Jenisejští Kyrgyzové

	geografie
hlavní město:	žádné
	obyvatelstvo
národnostní složení:	Jenisejští Kyrgyzové
jazyky:	raná kyrgyzština
náboženství:	tengristické, manicheiské, tibetský buddhismus, nestoriánské křesťanství
	státní útvar
státní zřízení:	monarchie
vznik:	539
zánik:	1290
	státní útvary a území
	Ujgurský kaganát
	říše Liao

Jenisejští Kyrgyzové, též Jenisejští Kirgizové (čínsky 居骨, 纥骨, 结骨, pchin-jinem qigu, hegu, jiegu, obvyklou fonetikou: Čchi-ku, Che-ku, Ťie-ku), je označení turkických kmenů, které žily od starověku na horním toku Jeniseje, zejména na území Minusinské kotliny. V roce 550 vytvořili Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové) kaganát s čínským názvem Ťie-ku, který zanikl v roce 924 vzniknuvším Kyrgyzským kaganátem (840 až 1293). Ten byl pak rozvrácen podroben Mongoly. V 17. a 18. století pod tlakem Rusů a Ojratů (západomongolských kmenů) část Kirgizů (Jenisejští Kyrgyzové) odešla z horního toku Jeniseje na jih. Tato část se podílela na etnogenezi Kara-kirgizů (Kyrgyzové). Část, která zůstala v původních sídlištích, se rozhodující měrou podílela na etnogenezi Čchien-kchunů (Chakasové). Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové) byli kočovní pastevci, věnovali se ale i zemědělství. Zanechali po sobě četné nápisy na kamenných stélách, psané starotureckým runovým písmem.

Raný středověk

Pod vedením Kirgizského klanu (Jenisejští Kyrgyzové), byl vytvořen stát, v čínských zdrojích nazýván kaganát Ťie-ku, nebo v západní literatuře, kaganát Jenisejských Kyrgyzů (550–924). Kaganát Ťie-ku zanikl vznikem nástupnického Kyrgyzského kaganátu.

Rasový image Kirgizů (Jenisejští Kyrgyzové) tohoto období je neznámý, ale pravděpodobně byl stejný jako u starověkých zástupců Ting-lingské europoidní rasy Střední Asie. Nicméně řada vědců věří že v centru Ting-lingů, alespoň v menší míře v 1. století byly i turkofonní kmeny. Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové) byli kočovní pastevci, věnovali se ale i zemědělství. Jejich runové písmo (Jenisejská abeceda) na severu bylo podobné tomu které používali Ujgurové k záznamu textů. Písmo pak bylo přeneseno k jejich jihovýchodním sousedům etnickým Turkům (Orchonská abeceda). Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové) byli manichejci.^[1] ^{[pozn. 1]}

Vládcové Sia-ťias'ů (648-863)

pořadí	jméno z čínské fonotvorby	pseudonymní jméno v čínštině	období vládnutí	jméno v češtině	osobní jméno v čínštině	poznámky
01.	Šıpoku Ačan	čínsky znaky 失钵屈阿栈 pchin-jinem shībōqūāzhàn čínsky v českém přepisu Š'poku-a-čan	643–680	Kujmao	čínsky znaky 癸卯 pchin-jinem guǐmǎo čínsky v českém přepisu Kuej-mao
02.	Ta Čiamu	čínsky znaky 塔恰木 pchin-jinem tǎqiàmù čínsky v českém přepisu Tcha-čchia-mu	681–693	Sinsi	čínsky znaky 辛巳 pchin-jinem xīnsì čínsky v českém přepisu Sin-si	骨咄禄 – gǔduōlù
03.	Ťie Chungcan-fufu	čínsky znaky 结黉蚕匐肤 pchin-jinem jiéhóngcánfúfū čínsky v českém přepisu Ťie-chung-cchan-fufu	693–708	Kujsi	čínsky znaky 癸巳 pchin-jinem guǐsì čínsky v českém přepisu Kuej-si
04.	Bars-beg	čínsky znaky 巴而思匐 pchin-jinem baérsīfú čínsky v českém přepisu Paer-sifu	708–711	Wušen	čínsky znaky 戊申 pchin-jinem wùshēn čínsky v českém přepisu Wu-šen
05.	Kutluk Bilgä-kagan	čínsky znaky 骨笃禄毗伽可汗 pchin-jinem gǔdǔlùpíjiā kèhán čínsky v českém přepisu Kutulu-pchiťia kche-chan	711–722	Sinchaj	čínsky znaky 辛亥 pchin-jinem xīnhài čínsky v českém přepisu Sin-chaj
06.	Isipoše Joučepiši-tegin	čínsky znaky 伊悉钵舍友者毕施颉斤 pchin-jinem yīxībōshěyouzhěbìshījiéjīn čínsky v českém přepisu Isipoše-jouče-piši-ťieťin	722	Žensü	čínsky znaky 壬戌 pchin-jinem rénxū čínsky v českém přepisu Žen-sü
07.	Inanču Čör-tegin	čínsky znaky 俱力贫贺忠颉斤 pchin-jinem jùlìpínhèzhōngjiéjīn čínsky v českém přepisu Ťülipchin-chečung-ťieťin	723–758	Kujchaj	čínsky znaky 癸亥 pchin-jinem guǐhài čínsky v českém přepisu Kuej-chaj	十一 – shíyī
08.	Bilgä Tung-tegin	čínsky znaky 毗伽顿颉斤 pchin-jinem píjiādùnjiéjīn čínsky v českém přepisu Pchiťia-tun-ťie-ťin	758–790	Wusü	čínsky znaky 戊戌 pchin-jinem wùxū čínsky v českém přepisu Wu-sü
09.	Ťien Kun-kagan	čínsky znaky 坚昆可汗 pchin-jinem jiānkūn kèhán čínsky v českém přepisu Ťien-kchun kché-chan	790–822	Kengwu	čínsky znaky 庚午 pchin-jinem gēngwǔ čínsky v českém přepisu Keng-wu
10.	Jingwu Čengming-kagan	čínsky znaky 英武诚明可汗 pchin-jinem Yīngwǔchéngmíng kèhán čínsky v českém přepisu Jingwu-čcheng-ming kché-chan	822–863	Ženjin	čínsky znaky 壬寅 pchin-jinem rényín čínsky v českém přepisu Žen-jin	裴罗 – péiluō 骨咄禄 – gǔduōlù 亚尔 – yàěr

Odkazy

Poznámky

↑
v „Záznamech velkého historika“ z období Dynastie Chan z 2. století př. n. l., čili v Š'-ťi (čínsky v českém přepisu Š'-ťi, pchin-jinem Shǐjì, znaky 史記) 110 a v Chan-šu (čínsky v českém přepisu Čchien Chan-šu, pchin-jinem Qián Hànshū, znaky 前漢書) 94a, byly Jenisejští Kyrgyzové nazývání Ke-kchun (čínsky pchin-jinem Gekun, znaky 堅昆) a také Sia-ťias (čínsky pchin-jinem Xia-jiasi, znaky 黠戛斯)
- nebo od 1. století př. n. l. kupředu v Chan-šu 70, Ťien-kchun (čínsky pchin-jinem Jiānkun, znaky 坚昆).
- V Žou-šu (čínsky v českém přepisu Žou-šu, pchin-jinem Zhoushū, znaky 周书) 50. ze 6. století jsou známy jako Čchi-ku (čínsky pchin-jinem Qigu, znaky 居骨) a
- v Suej-šu (čínsky v českém přepisu Sui-šu, pchin-jinem suīshū, znaky 隋书) 84, jež byla oficiální kronikou čínské dynastie Suej (čínsky v českém přepisu Suej-čchao, pchin-jinem suícháo, znaky 隋朝) ze 6. století jsou známý pod jménem Che-ku (čínsky pchin-jinem Hegu, znaky 纥骨).
- V 8. – 10. století Tchung-tien (čínsky v českém přepisu Tchung-tien, pchin-jinem Tongdian, znaky 漢朝) 200, Kniha Tchangů (čínsky v českém přepisu Ťiou Tchang-šu, pchin-jinem Jiu Tangshu, znaky 舊唐書) 194b a Tchang Chuej-jao (čínsky v českém přepisu Tchang Chuej-jao, pchin-jinem Táng Huìyāo, znaky 唐会要) 100, je uvádí jako Ťie-ku (čínsky pchin-jinem Jiegu, znaky 结骨)

Reference

↑ Miller G.F. „Chyq“ 1913, p. 26, and „History of Siberia“. vol. 1. Moscow-Leningrad, 1937. p. 514–516.

Literatura

HUBINGER, Václav; HONZÁK, František; POLIŠENSKÝ, Jiří. Národy celého světa (Malé encyklopedie). Praha: Mladá fronta, 1985.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jenisejští Kyrgyzové na Wikimedia Commons

[2] v „Záznamech velkého historika“ z období Dynastie Chan z 2. století př. n. l., čili v Š'-ťi (čínsky v českém přepisu Š'-ťi, pchin-jinem Shǐjì, znaky 史記) 110 a v Chan-šu (čínsky v českém přepisu Čchien Chan-šu, pchin-jinem Qián Hànshū, znaky 前漢書) 94a, byly Jenisejští Kyrgyzové nazývání Ke-kchun (čínsky pchin-jinem Gekun, znaky 堅昆) a také Sia-ťias (čínsky pchin-jinem Xia-jiasi, znaky 黠戛斯)
nebo od 1. století př. n. l. kupředu v Chan-šu 70, Ťien-kchun (čínsky pchin-jinem Jiānkun, znaky 坚昆).
V Žou-šu (čínsky v českém přepisu Žou-šu, pchin-jinem Zhoushū, znaky 周书) 50. ze 6. století jsou známy jako Čchi-ku (čínsky pchin-jinem Qigu, znaky 居骨) a
v Suej-šu (čínsky v českém přepisu Sui-šu, pchin-jinem suīshū, znaky 隋书) 84, jež byla oficiální kronikou čínské dynastie Suej (čínsky v českém přepisu Suej-čchao, pchin-jinem suícháo, znaky 隋朝) ze 6. století jsou známý pod jménem Che-ku (čínsky pchin-jinem Hegu, znaky 纥骨).
V 8. – 10. století Tchung-tien (čínsky v českém přepisu Tchung-tien, pchin-jinem Tongdian, znaky 漢朝) 200, Kniha Tchangů (čínsky v českém přepisu Ťiou Tchang-šu, pchin-jinem Jiu Tangshu, znaky 舊唐書) 194b a Tchang Chuej-jao (čínsky v českém přepisu Tchang Chuej-jao, pchin-jinem Táng Huìyāo, znaky 唐会要) 100, je uvádí jako Ťie-ku (čínsky pchin-jinem Jiegu, znaky 结骨)

[2] 1. století př. n. l. kupředu v Chan-šu 70, Ťien-kchun (čínsky pchin-jinem Jiānkun, znaky 坚昆).

[3] V Žou-šu (čínsky v českém přepisu Žou-šu, pchin-jinem Zhoushū, znaky 周书) 50. ze 6. století jsou známy jako Čchi-ku (čínsky pchin-jinem Qigu, znaky 居骨) a

[4] v Suej-šu (čínsky v českém přepisu Sui-šu, pchin-jinem suīshū, znaky 隋书) 84, jež byla oficiální kronikou čínské dynastie Suej (čínsky v českém přepisu Suej-čchao, pchin-jinem suícháo, znaky 隋朝) ze 6. století jsou známý pod jménem Che-ku (čínsky pchin-jinem Hegu, znaky 纥骨).

[5] V 8. – 10. století Tchung-tien (čínsky v českém přepisu Tchung-tien, pchin-jinem Tongdian, znaky 漢朝) 200, Kniha Tchangů (čínsky v českém přepisu Ťiou Tchang-šu, pchin-jinem Jiu Tangshu, znaky 舊唐書) 194b a Tchang Chuej-jao (čínsky v českém přepisu Tchang Chuej-jao, pchin-jinem Táng Huìyāo, znaky 唐会要) 100, je uvádí jako Ťie-ku (čínsky pchin-jinem Jiegu, znaky 结骨)

[1] Miller G.F. „Chyq“ 1913, p. 26, and „History of Siberia“. vol. 1. Moscow-Leningrad, 1937. p. 514–516.

[1]

[pozn. 1]

Navigation

Navigace

Tématické portály