Jaroslav Bartoš (sochař)

Jaroslav Bartoš
Narození	23. dubna 1926 Nový Bydžov Československo Československo
Úmrtí	11. června 2010 (ve věku 84 let) Praha Česko Česko
Alma mater	Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	sochař, malíř, grafik
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Jaroslav Bartoš (23. dubna 1926 Nový Bydžov – 11. června 2010 Praha) byl český sochař, malíř, grafik^[1] a pedagog.

Jaroslav Bartoš se narodil 23. dubna 1926 v Novém Bydžově. Po absolvování Průmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích, studoval v letech 1946 až 1961 v ateliéru sochařství profesora Karla Pokorného na Akademii výtvarných umění v Praze. Školní rok 1947 – 1948 strávil na Akademiji likovnih umjetnosti (Akademie výtvarného umění) v Záhřebu.^[2]

V šedesátých letech 20. století působil jako středoškolský profesor na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově a koncem desetiletí učil také na střední Výtvarné škole Václava Hollara. Ve spolupráci s architekty se věnoval zakázkám do veřejného prostoru, ale také vlastní tvůrčí práci.

V letech 1959 až 1962 psal příspěvky, nikoli recenze, o výstavách do časopisu Pochodeň, vydávaném v Hradci Králové. V šedesátých letech přispíval kresbami do časopis Plamen.

Patřil mezi kmenové členy Tvůrčí skupiny Radar. Na její první výstavě vystavoval v roce 1961 plastiky „Markéta“ a „Olga“. Kolektivních výstav této skupiny se účastnil prezentací svých komorních plastik pravidelně až do roku 1971. Počátkem sedmdesátých let se soustavněji věnoval malbě, která ke konci osmdesátých let již v jeho tvorbě převládla nad sochařskými pracemi.^[3]

Patřil mezi spoluzakladatele tvůrčí skupiny Tolerance 95. V devadesátých letech 20. století spolupracoval s galerií v Londýně (výstavy: 1994, 1996 – Galerie Zebra One) a předními galeriemi v České republice. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy, oblastních galeriích v Čechách, také v evropských a mimoevropských galeriích i v soukromých sbírkách.^[2][4] Žil a tvořil v Praze.^[5]

Po absolutoriu na Akademii výtvarných umění byl Jaroslav Bartoš jako sochař ovlivněn monumentální tvorbou ateliéru profesora Pokorného. Ten zastával v padesátých letech 20. století funkci předsedy Svazu československých výtvarných umělců a podporoval realismus aktuální politické ideologie. Bartoš, kterému byla blízká levicová orientace, se stal záhy členem Svazu československých výtvarných umělců a jeho tvorba byla pravidelně prezentována na oficiálních výstavách.

Na výstavě Deset let Československé lidově demokratické republiky ve výtvarném umění z přelomu roku 1955 – 1956, konané na Slovanském ostrově v Praze představil sádrový model pro památník Sovětské armády ve Svidníku nazvaný „Čest padlým“ a vstupní reliéf pro stejný památník, s názvem „Slovenské národní povstání“. V roce 1961 na výstavě Výtvarní umělci ke 40. výročí založení KSČ v Praze vystavil sádrovou plastiku „Dělnická třída vítězí“. Mezi další výstavy, kde prezentoval své práce, lze jmenovat například výstavy „Výtvarní umělci k XII. sjezdu KSČ“ (Praha, 1962), nebo „Výtvarní umělci k 20. výročí osvobození“ (Dům kultury, Bratislava, 1965) a další.^[3]

Kladné přijetí jeho prací mu získalo zakázky do veřejných prostor. Během padesátých až osmdesátých let realizoval řadu monumentálních děl, například sochy horníků, kováků nebo pracujících žen, které byly umístěny například v Praze-Kobylisích, na Žižkově, Jižním městě nebo na Slovensku ve Svidníku a Banské Bystrici. Ve svých sochařských dílech vycházel z principů realismu, ale často modeloval velké zaoblené objemy mohutněji stylizované, připomínající díla Artistida Maillola. Část sochařské tvorby, která oslavovala lidskou práci, stylizoval do „hrubších objemů“. Shodné rysy lze nalézt v díle Svatavy Hajerové, Jana Hány, Karla Kolumka nebo Vendelína Zdrůbeckého.

V roce 1962 vystavoval v rámci prezentace komorní československé plastiky v Holandsku, v roce 1963 v NDR a v roce 1969 v Itálii. Účastnil se také zahraničních výstav skupiny Radar na Kubě a v Egyptě.^[3]

Komorní plastice a portrétu se věnoval v rámci soukromé tvorby. V roce 1958 představil plastiku z pálené hlíny „Markéta“ na výstavě mladé generace Umění mladých výtvarníků Československa (Dům umění, Brno). První jeho samostatná výstava se uskutečnila v dubnu 1960 v pražské galerii Purkyně. Zde vystavoval sérii portrétů svých blízkých a přátel. K tomuto tématu se v budoucnu často vracel. Při portrétování blízkých osob lze nalézt jeho formální vztah k neoklasicismu, ale i vztah k dílu Constantina Brâncușiho nebo Amedea Modiglianiho. Vzhledem ke své specializaci patřil k vyhledávaným autorům pro oficiální zakázky bust a portrétů. V takovém případě vytvářel díla ve zcela realistickém pojetí.

Koncem šedesátých let patřil Bartoš mezi řadu umělců ve skupině Radar, kteří diskusí a experimentováním hledali nové trendy. Někteří autoři dospěli k osobité tvorbě. Jaroslava Bartoše a další však ovlivnila pluralita možností natolik, že nedospěli k ryze osobitým výsledkům. Také proto zůstalo Bartošovo sochařské dílo skryto mezi dalšími autory s podobným směřováním.

V osmdesátých letech se již intenzivně věnoval malbě, kresbě a grafice. Jeho malířské práce byly inspirovány krajinou a přírodními motivy. Používal surrealistický princip oblých a sytě barevných ploch. Jeho výtvarný projev byl řemeslně kvalitní, ale jeho malířské práce se staly okrajovým příspěvkem ve vývoji současné české malby.^[3]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Bartoš na Wikimedia Commons

• Elektronický katalog sbírek výtvarného umění