Ježek západní

Ježek západní
Ježek západní
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	hmyzožravci (Insectivora)
Čeleď	ježkovití (Erinaceidae)
Podčeleď	ježkové (Erinaceinae)
Rod	Erinaceus
Binomické jméno
Erinaceus europaeus Linné, 1758
(c) IUCN Red List of Threatened Species, species assessors and the authors of the spatial data., CC BY-SA 3.0 Zeleně: rozšíření ježka západního
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ježek západní (Erinaceus europaeus), známý též jako ježek obecný,^[2] je spolu s ježkem východním jediným zástupcem čeledi ježkovitých (Erinaceidae) v Česku. Vyskytuje se v podstatě na celém území České republiky.^[3] Obývá území od nížin až po výšku 800 m n. m., výjimečně jej můžeme spatřit až 1100 m vysoko. Žije na okrajích lesů, na pasekách, v křovinatém terénu, v parcích a zahradách nebo ve městech. (K rodu ježek viz také Erinaceus.)

Popis

Ježek západní je až 31 cm velký a až 1300 g vážící hmyzožravec, který svými rozměry patří k největším hmyzožravcům v Evropě. Je o něco větší než ježek východní. Srst, která pokrývá nohy, břicho, hrdlo, krk a část hlavy, je řídká a hrubá, na bocích hnědá, na břiše světlá s podélnou hnědou skvrnou. Skvrna je u mladých nebo starých jedinců méně výrazná. Typicky zbarvená je srst hlavy, resp. obličejové masky: na světlé hlavě má tmavohnědý pruh tvarovaný do písmene V – táhne se od čenichu k očím a tvoří ježkovi západnímu tzv. brýle. Hřbet a boky kryje 7000–8000 bodlin, které jsou 2–3 cm dlouhé, stejnoměrně tmavo-bíle pruhované a pravidelně uspořádané, „učesané“ jedním směrem – dozadu.^[4]

Ze smyslů má nejlépe vyvinutý čich, cítí i potravu žijící v zemi. Kromě čichových buněk v čenichu má funkční přídatný čichový orgán na horním patře v ústní dutině, tzv. Jacobsonův orgán. Na konci čenichu má hmatové vousy. Kromě čichu mu v orientaci nejvíce pomáhá sluch. Vidí špatně ve dne i v noci.^[zdroj?]

Odlišení od ježka východního:

• spolehlivým znakem ježka západního je typické zbarvení čelní masky (tmavé chlupy táhnoucí se od čenichu k očím, tzv. brýle), barva a uspořádání bodlin – bodliny jsou pravidelně pruhované a směřují jedním směrem, dozadu; břicho: podélná tmavá skvrna (někdy špatně viditelná);
• bodliny ježka východního jsou nepravidelně pruhované a směřují všemi směry; břicho: v mládí tmavé, ve stáří světlé – nápadná světlá náprsenka;
• ježek západní, jako původně lesní druh, vyhledává spíše listnaté a smíšené lesy pahorkatin a vrchovin s hustým podrostem, případně parky, zahrady a sady ve vesnicích a městech; ze zimního spánku se probouzí později;^[5]
• ježkovi východnímu, jako původně stepnímu a lesostepnímu druhu, více vyhovuje zemědělská krajina nížin, kde se drží na mezích, v křovinatých stráních, ve stržích, větrolamech atp., ale nevyhýbá se ani lidským sídlištím; zjara se probouzí o měsíc dříve a s tímto časovým náskokem se také začíná rozmnožovat.^[5]

Chování

Kromě období rozmnožování žije ježek západní samotářsky. Je aktivní v noci, kdy bývá slyšet jeho funění a dupání; během noci urazí 700–1500 metrů. Ve dne odpočívá v hnízdě vystlaném trávou a listím, umístěném v méně dostupných místech, např. pod většími kameny a padlými kmeny, mezi kořeny stromů a keřů, pod chrastím, u zídek a zdí, pod uskladněným dřívím, kůlnami a přístavky. Zimní období přečkává zimním spánkem, do kterého upadá v říjnu nebo listopadu a který trvá většinou do května. Zimní hnízdo bývá zakryto vrstvou hrabanky a nemá vchod, protože jej ježci ucpou. Anděra uvádí, že začátek hibernace signalizuje ježkům vedle prodlužujících se nocí i pokles průměrné teploty vzduchu přibližně o 10 až 15 stupňů Celsia. V nepromrzajícím úkrytu spí ježek stočený na bok. Tělesná teplota se mu sníží na 5 až 8 stupňů Celsia a počet tepů srdce z dvou set až tří set na pouhých pět za minutu. V intervalech několika dní či týdnů se probouzí, aniž by opouštěl úkryt.^[5] Ježek umí dobře plavat, šplhat, a pokud je k tomu donucen, dokáže i poměrně rychle běhat.

Při pocitu ohrožení ježek zpevní a naježí bodliny, někdy nadskakuje a odrazuje také hlasitým funěním. Uslyší-li predátora (lišku, psa), stočí se do klubíčka; bodlinatá koule většinu živočichů odradí. Predátorem ježka je výr velký a tchoř.^[5]

Potrava

Ačkoli je všežravec, dává přednost živočišné potravě, zvláště bezobratlým živočichům, mezi které patří slimáci, žížaly, brouci nebo jiný hmyz a jejich larvy. Preferuje žížaly, stonožky Glomeris marginata a Tachypodoiulus niger nebo zástupce čeledi střevlíkovitých Carabus nemoralis. Občas se přiživuje i žábami, malými hlodavci, mladými ptáky, ptačími vejci nebo plody. Potravu vyhledává čichem, který má výborně vyvinutý. Denně spotřebuje 50–70 g potravy, tedy asi desetinu své hmotnosti.^[5]

Rozmnožování

Samička má pohlavní orgán u řitního otvoru, sameček téměř ve středu břicha.^{[pozn. 1]} Páří se od května do října, přičemž se samec se samicí nejprve honí, poté samec do samice naráží, kouše ji, prská a syčí. Samička připravená k páření sklopí ostny na hřbetě, aby se sameček nepopíchal. Po 31denní až 35denní březosti rodí 2–10 mláďat, obvykle v jednom vrhu ročně. Mláďata váží pouhých 10–25 g,^[6] jsou slepá a holá – ostré a pevné bodlinky jsou zabořené hluboko v kůži. Po porodu kůže seschne a objeví se řídké bílé bodlinky, které jsou 24 hodin po porodu asi 2,5 cm dlouhé. Po několika dnech je doplní bodliny běžné barvy; po několika měsících jsou nahrazeny bodlinami dospělců.^[7] Do bodlinaté koule se ježčata dokáží schoulit po 11 dnech, vidět začínají po dvou týdnech života. V přírodě se ježek západní dožívá 2–3 let. (Zejména v prvním roce života je úmrtnost obrovská, asi 60 až 70 %. Značná je také během zimního spánku.)

Výskyt

Obývá celé území Čech, Slezska a značnou část Moravy do podhůří Beskyd a jižně přibližně k hlavnímu toku Moravy. Na Slovensku se vyskytuje jen v posledních letech (doložený od roku 2004), a to jen ojediněle, převážně na hranicích s Českem. V Evropě se vyskytuje od Finska, kde byl vysazen, střední Skandinávie a Britských ostrovů po jih Pyrenejského poloostrova a Itálii, východní hranice areálu běží ze severozápadu evropské části Ruska přes západního Polsko, naše území do západního Slovinska. Vyskytuje se také na některých středomořských ostrovech (Korsika, Sardinie, Elba, Sicílie aj.). V místech hojnějšího výskytu ježka západního i ježka východního se někdy objevují obtížně určitelní jedinci (kříženci), kteří nesou znaky obou druhů.

V minulosti byl rovněž dovezen na Nový Zéland, v současnosti je tam široce rozšířen a ohrožuje mimo jiné původní druhy obojživelníků, ptáků a bezobratlých.^[8]

Zajímavost – české pojmenování

České rodové jméno „ježek“ je ustrnulá zdrobnělina původního rodového jména „jež“.

Záchrana ježků

Hmotnost dospělého zdravého ježka by měla být nad 800 g. K úspěšnému přezimování potřebuje ježek hmotnost minimálně 600–700 g. Pokud koncem října ježek váží méně než 400 g nebo v listopadu méně než 600 g, potřebuje lidskou pomoc. Stejně tak, je-li zraněný, nemocný (pohybuje se obtížně, je malátný, při dotyku rukou nenaježí bodliny, nestočí se do klubíčka), lapený v pasti, nalezený během zimy, silně napadený parazity (klíšťata, blechy, muší vajíčka). Nejvhodnější je kontaktovat nejbližší záchrannou stanici.^[9]

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku West European Hedgehog na anglické Wikipedii.

Literatura, chronologicky

• ANDĚRA, Miloš a GAISLER, Jiří. Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. Praha: Academia, 2012. 285 s. ISBN 978-80-200-2185-4.
• MAČÁT, Zdeněk. Erinaceus europaeus – ježek západní. In: Natura Bohemica: příroda České republiky [online]. 28. 7. 2009 [cit. 3. 9. 2017]. Dostupné z: http://www.naturabohemica.cz/erinaceus-europaeus/
• ANDĚRA, Miloš a HORÁČEK, Ivan. Poznáváme naše savce. 2. přeprac. vyd. Praha: Sobotales, 2005. 327 s. ISBN 80-86817-08-3.
• ČIHAŘ, Jiří. Rodiče a děti: zákon zachování druhu rostlin a živočichů. Zlín: Tigris, 2004. 179 s. ISBN 80-86062-23-6.
• ANDĚRA, Miloš. Ježek. Praha: Národní muzeum, [2000]. [10] s., [skládačka]. Edice Nejsme na planetě sami. ISBN 80-7036-100-X.
• ANDĚRA, Miloš. Svět zvířat. I., Savci (1): ptakořitní, vačnatci, chudozubí, hmyzožravci, tany, letuchy, letouni, primáti. Praha: Albatros, 1997. 143 s. ISBN 80-00-00541-7. Edice Svět zvířat, sv. 1.
• HAVLOVÁ, Eva. Několik poznámek k počátkům české zoologické terminologie. Naše řeč. 1992, roč. 75, č. 4, s. 205–211.

Související články

• Erinaceus
• Ježkovití

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ježek západní na Wikimedia Commons
• Galerie ježek západní na Wikimedia Commons
• Taxon Erinaceus europaeus ve Wikidruzích
• Ježek západní na biolib.cz
• (anglicky) Animal Diversity Web
• Web Gop
• (anglicky) Červený seznam ohrožených druhů (IUCN)
• Poraněná a zesláblá volně žijící zvířata – ježci v nouzi