Jenisejští Kyrgyzové

	Geografie
Hlavní město	žádné
	Obyvatelstvo
Národnostní složení	Jenisejští Kyrgyzové
Jazyky	raná kyrgyzština
Náboženství	tengristické, manicheiské, tibetský buddhismus, nestoriánské křesťanství
	Státní útvar
Státní zřízení	monarchie
Vznik	539
Zánik	1290
	Státní útvary a území
	Ujgurský kaganát
	říše Liao

Jenisejští Kyrgyzové, též Jenisejští Kirgizové (čínsky 居骨, 纥骨, 结骨, pchin-jinem qigu, hegu, jiegu, obvyklou fonetikou: Čchi-ku, Che-ku, Ťie-ku), je označení turkických kmenů, které žily od starověku na horním toku Jeniseje, zejména na území Minusinské kotliny. V roce 550 vytvořili Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové) kaganát s čínským názvem Ťie-ku, který zanikl v roce 924 vzniknuvším Kyrgyzským kaganátem (840 až 1293). Ten byl pak rozvrácen podroben Mongoly. V 17. a 18. století pod tlakem Rusů a Ojratů (západomongolských kmenů) část Kirgizů (Jenisejští Kyrgyzové) odešla z horního toku Jeniseje na jih. Tato část se podílela na etnogenezi Kara-kirgizů (Kyrgyzové). Část, která zůstala v původních sídlištích, se rozhodující měrou podílela na etnogenezi Čchien-kchunů (Chakasové). Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové) byli kočovní pastevci, věnovali se ale i zemědělství. Zanechali po sobě četné nápisy na kamenných stélách, psané starotureckým runovým písmem.

Raný středověk

Pod vedením Kirgizského klanu (Jenisejští Kyrgyzové), byl vytvořen stát, v čínských zdrojích nazýván kaganát Ťie-ku, nebo v západní literatuře, kaganát Jenisejských Kyrgyzů (550–924). Kaganát Ťie-ku zanikl vznikem nástupnického Kyrgyzského kaganátu.

Rasový image Kirgizů (Jenisejští Kyrgyzové) tohoto období je neznámý, ale pravděpodobně byl stejný jako u starověkých zástupců Ting-lingské europoidní rasy Střední Asie. Nicméně řada vědců věří že v centru Ting-lingů, alespoň v menší míře v 1. století byly i turkofonní kmeny. Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové) byli kočovní pastevci, věnovali se ale i zemědělství. Jejich runové písmo (Jenisejská abeceda) na severu bylo podobné tomu které používali Ujgurové k záznamu textů. Písmo pak bylo přeneseno k jejich jihovýchodním sousedům etnickým Turkům (Orchonská abeceda). Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové) byli manichejci.^[1] ^{[pozn. 1]}

Vládcové Sia-ťias'ů (648-863)

pořadí	jméno z čínské fonotvorby	pseudonymní jméno v čínštině	období vládnutí	jméno v češtině	osobní jméno v čínštině	poznámky
01.	Šıpoku Ačan	čínsky znaky 失钵屈阿栈 pchin-jinem shībōqūāzhàn čínsky v českém přepisu Š'poku-a-čan	643–680	Kujmao	čínsky znaky 癸卯 pchin-jinem guǐmǎo čínsky v českém přepisu Kuej-mao
02.	Ta Čiamu	čínsky znaky 塔恰木 pchin-jinem tǎqiàmù čínsky v českém přepisu Tcha-čchia-mu	681–693	Sinsi	čínsky znaky 辛巳 pchin-jinem xīnsì čínsky v českém přepisu Sin-si	骨咄禄 – gǔduōlù
03.	Ťie Chungcan-fufu	čínsky znaky 结黉蚕匐肤 pchin-jinem jiéhóngcánfúfū čínsky v českém přepisu Ťie-chung-cchan-fufu	693–708	Kujsi	čínsky znaky 癸巳 pchin-jinem guǐsì čínsky v českém přepisu Kuej-si
04.	Bars-beg	čínsky znaky 巴而思匐 pchin-jinem baérsīfú čínsky v českém přepisu Paer-sifu	708–711	Wušen	čínsky znaky 戊申 pchin-jinem wùshēn čínsky v českém přepisu Wu-šen
05.	Kutluk Bilgä-kagan	čínsky znaky 骨笃禄毗伽可汗 pchin-jinem gǔdǔlùpíjiā kèhán čínsky v českém přepisu Kutulu-pchiťia kche-chan	711–722	Sinchaj	čínsky znaky 辛亥 pchin-jinem xīnhài čínsky v českém přepisu Sin-chaj
06.	Isipoše Joučepiši-tegin	čínsky znaky 伊悉钵舍友者毕施颉斤 pchin-jinem yīxībōshěyouzhěbìshījiéjīn čínsky v českém přepisu Isipoše-jouče-piši-ťieťin	722	Žensü	čínsky znaky 壬戌 pchin-jinem rénxū čínsky v českém přepisu Žen-sü
07.	Inanču Čör-tegin	čínsky znaky 俱力贫贺忠颉斤 pchin-jinem jùlìpínhèzhōngjiéjīn čínsky v českém přepisu Ťülipchin-chečung-ťieťin	723–758	Kujchaj	čínsky znaky 癸亥 pchin-jinem guǐhài čínsky v českém přepisu Kuej-chaj	十一 – shíyī
08.	Bilgä Tung-tegin	čínsky znaky 毗伽顿颉斤 pchin-jinem píjiādùnjiéjīn čínsky v českém přepisu Pchiťia-tun-ťie-ťin	758–790	Wusü	čínsky znaky 戊戌 pchin-jinem wùxū čínsky v českém přepisu Wu-sü
09.	Ťien Kun-kagan	čínsky znaky 坚昆可汗 pchin-jinem jiānkūn kèhán čínsky v českém přepisu Ťien-kchun kché-chan	790–822	Kengwu	čínsky znaky 庚午 pchin-jinem gēngwǔ čínsky v českém přepisu Keng-wu
10.	Jingwu Čengming-kagan	čínsky znaky 英武诚明可汗 pchin-jinem Yīngwǔchéngmíng kèhán čínsky v českém přepisu Jingwu-čcheng-ming kché-chan	822–863	Ženjin	čínsky znaky 壬寅 pchin-jinem rényín čínsky v českém přepisu Žen-jin	裴罗 – péiluō 骨咄禄 – gǔduōlù 亚尔 – yàěr

Odkazy

Poznámky

↑
v „Záznamech velkého historika“ z období Dynastie Chan z 2. století př. n. l., čili v Š'-ťi (čínsky v českém přepisu Š'-ťi, pchin-jinem Shǐjì, znaky 史記) 110 a v Chan-šu (čínsky v českém přepisu Čchien Chan-šu, pchin-jinem Qián Hànshū, znaky 前漢書) 94a, byly Jenisejští Kyrgyzové nazývání Ke-kchun (čínsky pchin-jinem Gekun, znaky 堅昆) a také Sia-ťias (čínsky pchin-jinem Xia-jiasi, znaky 黠戛斯)
- nebo od 1. století př. n. l. kupředu v Chan-šu 70, Ťien-kchun (čínsky pchin-jinem Jiānkun, znaky 坚昆).
- V Žou-šu (čínsky v českém přepisu Žou-šu, pchin-jinem Zhoushū, znaky 周书) 50. ze 6. století jsou známy jako Čchi-ku (čínsky pchin-jinem Qigu, znaky 居骨) a
- v Suej-šu (čínsky v českém přepisu Sui-šu, pchin-jinem suīshū, znaky 隋书) 84, jež byla oficiální kronikou čínské dynastie Suej (čínsky v českém přepisu Suej-čchao, pchin-jinem suícháo, znaky 隋朝) ze 6. století jsou známý pod jménem Che-ku (čínsky pchin-jinem Hegu, znaky 纥骨).
- V 8. – 10. století Tchung-tien (čínsky v českém přepisu Tchung-tien, pchin-jinem Tongdian, znaky 漢朝) 200, Kniha Tchangů (čínsky v českém přepisu Ťiou Tchang-šu, pchin-jinem Jiu Tangshu, znaky 舊唐書) 194b a Tchang Chuej-jao (čínsky v českém přepisu Tchang Chuej-jao, pchin-jinem Táng Huìyāo, znaky 唐会要) 100, je uvádí jako Ťie-ku (čínsky pchin-jinem Jiegu, znaky 结骨)

Reference

↑ Miller G.F. „Chyq“ 1913, p. 26, and „History of Siberia“. vol. 1. Moscow-Leningrad, 1937. p. 514–516.

Literatura

HUBINGER, Václav; HONZÁK, František; POLIŠENSKÝ, Jiří. Národy celého světa (Malé encyklopedie). Praha: Mladá fronta, 1985.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jenisejští Kyrgyzové na Wikimedia Commons

[2] v „Záznamech velkého historika“ z období Dynastie Chan z 2. století př. n. l., čili v Š'-ťi (čínsky v českém přepisu Š'-ťi, pchin-jinem Shǐjì, znaky 史記) 110 a v Chan-šu (čínsky v českém přepisu Čchien Chan-šu, pchin-jinem Qián Hànshū, znaky 前漢書) 94a, byly Jenisejští Kyrgyzové nazývání Ke-kchun (čínsky pchin-jinem Gekun, znaky 堅昆) a také Sia-ťias (čínsky pchin-jinem Xia-jiasi, znaky 黠戛斯)
nebo od 1. století př. n. l. kupředu v Chan-šu 70, Ťien-kchun (čínsky pchin-jinem Jiānkun, znaky 坚昆).
V Žou-šu (čínsky v českém přepisu Žou-šu, pchin-jinem Zhoushū, znaky 周书) 50. ze 6. století jsou známy jako Čchi-ku (čínsky pchin-jinem Qigu, znaky 居骨) a
v Suej-šu (čínsky v českém přepisu Sui-šu, pchin-jinem suīshū, znaky 隋书) 84, jež byla oficiální kronikou čínské dynastie Suej (čínsky v českém přepisu Suej-čchao, pchin-jinem suícháo, znaky 隋朝) ze 6. století jsou známý pod jménem Che-ku (čínsky pchin-jinem Hegu, znaky 纥骨).
V 8. – 10. století Tchung-tien (čínsky v českém přepisu Tchung-tien, pchin-jinem Tongdian, znaky 漢朝) 200, Kniha Tchangů (čínsky v českém přepisu Ťiou Tchang-šu, pchin-jinem Jiu Tangshu, znaky 舊唐書) 194b a Tchang Chuej-jao (čínsky v českém přepisu Tchang Chuej-jao, pchin-jinem Táng Huìyāo, znaky 唐会要) 100, je uvádí jako Ťie-ku (čínsky pchin-jinem Jiegu, znaky 结骨)

[2] 1. století př. n. l. kupředu v Chan-šu 70, Ťien-kchun (čínsky pchin-jinem Jiānkun, znaky 坚昆).

[3] V Žou-šu (čínsky v českém přepisu Žou-šu, pchin-jinem Zhoushū, znaky 周书) 50. ze 6. století jsou známy jako Čchi-ku (čínsky pchin-jinem Qigu, znaky 居骨) a

[4] v Suej-šu (čínsky v českém přepisu Sui-šu, pchin-jinem suīshū, znaky 隋书) 84, jež byla oficiální kronikou čínské dynastie Suej (čínsky v českém přepisu Suej-čchao, pchin-jinem suícháo, znaky 隋朝) ze 6. století jsou známý pod jménem Che-ku (čínsky pchin-jinem Hegu, znaky 纥骨).

[5] V 8. – 10. století Tchung-tien (čínsky v českém přepisu Tchung-tien, pchin-jinem Tongdian, znaky 漢朝) 200, Kniha Tchangů (čínsky v českém přepisu Ťiou Tchang-šu, pchin-jinem Jiu Tangshu, znaky 舊唐書) 194b a Tchang Chuej-jao (čínsky v českém přepisu Tchang Chuej-jao, pchin-jinem Táng Huìyāo, znaky 唐会要) 100, je uvádí jako Ťie-ku (čínsky pchin-jinem Jiegu, znaky 结骨)

[1] Miller G.F. „Chyq“ 1913, p. 26, and „History of Siberia“. vol. 1. Moscow-Leningrad, 1937. p. 514–516.

[1]

[pozn. 1]

Navigation

Navigace

Tématické portály