Jaroslav Raimund Vávra

Jaroslav Raimund Vávra
Jaroslav Raimund Vávra, Muzeum Bardo, Tunisko
Jaroslav Raimund Vávra, Muzeum Bardo, Tunisko
Narození8. března 1902
Hradec Králové, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí5. května 1990 (ve věku 88 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníspisovatel a cestovatel
Významná dílaTvrdá pěst Tuáregů
PříbuzníOtakar Vávra (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Raimund Vávra (8. března 1902 Hradec Králové[1] – 5. května 1990 Praha) byl český spisovatel a cestovatel, autor románů, reportáží a kulturně-historických prací z oblasti severní Afriky nebo z dějin řemesla a technických objevů.[2]

Život

Narodil se v rodině úředníka pojišťovny[p 1] Aloise Vávry (1866–??) a jeho manželky Marie, rozené Beiglové (1878–??); rodiče byli oddáni v Hradci Králové, necelý měsíc před jeho narozením.[1] Jeho mladším bratrem byl filmový režisér Otakar Vávra.[3] Vystudoval reálku v Brně, absolvoval externě několik semestrů na lékařské fakultě a vyučil se zubním technikem. Od roku 1924 působil jako redaktor v pražských nakladatelstvích (Šolc a Šimáček, František Topič, František Borový, Josef Richard Vilímek a další), podílel se i na několika filmových scénářích (například Batalion režiséra Přemysla Pražského z roku 1927). Od roku 1936 patřil k okruhu Václavkova Bloku.[2]

Ještě na studiích procestoval s otcem téměř celou Evropu. Roku 1931, 1937 a 1947 podnikl cestu do severní Afriky, roku 1956 navštívil Egypt, Sýrii a Libanon a roku 1969 Mongolsko.[2]

V letech 1945–1973 pracoval v Československém filmu na Barrandově nejprve jako knihovník, poté ve Filmovém klubu, který založil, a konečně jako lektor. Roku 1947 podílel se na scénáři filmu svého bratra Krakatit.[2]

Jako spisovatel napsal řadu beletristických, cestopisných a kulturně-historických knih o severní Africe a jejích původních berberských obyvatelích. Dalším okruhem jeho zájmu se stalo sklářství, technické objevy a život pražské meziválečné technické inteligence a umělecké společnosti.[2]

Dílo

  • Láska Sáry Jensenové (1929), román .
  • Petrolejáři (1930), román z anglo-americké petrolejové války v roce 1927 o sovětské naftové koncese (Sovětský svaz v té době nebyl ještě s to čerpat vlastními prostředky pro sebe všechno své bohatství nafty, a proto dočasně rozdělil právo těžby mezi Anglii, USA a Francii), přepracováno roku 1937 a znovu 1951.
  • Ahmed má hlad (1935), román ze severní Afriky zachycující osudy domorodého chlapce, který prošel zkušenostmi francouzského dělníka a nezaměstnaného a nakonec se stal hrdinou protikoloniálního odboje.
  • Země zadávená žízní (1939), cestopis o cestách po Sahaře, přepracováno roku 1946.
  • Ohnivý samum (1940), román pro mládež pod pseudonymem J. R. Cekota.
  • Děti naší doby (1940), román ze života pražské meziválečné technické inteligence a umělecké společnosti, úplná verze doplněná o události z nacistické okupace s názvem Zhasněte! vyšla roku 1946.
  • Arabská otázka (1940), hospodářské a politické stati.
  • Jedné zlé noci a jiná dobrodružství (1941), povídky.
  • Služebníci užiteční (1941) – pět volných kapitol okolo fotografování (vydal fotoateliér Ströminger k 15. výročí závodu, náklad 100 ks).
  • Tuareg, poslední Mohykán pravěkého člověka saharského (1942), kulturně-historické pojednání.
  • Prázdno mezi hvězdami (1944), román z prostředí sklářského průmyslu.
  • Viděl jsem smrt (1945), román o záhadě brigy Marie Celesta.
  • Posel úsvitu (1947), životopisný román o vynálezci Josefu Božkovi.
  • Zastřená tvář Afriky (1948), cestopis.
  • Tvrdá pěst Tuáregů (1950), román pro mládež ze severní Afriky založený na skutečné historické události z kmenových válek v centrální Sahaře (nájezd kmene Tuaregů proti arabskému kmeni Ša'anbů vyvolaný krevní mstou), přepracováno roku 1962.
  • Huťmistr Rückl (1952), román z prostředí sklářských hutí napsaný s využitím deníkových zápisů šenovského skláře Františka Rückla ze 60. let 19. století.
  • Africké cesty (1955), cestopis.
  • Na březích Nilu (1958), kulturně-historické stati a cestopisné reportáže.
  • Když kamení promluvilo (1962), kulturně-historické pojednání.
  • Zde jsou lvi. Hic sunt leones (1964), cestopisné reportáže.
  • Pět tisíc let sklářského díla (1953), naučná monografie.
  • Případ skláře Egermanna (1975), historicko-životopisný román o osudech a díle Bedřicha Egermanna, objevitele barevného skla.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V době narození syna Otokara ředitel všeobecné úvěrní společnosti v Hradci Králové.

Reference

  1. ↑ a b Matrika narozených, Hradec Králové, 1897-1912, snímek 138, Záznam o narození a křtu. 195.113.185.42:8083 [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-02. 
  2. ↑ a b c d e Lexikon české literatury 4/II. U–Ž, Academia, Praha 2008, str. 1252–1254.
  3. ↑ Matrika narozených, Hradec Králové, 1897-1912, snímek 424, Záznam o narození a křtu. 195.113.185.42:8083 [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-02. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
J.R.Vávra cestovatel.JPG
Autor: Wakowlk, Licence: CC BY-SA 4.0
J.R.Vávra cestovatel v Tunisu v muzeu Bardó