Jaroslav Pospíšil (nakladatel)

Jaroslav Pospíšil
Jaroslav Pospíšil r. 1881
Narození	13. září 1812 Hradec Králové Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	13. března 1889 (ve věku 76 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov [1]
Povolání	spisovatel, vydavatel, knihkupec, překladatel a redaktor
Zaměstnavatel	Knihkupectví Jaroslava Pospíšila
Děti	Jaroslav Pospíšil
Rodiče	Jan Hostivít Pospíšil
Příbuzní	Antonie Dušánková a Kateřina Herrmannová (sourozenci) Jarmila Čapková (vnučka)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Pospíšil (13. září 1812 Hradec Králové — 13. března 1889 Praha), vl. jm. Jan Pospíšil, byl český tiskař, nakladatel a knihkupec. Od 30. let 19. století pracoval v pražském závodě svého otce Jana Hostivíta Pospíšila, v roce 1842 jej převzal do vlastnictví a velmi jej zvelebil. Vydával především beletrii, povídky pro mládež a učebnice pro nižší třídy; oblíbené byly i jeho časopisy Květy, Pražský posel a Obzor a edice Divadelní bibliotéka. Účastnil se veřejného života (např. jako člen Národního výboru 1848 a předseda pražského grémia knihtiskařů 1861–65). Roku 1871 předal tiskárnu svému zeti Janu Ottovi a ze zdravotních důvodů postupně utlumoval činnost nakladatelství. Byl oceňován pro své vlastenectví, které projevil především péčí o rozvoj české literatury v nepříznivé době.

Narodil se 13. září 1812 v Hradci Králové s křestním jménem Jan^[2] jako nejstarší syn tiskaře a nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila.^[3] Studoval nejprve na gymnáziu v rodném městě, kde jeho učiteli byli mimo jiné Václav Kliment Klicpera a Josef Chmela,^[4] a pak rok v Praze u Josefa Jungmanna. Vyučil se rovněž sazečem a získal praxi v korektuře. Potom pracoval na různých pozicích v rodinném podniku.^[3]

Ve třicátých letech mu otec svěřil řízení svého pražského závodu.^[4] Pod Pospíšilovým vedením se knihkupectví v pražské Liliové ulici stalo střediskem českého literárního života. Scházeli se tu mladí spisovatelé, jako např. Karel Hynek Mácha, František Jaromír Rubeš, Josef Kajetán Tyl, Josef Bojislav Pichl a další.^[5] Osobní přátelství vázalo Pospíšila zejména s Boleslavem Jablonským a A. J. Vrťátkem.^[4] Roku 1837 převzal na tři roky od J. K. Tyla redakci časopisu Květy, který jeho závod vydával již od r. 1834.^[2] V letech 1837–39 vydal za redakce B. Jablonského tři ročníky almanachu Vesna.^[5]

Roku 1842 se oženil s devatenáctiletou Julií Machytkovou a téhož roku převzal otcův pražský závod do vlastnictví.^[5] Pokračoval v rozvoji podniku, například založením vlastního knižního skladu.^[3] V letech 1843–47 vydal například dvanáct svazků Tylova Pražského posla, práce Prokopa Chocholouška, Boženy Němcové, Václava Bolemíra Nebeského aj.^[5]

V roce 1848 poklesl zájem čtenářů o nepolitickou literaturu, což mělo mimo jiné za následek zánik stěžejního časopisu Květy.^[3] Místo něj založil Pospíšil politický časopis Květy a plody pod vedením redaktora K. B. Štorcha. Změnil rovněž Pražský posel na politický list a ve svém podniku tiskl Havlíčkovy Národní noviny.^[5] Účastnil se také veřejného dění jako člen nejprve Svatováclavského, později Národního výboru.^[3]

Nástup reakce po roce 1848 vedl k zániku řady nakladatelství; Pospíšil pokračoval jako jeden z mála.^[4] Politické časopisy byly zastaveny a ostatní zápasily s nedostatkem čtenářů. Pokus o obnovu Květů a Pražského posla skončil nezdarem; tentýž osud potkal i nový časopis Obzor (s redaktorem K. B. Štorchem), který se měl stát konkurencí Musejníku. Některé z vydaných knih byly konfiskovány, což způsobovalo hospodářské ztráty. Například v letech 1850–52 vycházel u Pospíšila na pokračování Rittersbergův Kapesní slovníček novinářský a konversační, ale vydávání bylo úředně zastaveno u písmene M^[3] (údajně kvůli heslu Malefikant — zločinec, zlosyn — které vyvolalo nelibost vojenské vlády).^[5][6] a příslušný díl zabaven.^[3] Úspěch naopak v této době slavila Babička Boženy Němcové (první vydání v roce 1855)^[7], Jablonského Básně, Erbenova Kytice (první vydání 1853), reedice Domácí kuchařky Rettigové (vydáváno od roku 1826) a další díla. Velký ohlas měla i edice Divadelní bibliotéka, která přinášela řadu dramatických děl v příznivé ceně a byla využívána zejména kočovnými divadelními společnostmi.^[4]

Po ukončení Bachova absolutismu se Pospíšil opět vrátil do veřejného života. V letech 1861 až 1865 zastával funkci přednosty pražského grémia knihtiskařů, poté ale odstoupil pro zaneprázdněnost.^[3] Do konce života byl předsedou spolku knihkupců. Roku 1869 zasedal jako porotce v tiskovém soudním sporu proti novináři A. Polákovi z časopisu Pokrok; jménem poroty pak vyhlásil osvobozující rozsudek, což vyvolalo velký ohlas na veřejnosti.^[5]

V březnu 1871 předal tiskárnu svému zeti Janu Ottovi,^[8] a po čase i knihkupectví. Nakladatelství si ponechal; protože však byl zvyklý většinu práce vykonávat sám, klesala s jeho zhoršujícím se zdravím i nabídka nových titulů.^[4] Zemřel 13. března 1889 po krátké nemoci na zánět mozkových blan. Pohřben byl na Olšanech.^[3]

Pospíšil byl oceňovaný pro své vlastenectví, svědomitost a horlivost, s nimiž přispěl k rozšíření a zdokonalení českého jazyka a literatury v jejich obtížných začátcích.^[3] Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století bylo více překladů než původních děl a jejich kvalita byla tak nízká, že — slovy Jana Nerudy — korektor byl často důležitější než spisovatel. Pospíšil byl v této situaci mužem na svém místě — dbal o jazykovou správnost a ve vydávaných dílech kombinoval zábavu s poučením.^[9] Kromě běžné korektury také sledoval, aby díla odpovídala realitě. Jednomu dramatiku např. vytkl, že jeho hrdinka slyšela v Bubenečské oboře zpívat slavíky — protože v tomto parku žádní slavíci nejsou, musí dramatik uvést jiného ptáka. Když tentýž spisovatel v jiném díle napsal o mladíkovi, že vypil čtyři láhve vína, vyžádal si Pospíšil, aby počet upravil na dvě, protože řádný člověk takové množství nemůže vypít.^[5]

Nevydával nejnáročnější díla, jako např. Jungmanna nebo Čelakovského (to dělala Matice česká), přesto uvedl ke čtenářům řadu významných autorů. Byl příznivcem svobody a pokroku.^[9] Vyučila se u něj řada typografů a knihkupců.^[4] Vlídně zacházel se svými podřízenými, kteří se mu odvděčovali dlouhodobou loajalitou. Hospodaření jeho podniku bylo vždy spořádané.^[5]

• S manželkou Julií (1823-1872)^[3][10] měl pět dcer a jednoho syna.^[4]
  • Syn Jaroslav Pospíšil (1862-1910) byl právník se zaměřením na autorské právo. Zprvu pokračoval ve vedení rodinného nakladatelství, později svůj podíl prodal a věnoval se pouze advokacii a činnosti ve vlasteneckých spolcích.^[11] Jeho dcera Jarmila (1889-1962), překladatelka z francouzštiny,^[12] se roku 1919 provdala za malíře Josefa Čapka.^[13]
  • Dcera Milada (1848-1900)^[10][14] se provdala za nakladatele Jana Ottu (1841–1916), který po r. 1871 převzal většinu Pospíšilova podniku^[4]
  • Dcera Olga se r. 1877 provdala za bratrance Ladislava Jana Pospíšila (1848–1893), královéhradeckého tiskaře, nakladatele a komunálního politika^[15]
  • Dcera Ludmila (1843-??)^[10] byla druhou manželkou soudce a politika Františka Seitla^[16]
• Otec Jan Hostivít Pospíšil (1885–1868) byl známý královéhradecký tiskař a nakladatel.
• Synovec Ignát Herrmann (1854–1935) byl známý novinář a spisovatel.^[17]

Vedle vydavatelské činnosti byl autorem např. těchto publikací:^[18]

• Válka německo-francouzská roku 1870 a podněty její (1870)
• Válka německo-francouzská roku 1870–71, jakož i jiné důležité události doby této v obou říších (1871)
• Z dob vlasteneckých : výňatky z dopisů zasloužilých spisovatelů (1885)

Překlady:

• Caroline Pichler: Kwintin Messis (1836)
• Heinrich Zschokke: Wečer před swatbau : dárek newěstám (asi 1842)
• Heinrich Zschokke: Mistr Jordan : powjdka ze žiwota řemeslnického (1847)
• Józef Korzeniowski: Starý manžel (1861), veselohra

Roku 1837 přispěl do almanachu Vesna cestopisem Vzpomínky na Halič, v němž popisoval své zážitky z roku 1834. Článek pochválil František Palacký v Musejníku.^[2]

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Pospíšil (nakladatel)
• Encyklopedické heslo Pospíšil (Jan Hostivít a potomci) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích