Jelena Bonnerová

Jelena Bonnerová
Jelena Bonnerová & Andrej Sacharov (1989)
Narození	15. února 1923 Merv Chórezmská lidová sovětská republika
Úmrtí	18. června 2011 (ve věku 88 let) Boston Spojené státy americké Spojené státy americké
Příčina úmrtí	srdeční selhání
Místo pohřbení	Vostrjakovský hřbitov
Alma mater	Petrohradské fyzikálně-matematické lyceum č. 239 Petrohradská státní univerzita
Povolání	disidentka, lidskoprávní aktivistka, pediatrička a spisovatelka
Ocenění	Thorolf Rafto Memorial Prize (1991) medaile Roberta Schumana (2001) Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy (2003) No label defined (Q4192943)
Politická strana	Komunistická strana Sovětského svazu
Choť	Andrej Dmitrijevič Sacharov
Děti	Tatiana Yankelevich
Rodiče	Levon Kocharian a Ruth Bonner
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jelena Georgijevna Bonnerová (rusky Елена Георгиевна Боннэр; 15. února 1923 Merv, Chórezmská LSR – 18. června 2011 Boston, Massachusetts, USA) byla sovětská disidentka a aktivistka v oblasti lidských práv, manželka sovětského fyzika Andreje Sacharova.

Narodila se v sovětském Turkmenistánu jako Lusik Alichanova, dcera arménského prominentního komunisty a tajemníka Kominterny Georgije Alichanova (původním jménem Gevork Alichanjan) a židovské komunistické aktivistky Ruth Bonnerové. Měla mladšího bratra Igora, který se stal námořním důstojníkem. Oba její rodiče byli v roce 1937 zatčeni v průběhu Stalinovy „Velké čistky“; její otec byl popraven a matka strávila 8 let v táboru nucených prací v Karagandě (Kazachstán) a poté musela žít na přikázaném místě (vnitřní vyhnanství). Obětí Stalinovy čistky se stal i Jelenin strýc Matvěj Bonner, který byl jako 41letý popraven, a jeho žena, která rovněž musela žít na přikázaném místě. Po Stalinově smrti v r. 1953 byli všichni čtyři zproštěni obvinění (rehabilitováni).

Již ve 40. letech se Jelena snažila pomáhat rodinám politických vězňů. Za II. světové války sloužila jako zdravotní sestra a byla dvakrát zraněna a v roce 1946 byla s poctami propuštěna z armády jako válečný invalida. Po válce vystudovala pediatrii na I. Leningradském lékařském institutu a v roce 1965 vstoupila do Komunistické strany Sovětského svazu. V té době již byla provdána za svého spolužáka z lékařského institutu Ivana Semjonova, se kterým měla dvě děti: Taťjánu a Alexeje.

Na sklonku 60. let se stala aktivistkou sovětského hnutí za lidská práva a v roce 1968 byla jednou z těch, kdo podporovaly osoby zatčené za to, že demonstrovaly na Rudém náměstí v Moskvě proti potlačení pražského jara sovětskými tanky. (Za tuto solidaritu s Československem jí byl v roce 2003 udělen Řád T.G. Masaryka II. třídy.) Pronásledování ze strany státních orgánů a státních tajných služeb (KGB) zatěžovalo život její rodiny a mělo za následek rozvod a později i vystěhování dětí do Spojených států (v roce 1977 a 1978).

Boj za lidská práva sblížil Jelenu s Andrejem Sacharovem – otcem sovětské vodíkové bomby a bojovníkem za lidská práva, který v roce 1969 ovdověl. V roce 1972 se Jelena za Sacharova, vdovce se třemi dětmi (dvě dcery a syn), provdala. V roce 1975 dovolil sovětský režim Jeleně vycestovat na Západ, aby podstoupila operaci svého válečného zranění oka. V témže roce byl Sacharov vyznamenán Nobelovou cenou míru, avšak sovětský režim mu zakázal vycestovat, aby mohl tuto cenu převzít. Jelena, která byla v té době lékařsky ošetřována v Itálii, zajela do Osla a převzala cenu pro svého manžela.

V roce 1976 se Bonnerová stala zakládající členkou Moskevské helsinské skupiny. Od ledna 1980, kdy byl Sacharovovi přikázán pobyt v Gorkém - městě uzavřeném pro cizince, stala se vyčerpaná a veřejně odsuzovaná Bonnerová jediným Sacharovovým spojením se světem. Cestovala mezi Moskvou a Gorkým s jeho dopisy. V roce 1981 drželi Sacharov a Bonnerová nebezpečnou ale nakonec úspěšnou hladovku, dík které Jelenina snacha Jelizaveta Alexejeva dostala od úřadů výjezdní vízum, aby se mohla odjet do Spojených států ke svému manželovi Alexeji Semjonovovi. V dubnu 1984 však byla Bonnerová zatčena za „antisovětskou agitaci a propagandu“ a odsouzena k pětiletému exilu v Gorkém. Sacharovovy dlouhé a bolestné hladovky přiměly nakonec nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova, aby povolil Bonnerové cestu do Spojených států, kde podstoupila srdeční operaci zavádějící šestinásobný bypass.

V prosinci 1986 dovolil Gorbačov Sacharovovi a Bonnerové návrat do Moskvy. O tři roky později - 14. prosince 1989 - však Sacharov umírá. V reakci na to Bonnerová zakládá Nadaci Andreje Sacharova a také Sacharovův archiv v Moskvě.

Bonnerová zůstala upřímným stoupencem demokracie a lidských práv v Rusku i na celém světě. Připojila se k obráncům ruského parlamentu Dumy v době srpnového puče (1991) a podpořila Borise Jelcina v době ústavní krize v roce 1993. Na protest proti tomu, co nazvala „genocidou čečenského lidu“, odstoupila v roce 1994 z Jelcinova Výboru pro lidská práva a stala se otevřeným odpůrcem ruského vojenského zasahování v Čečně a kritikem Kremlu, do kterého se prý pod vládou Putina vrací „kágébácké autoritářství“. Byla také kritická ke způsobu řešení izraelsko-palestinského konfliktu a vyjádřila obavy ze vzestupu antisemitismu v Evropě. Bonnerová byla prvním signatářem antiputinského manifestu „Putin musí odejít“ zveřejněného 10. března 2010 a pokračujícího v sériích demonstrací.

Poslední roky svého života dělila mezi Moskvu a Spojené státy, kde žily její dvě děti, pět vnuků a jeden pravnuk.

Bonnerová byla pohřbena po boku svého druhého manžela na hřbitově Vostrjakovo v Moskvě. Rodina vyzvala účastníky pohřbu, aby na obřad nenosili květiny, aby raději věnovali příspěvek Nadaci Andreje Sacharova.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jelena Bonnerová na Wikimedia Commons
• Osoba Jelena Bonnerová ve Wikicitátech