umění, které vydával SVU Mánes a nakladatelství Melantrich, od něj vyšly monografie Josefa Čapka, Josefa Mánesa (1940), Josefa Navrátila (1940), Jana Preislera, Josefa Mařatky, Františka Muziky, Otto Gutfreunda, Karla Dvořáka.

V 50. letech byl významným popularizátorem umění, když formou přednášek zprostředkovával těžce dostupné moderní umění veřejnosti v Praze a dalších českých městech. Zpracoval monografie Josefa Čapka, Josefa Wagnera a Aloise Wachsmana a katalogy k výstavám Zdeňka Sklenáře, Václava Špály, Aléna Diviše, Jana Kotíka, Oty Janečka, Josefa Istlera, Františka Janouška, Zdeňka Sklenáře a výstavám žen-umělkyň (Julie Mezerová, Karla Vobišová, Jindřiška Radová, Helena Johnová, Ida a Vladislav Vaculkovi).

Posmrtně vyšla publikace Život a dílo mistra Leonarda (Columbus, Praha, 2005).

Bibliografie (výběr)

  • Od Rodina k Picassovi: Francouzské moderní sochařství, Orbis, Praha 1935
  • Vincent van Gogh a Paul Gauguin, Melantrich, nakladatelství, Praha 1935
  • Alfred Justitz, Praha 1935
  • Honoré Daumier, Praha 1936
  • editor: Max Dvořák, Umění jako projev ducha, Jan Laichter, Praha 1936
  • Tintoretto, Melantrich, nakladatelství, Praha 1937
  • Munch, Melantrich, nakladatelství, Praha 1939
  • Michelangelo Buonarroti (Život a dílo), Pražské nakladatelství Václava Poláčka, Praha 1942, 1943
  • Antonín Procházka. Olomouc: Skupina olomouckých výtvarníků, 1945. 67 s. 
  • Leonardo da Vinci, SNKLHU Praha 1953, Odeon Praha 1975, 1977
  • Národní umělec Josef Lada, SNKLHU Praha 1955
  • Karel Dvořák, SNKLHU Praha 1955
  • Edgar Degas. Kresby, SNKL, Praha 1958
  • Josef Wagner, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1959
  • Pravoslav a Jindřiška Radovi, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1959
  • Die Frau in der Kunst, Artia, Praha 1960
  • Josef Čapek, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1961
  • Alois Wachsman, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1963
  • Jaromír Pečírka, Alfred Lukasey, Život a dílo mistra Leonarda, Columbus, Praha 2005

Reference

  1. ↑ Jaroslav Benda, Otakar Novotný, Jaromír Pečírka, Padesát let Státní uměleckoprůmyslové školy v Praze 1885-1935, Jan Štenc, Praha 1935
  2. ↑ Slavíček L, 2016, s. 1094-1095
  3. ↑ Jaromír Pečírka, K dějinám sochařství v lucemburských Čechách, Český časopis historický 39, 1933, s. 12-35
  4. ↑ Jaromír Pečírka: O krásných Madonách, Volné směry 37, č. 1, č. 2 (1941/1942), s. 14-30, s. 38-43
  5. ↑ L'art moderne tchécoslovaque, Galerie Jean Charpentier (Exposition Internationale de Paris 1937)

Literatura

  • Lubomír Slavíček (ed.): Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1094-1096, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Kateřina Kolaříková, Jaromír Pečírka jako kritik Prager Presse, dipl. práce, FF MUNI Brno, 2002
  • Jiří Kropáček: Jaromír Pečírka, Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha 1995, s. 607
  • Jaroslav Petrů, Osobnost a dílo Jaromíra Pečírky, Památky a příroda: časopis státní památkové péče a ochrany přírody. 16, č. 7, (1991,) s. 409-410
  • Jaroslav Pešina, Za Jaromírem Pečírkou (1891 - 1966), Umění 15, 1967, s. 83-84
  • Emanuel Poche, Jaromír Pečírka sedmdesátníkem, Umění 9, 1961, s. 311-312

Externí odkazy