Jeroným z Colloreda (1732–1812)

Jeroným Colloredo-Walsee-Mels
Jeho knížecí Milost; Jeroným Colloredo-Walsee-Mels
Znak
Osobní údaje
Datum narození	31. května 1732
Místo narození	Vídeň Habsburská monarchie
Datum úmrtí	20. května 1812 (ve věku 79 let)
Místo úmrtí	Vídeň
Vyznání	římskokatolické
Rodiče	Rudolf Václav Josef z Colloreda
Povolání	katolický kněz a hudební skladatel
Alma mater	Vídeňská univerzita
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jeroným František de Paula Josef hrabě Colloredo z Waldsee a Melsu (či … z Walsee …; německy Hieronymus Franz de Paula Josef Graf Colloredo von Waldsee und Mels, někdy též Wallsee, 31. května 1732 Vídeň – 20. května 1812 tamtéž) byl šlechtic z rodu Colloredo-Walsee, v letech 1761–1772 biskup gurský a v letech 1772–1803 poslední vládnoucí kníže-arcibiskup Salcburského knížecího arcibiskupství, poté ještě duchovní správce salcburské arcidiecéze z Vídně až do svého skonu v roce 1812. Působil a jednal jako výrazný stoupenec katolického osvícenství.

Životopis

Jeroným se narodil jako pátý z osmnácti potomků říšského vicekancléře Rudolfa Josefa hraběte Colloreda z Waldsee a Melsu, jeho manželky Marie Františky Gabriely, rozené hraběnky ze Starhembergu. V roce 1724 povýšil císař Karel VI. rod do říšského hraběcího stavu a v roce 1763 udělil císař František I. Štěpán rodu říšský knížecí stav podle práva primogenitury.

Colloredo jako kníže

Colloredo měl za cíl vytvořit ze Salcburku vzorové duchovní území v Říši, předvoj osvícenství v katolické německé jazykové a kulturní oblasti. Jako své bezprostřední pomocníky zpravidla nezaměstnával ani Rakušany, ani Bavory, ale osobnosti z katolických rýnsko-franských a švábských zemí.

Reformoval katolickou liturgii, kulturní a společenskou oblast a školský systém.

Prvním cílem pro Colloreda bylo oddlužení arcibiskupství, což se mu brzy podařilo chytrou úspornou politikou v kombinaci se zvyšováním daní. Kromě toho investoval státní rezervy na vídeňské burze cenných papírů, i když v důsledku propadů cen ztratil množství kapitálu.

Progresivní duch přilákal do Salcburku přední vědce, spisovatele a hudebníky z německy mluvícího světa. Spolu s Wolfgangem Amadeem Mozartem byl Michael Haydn církevním hudebníkem, kterého si Colloredo velmi vážil (Mozart složil např. pro Colloredovu neteř Antonii hraběnku Lützow, žákyni jeho otce Leopolda Mozarta, klavírní koncert: KV 246). Colloredo volal nebo se obklopoval lidmi jako: Johann Jakob Hartenkeil (lékař, reformátor zdravotnictví a porodní asistence), Albert Christoph Dies (krajinář), August Franz Heinrich von Naumann (inženýr, malíř), Franz Michael Vierthaler (školský reformátor, spisovatel), Mathias Pockh (1720-1795, kartograf a matematik, vytvořil první salcburský atlas ulic) a Lorenz Hübner (1785-1799: vydavatel ''Oberdeutsche Staatszeitung''). Aby zavedl co nejspravedlivější daňový systém, nechal prozkoumat všechny nemovitosti a v tom, co je dnes známé jako "Hieronymus-Cadastre", první systematický katastr nemovitostí spolkové země Salcbursko.^[1]

10. prosince 1800, po nepříznivém průběhu bitvy u Hohenlindenu, musel Colloredo ustoupit před postupujícími vojsky. V roce 1803 bylo arcibiskupství sekularizováno a kníže-arcibiskup, který nyní žil v exilu ve Vídni, se vzdal všech světských nároků na moc.

Na vlastní žádost byl pohřben v katedrále sv. Štěpána ve Vídni, ale jeho ostatky byly v roce 2003 překvapivě převezeny do Salcburku a pohřbeny v kryptě katedrály sv. Ruperta a Virgila.

Osobnost

Kníže Colloredo oplýval vysokou inteligencí, rychlým úsudkem, vynikajícím odhadem na lidi i velkorysým jednáním. Jeho pracovní nasazení se vyznačovalo důsledností a energičností. Své záležitosti nikdy neodkládal a většinu konečných rozhodnutí činil sám, což poukazuje na jeho přesný a rychlý obchodní odhad.

Colloredo ovládal kromě němčiny a latiny také francouzštinu, italštinu a češtinu. Byl dobrým houslistou a milovníkem hudby. Byl neduživý, vedl prostý a neokázalý život a stále držel přísnou dietu.

Reference

↑ Erzbischof Colloredo und sein Kataster. Eine Steuerreform am Ende des Erzstifts Salzburg. Hrsg. vom Salzburger Landesarchiv 2012 (Schriftenreihe des Salzburger Landesarchivs Nr. 19).