Jean-Claude Juncker

Jean-Claude Juncker
Jean-Claude Juncker (duben 2019)
12. předseda Evropské komise
Ve funkci: 1. listopadu 2014 – 30. listopadu 2019
Prezident	Donald Tusk
Místopředseda	Frans Timmermans Andrus Ansip Valdis Dombrovskis Jyrki Katainen Federica Mogheriniová Maroš Šefčovič
Předchůdce	José Manuel Barroso
Nástupkyně	Ursula von der Leyenová
Předseda vlády Lucemburska
Ve funkci: 20. ledna 1995 – 4. prosince 2013
Panovník	Jindřich I. Lucemburský Jan Lucemburský
Předchůdce	Jacques Santer
Nástupce	Xavier Bettel
Prezident Euroskupiny
Ve funkci: 2005 – 2013
Nástupce	Jeroen Dijsselbloem
Stranická příslušnost
Členství	Sociálně křesťanská strana
Narození	9. prosince 1954 (68 let) Redange Lucembursko
Choť	Christiane Frising
Alma mater	Lycée Michel Rodange Univerzita ve Štrasburku
Profese	politik, advokát a international forum participant
Náboženství	římský katolík
Ocenění	velký záslužný kříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1988) medaile Roberta Schumana (1991) Zlatá kachna (1998) Evropská řemeslná cena (1999) Cena Cicero Rednerpreis (2002) … více na Wikidatech
Podpis
Webová stránka	juncker.epp.eu
Commons	Jean-Claude Juncker
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean-Claude Juncker (* 9. prosince 1954 Redange) je lucemburský politik a právník, který v letech 2014–2019 zastával úřad předsedy Evropské komise. Evropský parlament nominaci schválil většinou 422 ze 729 hlasů.^[1][2]

V letech 1995 až 2013 působil jako předseda vlády Velkovévodství lucemburského, čímž se stal nejdéle sloužícím premiérem v historii Evropské unie a jedním z nejdéle působících hlav vlád v demokratických zřízeních vůbec.^[3] Současně s tímto úřadem zastával v období 1989–2009 post ministra financí. Mezi roky 1990–1995 byl předsedou Sociálně křesťanské strany (PCS/CVS).

V rámci lucemburského předsednictví EU, v letech 1997 a 2005, byl vždy na šest měsíců předsedou Evropské rady, respektive Rady Evropské unie. Mezi roky 2005–2013 vedl jako první stálý prezident Euroskupinu.

Osobní život

Mládí

Narodil se v Redange a většinu dětství strávil v Belvaux. Jeho otec, profesí ocelářský dělník, bojoval ve druhé světové válce na straně Třetí říše, když byl přinucen narukovat do Wehrmachtu. Mladý Jean-Claude studoval v belgickém Clairefontaine a před návratem domů úspěšně odmaturoval v Lycée Michel Rodange. V tuto dobu, konkrétně v roce 1974, vstoupil do Sociálně křesťanské strany. Následně roku 1979 absolvoval magisterské studium práv na francouzské University of Strasbourg, ale právnickou praxi nikdy nevykonával. Juncker mluví kromě svého rodného jazyka (lucemburština) také plynně francouzsky, německy a anglicky.

Politická kariéra

Po návratu do Lucemburku se díky svým rétorickým schopnostem stal tajemníkem v parlamentu. Poprvé byl do Sněmovny reprezentantů, jednokomorového šedesátičlenného lucemburského parlamentu, zvolen v roce 1984 a okamžitě se v nové vládě pozdějšího předsedy Evropské komise Jacquese Santera stal ministrem práce. Tím se ujal role moderátora řady debat při jednáních v Evropské unii, kde se poprvé projevila jeho proevropská profilace. Zároveň se stal guvernérem Světové banky.

Krátce před parlamentními volbami v roce 1989 byl vážně zraněn při silniční nehodě. Následně strávil dva týdny v kómatu. Nicméně se po znovuzvolení vrátil do Sněmovny reprezentantů a v nové vládě zastával dvě ministerská křesla, když k portfeji práce získal i portfej financí.

Na počátku 90. let předsedal ECOFINu, Radě ministrů financí členských zemí EHS, která se klíčově podílela na konečné verzi Maastrichtské smlouvy. Juncker byl spoluzodpovědný za uzavření oddílu ekonomické a monetární politiky unie a sám smlouvu podepsal v roce 1992. V tomto období se stal parlamentním lídrem své strany.

Předseda vlády

Do sněmovny byl znovuzvolen v roce 1994, aby pokračoval v obou ministerských úřadech. Po oznámení nominace Santera na místo předsedy EK, byl 20. ledna 1995 jmenován velkovévodou Jeanem za předsedu vlády, ve které byla jeho strana v koalici se Socialisticko-dělnickou stranou (POSL-LSAP). Po jmenování se vzdal postu ve Světové bance, ale ponechal si obě předešlé ministerské funkce. Navíc se stal i ministrem zahraničí.

V prvním funkčním období premiéra se Juncker zaměřil na ekonomickou platformu v prohlubování bilaterálních mezinárodních vztahů, tak aby zvýšil prestiž Lucemburska v zahraničí. V roce 1996 v rámci své návštěvy Dublinu, se projevil jako úspěšný mediátor při sporu mezi francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem a německým kancléřem Helmutem Kohlem ohledně politiky Ekonomické a monetární unie EU, jejímž byl členem. Tisk o něm referoval jako o hrdinovi z Dublinu, kterému se podařilo urovnat jejich spor.

V roce 1997 se z titulu funkce předsedy vlády stal na půl roku předsedou Evropské rady. Zaměřil na integraci unie především oblasti sociálních věcí a vytvořil plán boje s nezaměstnaností, který byl pojmenován jako „lucemburský proces“ (předsedou EK byl také Lucemburčan). Inicioval vznik neformální skupiny Euro 11 ministrů financí, kteří se zamýšleli nad další monetární politikou unie.

(c) Kremlin.ru, CC BY 4.0

V roce 1999 byl znovuzvolen do parlamentu a podržel si i funkci premiéra. Koalice se Socialisticko-dělnickou stranou již nebyla obnovena, místo ní vytvořil vládu s Demokratickou stranou (PD/Dp). Po dalších volbách v roce 2004, se socialističtí dělníci stali druhou nejsilnější stranou a Juncker se vrátil k obnovení koalice s nimi. Na Sumitu EU byl dezinformován o smrti tehdy již nemocného Jásira Arafata, což předčasně oznámil do médií.

V roce 2005 se podruhé stal předsedou Evropské rady. V této roli navštívil amerického prezidenta George Bushe ve Washingtonu. Krátce před jeho koncem proběhlo v Lucembursku referendum o ratifikaci Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Juncker spojil existenci vlády s úspěchem v referendu. Výsledkem 56,5 % pro smlouvu z celkové 88% účasti voličů, slavil úspěch. V Scheveningenu byl v témže roce zvolen na schůzce ECOFINu představitelem pro společnou měnu, tzv. „Panem Euro“ na dobu dvou let. Jeho úkolem byla koordinace hospodářské politiky eurozóny.

V roce 2009 odsoudil snětí exkomunikace nad kontroverzním biskupem Richardem Williamsonem.

Předseda Evropské komise

Když v prosinci 2013 opustil úřad lucemburského premiéra, byl nejdéle sloužícím předsedou vlády v historii Evropské unie (dříve Evropských společenství). 15, července 2014 jej Evropský parlament zvolil novým předsedou Evropské komise.

Juncker prosazuje povinné kvóty pro přerozdělování uprchlíků mezi členské státy EU. S Junckerem a Evropskou komisí se kvůli tomu dostal do sporu maďarský premiér Viktor Orbán, který odmítl její návrh na přerozdělování uprchlíků a návrh Evropské komise označil za "absurdní, téměř šílený".^[4]

Po smrti dlouholetého kubánského vůdce a revolucionáře Fidela Castra Juncker tweetoval, že "Smrtí Fidela Castra ztratil svět muže, který byl pro mnohé hrdinou."^[5]

Juncker podpořil v roce 2014 sankce EU proti Rusku. V červnu 2017 Juncker kritizoval nové americké sankce proti Rusku, které připravil Kongres USA a které postihnou i evropské firmy spolupracují na rozšíření plynovodu Nord Stream, který přivádí zemní plyn z Ruska do Německa po dně Baltského moře.^[6]

Postoj k separatismu

Lucembursko pod vedením Junckera dne 21. února 2008 uznalo jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku.^[7] 9. července 2011 Lucembursko pod vedením Junckera uznalo výsledky referenda o samostatnosti Jižního Súdánu a vyhlášení nezávislosti na Súdánu.^[8]

V říjnu 2017 jako předseda Evropské komise Juncker odmítl referendum o nezávislosti Katalánska a jednostranné vyhlášení nezávislosti na Španělsku, které je členským státem EU. V projevu, který pronesl na univerzitě v Lucemburku, prohlásil: „Pokud Katalánsku dovolíme - a nic nám do toho není - aby se oddělilo, jiní udělají totéž. To nechci.“^[9]

Kritika

Daňová aféra

Díky únikům informací LuxLeaks vyšlo najevo, že v letech 2002–2010, v době kdy byl Juncker lucemburským premiérem, pomáhalo Lucembursko nadnárodním monopolům platit nižší daně. Tajné dohody s nadnárodními firmami se týkaly okolo 340 společností. Juncker měl přitom cíleně bránit daňové reformě EU.^[10] Jenom Německo přišlo na daních kvůli politice Lucemburska o 197,99 miliónu dolarů. Podle německého vyšetřovatele Norberta Naulina „Tato podpora při daňových únicích, kterou jsme viděli při svém vyšetřování u bank, je systematickou a organizovanou formou hospodářské kriminality.“^[11]

Europoslanec Fabio de Masi, který je místopředsedou Vyšetřovacího výboru Evropského parlamentu pro praní peněz, vyhýbání se daňovým povinnostem a daňové úniky (PANA), uvedl: „Je absurdní, že milióny Evropanů, kteří trpěli kvůli úsporným politikám, mají nyní za předsedu Komise EU kmotra daňového dumpingu.“^[10] Kvůli daňové aféře vyvolala skupina europoslanců, včetně předsedy britské UKIP Nigela Farage či Marine Le Penové z FN, hlasování o vyslovení nedůvěry Evropské komisi pod vedením Junckera, návrh ale nezískal podporu většiny europoslanců.^[12]

Odhalení pomníku Karla Marxe

V květnu 2018 se Juncker zúčastnil slavnostního odhalení obří sochy Karla Marxe, kterou zaplatila Čína, v Marxově rodném městě Trevír v Německu u příležitosti 200. výročí jeho narození.^[13] Bývalý český prezident Václav Klaus jeho účast označil za přiznání vlivu, který Marx na „projekt evropské integrace v jeho dnešní podobě Evropské unie má“.^[14]

Vyznamenání

Stát	Stuha	Název	Datum udělení
Francie Francie		Rytíř Řádu umění a literatury	1985
		Velkodůstojník Řádu čestné legie	2002
Itálie Itálie		Velkokříž Řádu zásluh o Italskou republiku[15]	2007, 19. listopadu
Kapverdy Kapverdy		Velkokříž Řádu Amílcara Cabrala	2008
Kazachstán Kazachstán		Řád přátelství	2014
Litva Litva		Velkokříž Řádu Vitolda Velikého[16]	2013, 25. listopadu
Lotyšsko Lotyšsko		Velkokříž Řádu tří hvězd	2006
Lucembursko Lucembursko		Velkokříž Řádu za zásluhy Lucemburského velkovévodství	1988
		Velkokříž Řádu dubové koruny	1994
		Velkokříž Řádu Adolfa Nasavského
Německo Německo		Velký záslužný kříž s hvědou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo	1988
		Velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo[17]	2013
Norsko Norsko		Velkokříž Norského královského řádu za zásluhy[18]	1996
Polsko Polsko		Komtur Řádu znovuzrozeného Polska	2004
Portugalsko Portugalsko[19]		Velkokříž Řádu prince Jindřicha	1988, 12. listopadu
		Velkokříž Řádu Kristova	2005, 6. května
Rakousko Rakousko		Velká čestná dekorace ve zlatě na stuze Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku[20]	2010
Rumunsko Rumunsko		Velkokříž Řádu rumunské hvězdy	2003
Řecko Řecko		Velkokříž Řádu Spasitele[21]	2013
Španělsko Španělsko		Rytíř velkokříže Řádu Isabely Katolické[22]	2007, 16. dubna
Ukrajina Ukrajina		Řád knížete Jaroslava Moudrého I. třídy	2019
Bádensko-Württembersko Bádensko-Württembersko		Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska	2011
Porýní-Falc Porýní-Falc		Řád za zásluhy Porýní-Falce[23]	2011
Sársko Sársko		Řád za zásluhy Sárska[24]	2010, 10. listopadu
Suverénní řád Maltézských rytířů		Řádový řetěz Maltézského záslužného řádu	2010

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jean-Claude Juncker na anglické Wikipedii.

Související články

• Junckerova komise

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jean-Claude Juncker na Wikimedia Commons
• Osoba Jean-Claude Juncker ve Wikicitátech
• Výrok o politické metodě, roč. 52/1999 v časopise Der Spiegel (německy)
• Opilý předseda Evropské komise Juncker fackoval státníky a napodoboval chůzi jednotek SS