Jeff Wall

Jeff Wall
Narození29. září 1946 (76 let)
Vancouver
Alma materUniverzita Britské Kolumbie
Courtauld Institute of Art
Povoláníkunsthistorik, fotograf a tiskař
Významná dílaPicture for Women
OceněníEugene McDermott Award in the Arts at MIT (1995)
Internationaler Kunstpreis Kulturstiftung Stadtsparkasse München (1996)
Hasselblad Award (2002)
Cena Roswithy Haftmann (2003)
Audain Prize for Lifetime Achievement in the Visual Arts (2008)
důstojník Řádu Kanady
člen Kanadské královské společnosti
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jeff Wall a Jean-François Chevrier po konferenci v pařížském Centre Georges Pompidou podepisují Wallovu monografii napsanou Chevrierem, 2007
Jeff Wall: Socha Lost Luggage Depot (2001) v Rotterdamu

Jeffrey Wall (* Vancouver 29. září 1946) je kanadský fotograf známý především svými velkoformátovými zvětšeninami fotografií metodou cibachrome a jako spisovatel historicko-uměleckého slohu. Wall byl klíčovou postavou na umělecké scéně ve Vancouveru od počátku sedmdesátých let 20. století. Na počátku své kariéry pomáhal definovat Vancouverskou školu a publikoval eseje o práci svých kolegů a následovníků Vancouverites Rodney Graham, Ken Lum a Ian Wallace. Jeho fotografické obrazy často obsahují na pozadí kulisu vancouverské směsi přírodní krásy, městského rozpadu a postmoderní a průmyslové bezohlednosti.

Životopis

Wall obdržel magisterský titul na Univerzitě Britské Kolumbie v roce 1970 s diplomovou prací nazvanou Berlin Dada and the Notion of Context.Téhož roku přestal Wall dělat umění. Se svou anglickou ženou Jeannette, se kterou se setkal jako student ve Vancouveru, a se svými dvěma mladými syny se přestěhoval do Londýna[1] aby v letech 1970–73 absolvoval postgraduální práci na Courtauldově institutu, kde studoval u odborníka na Maneta T. J. Clarka.[2][3] Wall byl docentem na Vysoké škole umění a designu (1974–75), docentem na Univerzitě Simona Frasera (1976–87), mnoho let vyučoval na Univerzitě Britské Kolumbie a přednášel na European Graduate School.[4] Publikoval eseje o Danovi Grahamovi, Rodneymu Grahamovi, Roy Ardenovi, Kenovi Lumovi, Stephanovi Balkenholovi, Na Kawarovi a dalších současných umělcích.[5]

Dílo

Wall experimentoval s konceptuálním uměním, již jako vysokoškolák na UBC.[6] Až do roku 1977, kdy produkoval své první podsvícené transparentní snímky, nedělal žádné umění.[7] Mnohé z nich jsou inscenovány a odkazují na dějiny umění a filozofické problémy. Tyto kompozice často odkazují na umělce jako Diego Velázquez, Kacušika Hokusai a Édouard Manet[8] nebo spisovatele, jako jsou Franz Kafka, Jukio Mišima nebo Ralph Ellison.[9]

Wall představil svou první galerijní výstavu v roce 1978 jako „instalaci“ a nikoli jako fotografickou výstavu. Umístil The Destroyed Room (Zničenou místnost) do okna v průčelí Nova Gallery a uzavřel ji do sádrokartonové zdi.

Fotografie Mimic (1982)[10] charakterizuje Wallův kinematografický styl a podle historika umění Michaela Frieda je "charakteristický pro Wallovu angažovanost v umění 80. let se sociálními problémy".[11] 198 × 226   cm ukazuje bílý pár a Asiata při chůzi směrem k fotoaparátu. Chodník, lemovaný zaparkovanými automobily a obytnými a průmyslovými budovami, naznačuje severoamerické průmyslové předměstí. Žena má na sobě červené šortky a bílý top odhalující její bříško; její vousatý neupravený přítel má na sobě džínovou vestu. Asiat je ležérní, ale ve srovnání s bělochem dobře oblečený, v límečkové košili a kalhotách. Když pár míjí muže, přítel dává dvojsmyslné, ale zjevně obscénní a rasistické gesto, drží svůj vztyčený prostřední prst blízko kraje oka a „napodobuje“ své oči jako výsměch očím asijským. Obrázek se podobá záběru candid shot, který byl pořízen ve chvíli, kdy o tom subjekt neví. Ve skutečnosti je to však zrekonstruovaný záběr svědectví umělce, který zachycuje okamžik a jeho sociální napětí.[12][13]

Dílo After "Invisible Man" by Ralph Ellison, the Preface bylo poprvé představené na výstavě documenta 11 a zobrazuje známou scénu z Ellisonova klasického románu. Wallova verze zobrazuje sklepní místnost „teplou a plnou světla“, ve které žije Ellisonův vypravěč, s 1.369 žárovkami.[14]

Picture for Women (Fotografie pro ženy) je 142,5 × 204,5 cm velký transparentní cibachrom na lightboxu. Autorovou inspirací byl Manetův obraz Un bar aux Folies Bergère (Bar ve Folies Bergère). Společně s fotografií The Destroyed Room (Zničený pokoj) Wall považuje Picture for Women za svůj první úspěch v náročné fotografické tradici. Podle Tate Modern tento úspěch umožňuje Wallovi odkazovat na „populární kulturu (osvětlená písmena kina a reklamních nápisů) a smysl pro škálu, kterou obdivuje v klasické malbě. Jako trojrozměrné objekty získávají světelné boxy sochařský element, který ovlivňuje divákovu fyzickou orientaci ve vztahu k dílu.“[15] Na scéně jsou dvě postavy, Jeff Wall osobně a žena, která se dívá do kamery. V magazínu The New Republic, umělecký kritik Jed Perl popisuje obraz Picture for Women jako typický autorův rukopis, "neboť zdvojnásobuje portrét umělce z konce dvacátého století v jeho ateliéru."[16] Historik umění David Campany nazval Picture for Women Wallovou důležitou ranou prací , protože stanoví ústřední témata a motivy nalezené ve většině jeho pozdějších děl.[17]

Wallova práce podporuje argument potřeby obrazového umění.[18] Některé z Wallových fotografií jsou složité kompoziční produkce s digitální postprodukcí. Ty jsou charakterizovány jako jednorámové filmové produkce, které chválí i umělecká kritička Susan Sontag ve své knize Regarding the Pain of Others (2003).

Wall se v roce 1993 pro svou fotografii A Sudden Gust of Wind (after Hokusai) inspiroval dřevotiskem Kacušiky Hokusaie Yejiri Station, Province of Suruga z roku 1832
Inspirací pro fotografii Picture for Women byl Manetův obraz Bar ve Folies-Bergère

Zatímco Wall je známý svými rozsáhlými fotografiemi současných každodenních žánrových scén s více postavami, od počátku 90. let se začal zajímat o zátiší.[19] Rozlišuje mezi nestacionárními „dokumentárními“ obrázky, jako je Still Creek, Vancouver, winter 2003[20] a „kinematografickými“ obrázky, které byly vytvořeny kombinací herců, setů a zvláštních efektů, jako je Sudden Gust of Wind (after Hokusai) ), 1993. Na základě inspirace obrazu Yejiri Station, Province of Suruga (asi 1832), dřevotisk Kacušiky Hokusaie, A Sudden Gust of Wind obnovuje vyobrazenou japonskou scénu z 19. století v současné Britské Kolumbii, využívá herce a zabralo mu více než rok, během něhož vyprodukoval 100 fotografií, aby "dosáhl plynulé montáže, která dává iluzi zachycení skutečného okamžiku v čase."[21]

Od počátku devadesátých let používá Wall digitální technologie k sestavení různých negativů jednotlivců a jejich prolnutí do jedné jediné fotografie.[22] Jeho rukopisem jsou velké transparentní diapozitivy umístěné ve světelných boxech; říká, že tento formát vymyslel, když viděl podsvícené reklamy na autobusových zastávkách během cesty mezi Španělskem a Londýnem. V roce 1995 začal Wall vyrábět tradiční černobílé fotografie, které se byly stále více důležitější součástí jeho práce.[22] Příklady byly vystaveny v Kasselu na výstavě documenta X.

Výstavy

Wall se zúčastnil své první skupinové výstavy v roce 1969 v Seattle Art Museum ve Washingtonu a Vancouver Art Gallery a New Multiple Art v Whitechapel Gallery v Londýně v roce 1970. Jeho první samostatná výstava se konala v Nova Gallery ve Vancouveru v roce 1978.[23]

Samostatné výstavy: ICA, Londýn (1984), Irské muzeum moderního umění, Dublin, Irsko (1993), Whitechapel Gallery, Londýn (2001), Kunstmuseum Wolfsburg, Wolfsburg, Německo (2001), Hasselblad Center, Göteborg, Švédsko (2002), Astrup Fearnley Museum, Oslo, Norsko (2004) a retrospektivy ve Schaulageru, Basileji (2005), Tate Modern (2005) a MoMA, New York (2007), Institut umění v Chicagu (2007), SFMoMA, San Francisco (2008), Muzeum Tamayo, Mexico City a Vancouver Art Gallery, Vancouver (2008) a Staatliche Kunstsammlungen, Dresden (2010). Wall se zúčastnil také výstav documenta 10 a 11.[24]

Pro retrospektivu v Palais des Beaux Arts v Bruselu v roce 2011 Wall vybral asi 130 děl svých oblíbených umělců, počínaje fotografem z počátku 20. století Eugènem Atgetem až po filmové ukázky (Fassbinder, Bergman, Bratři Dardennové) k dílům současníků Thomase Struth a Davida Claerbouta.. Byly zobrazeny vedle 25 jeho vlastních fotografií.[25]

Ocenění

V roce 2002 získala Wall cenu Hasselblad Award. V roce 2006 se stal členem Královské kanadské společnosti.[26] Jeff Wall byl jmenován důstojníkem Kanadského řádu v prosinci 2007.[27] V březnu 2008 byla Wallovi udělena cena Audain za celoživotní úspěch, výroční cena Britské Kolumbie za výtvarné umění.

Galerie

  • Wilhelminakade, v Rotterdamu u řeky Maas, je pojmenována po holandské královně Wilhelmině. Od roku 1901 do roku 1971 zde měla přepravní linka Holandsko-Amerika svůj terminál. V tom období velké množství emigrantů z celé Evropy odjelo do USA, zejména v letech před 1. světovou válkou. Parník SS New Amsterdam byl poslední odplouvající loď v roce 1971. Na západním bodě Wilhelminakade, Koninginnehoofd, stojí od roku 2001 socha „Lost Luggage Depot“ Jeffa Walla. Je vyrobena z litiny a symbolizuje rozloučení mnoha emigrantů s jejich dřívějšími životy.

    Wilhelminakade, v Rotterdamu u řeky Maas, je pojmenována po holandské královně Wilhelmině. Od roku 1901 do roku 1971 zde měla přepravní linka Holandsko-Amerika svůj terminál. V tom období velké množství emigrantů z celé Evropy odjelo do USA, zejména v letech před 1. světovou válkou. Parník SS New Amsterdam byl poslední odplouvající loď v roce 1971. Na západním bodě Wilhelminakade, Koninginnehoofd, stojí od roku 2001 socha „Lost Luggage Depot“ Jeffa Walla. Je vyrobena z litiny a symbolizuje rozloučení mnoha emigrantů s jejich dřívějšími životy.

  • Socha v Rotterdamu

    Socha v Rotterdamu

  • Socha v Rotterdamu

    Socha v Rotterdamu

Odkazy

Reference

  1. ↑ Arthur Lubow (25. února 2007), The Luminist New York Times.
  2. ↑ Newman, "Towards the Reinvigoration of the 'Western Tableau': Some Notes on Jeff Wall and Duchamp", str. 83
  3. ↑ Hochdörfer Jeff Wall: Photographs
  4. ↑ photo.com - photographer - Jeff Wall [online]. Dostupné online. 
  5. ↑ Wall, Jeff (2007). Jeff Wall: Selected Essays and Interviews. New York: Museum of Modern Art.
  6. ↑ Newman, "Towards the Reinvigoration of the 'Western Tableau': Some Notes on Jeff Wall and Duchamp", str. 83
  7. ↑ Newman, "Towards the Reinvigoration of the 'Western Tableau': Some Notes on Jeff Wall and Duchamp", str. 85
  8. ↑ Merritt, Naomi Manet's Mirror and Jeff Wall's Picture for Women: Reflection or Refraction?, Emaj, issue 4, 2009, Archivovaná kopie [online]. [cit. 2019-09-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-09-29. 
  9. ↑ Newman, "Towards the Reinvigoration of the 'Western Tableau': Some Notes on Jeff Wall and Duchamp", str. 83-4
  10. ↑ Tate modern - Jeff Wall - Photographs 1978–2004. www.tate.org.uk [online]. [cit. 2019-09-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-09-13. 
  11. ↑ MICHAELS, Walter Benn. The Politics of a Good Picture: Race, Class, and Form in Jeff Wall's "Mimic". PMLA. 2010, s. 177–84. JSTOR 25614447. (anglicky) ,. "The Politics of a Good Picture: Race, Class, and Form in Jeff Wall's "Mimic"" PMLA 125, no. 1 (2010): 177-84. https://www.jstor.org/stable/25614447.
  12. ↑ www.wsj.com. Dostupné online. 
  13. ↑ OSBORNE, Patty. Mimic [online]. Magazín Geist. Dostupné online. 
  14. ↑ Jeff Wall, January 11, 2003 – April 13, 2003 Archivováno 27. 10. 2011 na Wayback Machine. Hammer Museum, Los Angeles.
  15. ↑ Tate Modern Exhibition - Jeff Wall Photographs 1978–2004 [online]. [cit. 2019-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-22. (anglicky) 
  16. ↑ Perl, Jed. Impersonal Enchantment. New Republic. April 1997, s. 36. (anglicky) 
  17. ↑ Campany, David. 'A Theoretical Diagram in an Empty Classroom': Jeff Wall's Picture for Women. Oxford Art Journal. 2007, s. 7. DOI 10.1093/oxartj/kcl033. (anglicky) 
  18. ↑ Newman, "Towards the Reinvigoration of the 'Western Tableau': Some Notes on Jeff Wall and Duchamp", str. 83-4
  19. ↑ Jeff Wall, Diagonal Composition (1993) Christie's Sale, 14 November 2002, New York.
  20. ↑ Tate Modern, Jeff Wall: Photographs 1978–2004. Retrieved June 24, 2011.. www.tate.org.uk [online]. [cit. 2019-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-03. 
  21. ↑ Tate Modern, Jeff Wall: Photographs 1978–2004. Retrieved June 24, 2011.. www.tate.org.uk [online]. [cit. 2019-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-05. 
  22. ↑ a b Jeff Wall, October 25, 2008 to January 25, 2009 Archivováno 25. 11. 2011 na Wayback Machine. Vancouver Art Gallery, Vancouver.
  23. ↑ Jeff Wall Archivováno 3. 8. 2011 na Wayback Machine. Tate Collection.
  24. ↑ Jeff Wall White Cube, Londýn.
  25. ↑ Brigid Grauman (27. května 2011), Jeff Wall's 'Crooked Path' Wall Street Journal.
  26. ↑ Royal Society of Canada, New Fellows 2006. www.rsc.ca [online]. [cit. 2008-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18. 
  27. ↑ Order of Canada 2007. www.gg.ca [online]. [cit. 2019-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-01. 
  28. ↑ [1] new_fellows_2006_citations
  29. ↑ [2] jeff-wall-awarded-audain-prize

Související články

Literatura

  • Burnett, Craig. "Jeff Wall". London: Tate Publishing, 2005. ISBN 978-1-85437-611-4
  • Campany, David. "'A Theoretical Diagram in an Empty Classroom': Jeff Wall's Picture for Women." Oxford Art Journal 30.1 (2007): 7-25.
  • Crow, Thomas. "Profane illuminations: Social History and the Art of Jeff Wall."[nedostupný zdroj] ArtForum Vol. 31 No. 6 (Feb. 1993): 62-69.
  • De Duve, Thierry, Arielle Pelenc, Boris Groys, Jean-François Chevrier and Mark Lewis, Jeff Wall: The Complete Edition, Phaidon, London, 2010. ISBN 978-0-7148-5597-4
  • Lubow, Arthur. "The Luminist." The New York Times (February 25, 2007).
  • Lütticken, Sven. "The Story of Art According to Jeff Wall." Secret Publicity: Essays on Contemporary Art. Rotterdam: NAi Publishers, 2005. 69-82. ISBN 9056624679
  • Martin, Stewart. "Wall’s Tableau Mort." Oxford Art Journal 30.1 (2007): 117-33.
  • Merritt, Naomi. ‘Manet’s Mirror and Jeff Wall’s Picture for Women: Reflection or Refraction?’, Emaj (Electronic Melbourne Art Journal), Issue 4, 2009, https://web.archive.org/web/20100605094933/http://www.melbourneartjournal.unimelb.edu.au/E-MAJ/
  • Stallabrass, Julian. "Museum Photography and Museum Prose" New Left Review 65, Sept-Oct 2010, str. 93–125.
  • Vasudevan, Alexander. "'The Photographer of Modern Life': Jeff Wall's Photographic Materialism." Cultural Geographies Vol. 14, No. 4 (2007): 563-588.
  • Wagstaff, Sheena. The Labouring Eye. – introductory essay in WAGSTAFF, Sheena. Jeff Wall: Photographs 1978-2004. London: Tate Publishing, 2005. ISBN 978-1854376138. (anglicky) 
  • Whyte, Murray. "Jeff Wall: The Visible Man." Canadian Art (11. května 2006).

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Rotterdam Jeff Wall 01.jpg
Autor: FaceMePLS from The Hague, The Netherlands, Licence: CC BY 2.0

De Wilhelminakade kreeg zijn naam rond 1900 en is vernoemd naar Koningin Wilhelmina. De Wilhelminakade was de vestigingsplaats van de Holland-Amerika Lijn in de periode 1901-1971. Met name in de periode tot de Eerste Wereldoorlog vertrokken grote aantallen Oost-Europese volksverhuizers via de Wilhelminakade naar New York. De Nieuw Amsterdam vertrok in 1971 als laatste schip van de lijndienst op New York.

Op de westelijke punt van de Wilhelminakade, het Koninginnehoofd, staat sinds 2001 het gietijzeren kunstwerk ‘Lost Luggage Depot’ van de Canadese beeldend kunstenaar en historicus Jeff Wall (1946-). Het is het symbool van het afscheid dat de vele emigranten namen van hun vorig leven.

The Wilhelminakade, situated in Rotterdam along the river Maas, is named after the Dutch Queen Wilhelmina. The Holland-America shipping line had here her terminal from 1901 until 1971. In that period big numbers of emigrants from all over Europe left the continent for the USA, especially during the years before WO I. The SS (steamship) New Amsterdam was the last departing ship in 1971.

On the west point of the Wilhelminakade, the Koninginnehoofd, stands since 2001 the ‘Lost Luggage Depot’ made by the Canadian plastic artist Jeff Wall (1946-). It is made of cast iron and symbolizes the goodbye of the many emigrants to their former lives.
Jeff Wall in 2014.jpg
Autor: Pmussler, Licence: CC BY-SA 3.0
Jeff Wall at the 2014 Paris Photo fair in Los Angeles.
Rotterdam Jeff Wall 02.jpg
Autor: FaceMePLS from The Hague, The Netherlands, Licence: CC BY 2.0

De Wilhelminakade kreeg zijn naam rond 1900 en is vernoemd naar Koningin Wilhelmina. De Wilhelminakade was de vestigingsplaats van de Holland-Amerika Lijn in de periode 1901-1971. Met name in de periode tot de Eerste Wereldoorlog vertrokken grote aantallen Oost-Europese volksverhuizers via de Wilhelminakade naar New York. De Nieuw Amsterdam vertrok in 1971 als laatste schip van de lijndienst op New York.

Op de westelijke punt van de Wilhelminakade, het Koninginnehoofd, staat sinds 2001 het gietijzeren beeld ‘Lost Luggage Depot’ van de Canadese beeldend kunstenaar en historicus Jeff Wall (1946-). Het is het symbool van het afscheid dat de vele emigranten namen van hun vorig leven.

The Wilhelminakade, situated in Rotterdam along the river Maas, is named after the Dutch Queen Wilhelmina. The Holland-America shipping line had here her terminal from 1901 until 1971. In that period big numbers of emigrants from all over Europe left the continent for the USA, especially during the years before WO I. The SS (steamship) New Amsterdam was the last departing ship in 1971.

On the west point of the Wilhelminakade, the Koninginnehoofd, stands since 2001 the ‘Lost Luggage Depot’ made by the Canadian plastic artist Jeff Wall (1946-). It is made of iron cast and symbolizes the goodbye of the many emigrants to their former lives.
Jeff Wall and Jean Francois Chevrier 28 nov 07.JPG
Autor: Hermann Wendler, Licence: CC BY-SA 3.0
Jeff Wall (left) and Jean-François Chevrier after a conference at Centre Georges Pompidou, Paris. Both are signing the Jeff Wall monograph written by J-F Chevrier.
Rotterdam kunstwerk lost luggage depot.jpg
sculpture/installation Lost Luggage Depot (2001) by Jeff Wall, Wilhelminakade Rotterdam/The Netherlands.
Rotterdam Jeff Wall 03.jpg
Autor: FaceMePLS from The Hague, The Netherlands, Licence: CC BY 2.0

De Wilhelminakade kreeg zijn naam rond 1900 en is vernoemd naar Koningin Wilhelmina. De Wilhelminakade was de vestigingsplaats van de Holland-Amerika Lijn in de periode 1901-1971. Met name in de periode tot de Eerste Wereldoorlog vertrokken grote aantallen Oost-Europese volksverhuizers via de Wilhelminakade naar New York. De Nieuw Amsterdam vertrok in 1971 als laatste schip van de lijndienst op New York.

Op de westelijke punt van de Wilhelminakade, het Koninginnehoofd, staat sinds 2001 het gietijzeren beeld ‘Lost Luggage Depot’ van de Canadese beeldend kunstenaar en historicus Jeff Wall (1946-). Het is het symbool van het afscheid dat de vele emigranten namen van hun vorig leven.

The Wilhelminakade, situated in Rotterdam along the river Maas, is named after the Dutch Queen Wilhelmina. The Holland-America shipping line had here her terminal from 1901 until 1971. In that period big numbers of emigrants from all over Europe left the continent for the USA, especially during the years before WO I. The SS (steamship) New Amsterdam was the last departing ship in 1971.

On the west point of the Wilhelminakade, the Koninginnehoofd, stands since 2001 the ‘Lost Luggage Depot’ made by the Canadian plastic artist Jeff Wall (1946-). It is made of iron cast and symbolizes the goodbye of the many emigrants to their former lives.