Jevgenij Ivanovič Balabin

Jevgenij Ivanovič Balabin
V uniformě plukovníka 12. tauridského pluku knížete Potěmkina
Narození	22. prosince 1879 Oblast Donského vojska, Ruské impérium Ruské impérium
Úmrtí	29. října 1973 (ve věku 93 let) Vídeň, Rakousko Rakousko
Národnost	Ruská
Vojenská kariéra
Hodnost	generálporučík
Doba služby	Ruské impérium Ruské impérium 1898 - 1917 Bílá armáda 1918 - 1920 KONR 1944 - 1945
Sloužil	Ruské impérium Ruské impérium Ruský stát (1918–1920)
Složka	Jezdectvo (kozáci)
Velel	9. donská kozácká divize
Války	První světová válka, Ruská občanská válka
Bitvy	Východní fronta (první světová válka), boje v Ruské občanské válce
Vyznamenání	Řád sv. Anny 2. a 3. stupeň Řád sv. Stanislava (ruské impérium) 2. stupně Řád sv. Vladimíra 3. a 4. stupně s mečem a lukem

Jevgenij Ivanovič Balabin (rusky Евгений Иванович Балабин), narozen 22. prosince 1879 na kozácké stanici u řeky Manyč v oblasti Donského vojska, Ruské impérium - zemřel 29. října 1973 v Rakousku, byl ruský velitel, kozák, pedagog a člen předsednictva KONR.

Pocházel ze šlechtické rodiny z oblasti Donského vojska^[1]. Vyrůstal poblíž hřebčína pro kozácké koně. V roce 1900 vystudoval Novočerkasskou kadetní školu a Nikolajevské jízdní učiliště. Jako praporčík (rusky Хорунжий^{[pozn. 1]}) byl zařazen do gardy kozáckého pluku. V roce 1912 byl povýšen na esaula (kapitána) a od 25. dubna 1913 velel kozácké setnině^[1].

Na frontě byl nasazen od prvního dne války. V roce 1915 působil jako pobočník velitele bojové části pluku. Od 30. dubna 1916 byl velitelem 12. donského kozáckého pluku generála-polního maršála knížete Potěmkina Tavrijského^[1].

Na jaře 1917 byl povýšen na generálmajora za chrabrost a vynikající plnění bojových úkolů. Dne 19. srpna 1917 byl jmenován velitelem 2. brigády 9. donské kozácké divize a od 9. ledna 1918 se stal velitelem této divize, sídlící v Novočerkassku.

Od počátku Ruské občanské války bojoval na straně bílých oddílů. V roce 1918 velel obraně Novočerkasska. Po zvolení P. N. Krasnova atamanem donské armády byl jmenován členem Donské vlády a vedoucím armádního oddělení chovu koní^{[pozn. 2]}.

20. července 1919 byl rozkazem donské armádě povýšen na generálporučíka.

6. března 1920 spolu se zbytky donského vojska opustil Novorossijsk. Od 16. března 1920 zastával v Sevastopolu funkci předsedy Komise pro záchranu majetku Donského vojska^[1].

Po porážce bílých armád byl evakuován do Istanbulu (Konstantinopol), kde působil jako vychovatel na Ruském reálném reformovaném gymnáziu Všeruského svazu měst v Konstantinopoli^[1]. Následně se v roce 1921 usadil v Československu v Moravské Třebové, kde působil na ruském gymnáziu. Škola byla od roku 1935 přesunuta do Prahy, kde jako pedagog pracoval až do roku 1939, kdy byl penzionován^[1].

Od roku 1939 zastával funkci atamana kozáků Protektorátu Čechy a Morava a po napadení SSSR v roce 1941 se podílel na formování kozáckých jednotek v sestavě wehrmachtu^[1].

Od roku 1940 byl odpovědným redaktorem časopisu Vestnik Obščekazačjego objedinenija v Protektorate Čechija i Moravija^[1]. Od roku 1940 stanul v čele Všekozáckého spolku v Německé říši, na Slovensku a v Maďarsku. Tuto funkci zastával až do roku 1945 do zániku spolku.

Z tohoto titulu byl v roce 1944 generálem Vlasovem přizván do jeho hnutí. Do činnosti se zapojil jako člen předsednictva KONR a účastnil se jeho ustavení v Praze 14. listopadu 1944. Dne 6. prosince 1944 o hnutí generála Vlasova napsal svému příteli toto:

"Hnutí generála Vlasova je jedinou nadějí na záchranu naší trýzněné vlasti a všichni jeho věrní synové musí vydat veškerou svou sílu, aby podpořili toto hnutí. Musíme se zapojit do boje proti bolševismu a nečekat na hodinu, kdy přijde židovský komisař a hrubě nás postaví ke zdi..."

Kozácký generál Balabin v KONR však kozáky zastupoval jen formálně, a proto s ním generál Vlasov nepočítal na velitelské místo^[2]. Kozáky bojující na straně Německa v té době reprezentovaly především osobnosti Krasnova a Domanova. V hnutí podléhal přímo náčelníkovi štábu KONR Truchinovi, ale skutečně nevelel žádné významnější síle, byť formálně velel 1. donskému pěšímu pluku^[2].

Balabin nebyl sovětským občanem, proto se na něj nevztahovalo ujednání Jaltské konference o vydávání sovětských občanů do SSSR, ale z důvodů své činnosti v KONR měl důvodné obavy z vydání. Proto se raději ukrýval v rozmezí května 1945 až do května 1947 poblíž města Salcburgu, aby nakonec zvolil emigraci do Chile. Jedna z jeho dcer (Lydia) zůstala žít v Praze a pokoušela se ho přemluvit k návratu do Československa. Tento návrat odmítl. V roce 1959 se přestěhoval ke své dceři Olze do Vídně, kde také sepsal své paměti. Ve Vídni také zemřel a je pohřben na ruském oddělení Ústředního vídeňského hřbitova^[1].

Je autorem knihy Daleké a blízké, staré a nové^{[pozn. 3]} (rusky Далекое и близкое, старое и новое) ISBN 978-5-9524-3718-0, která popisuje v memoárové podobě osudy šlechtického rodu Balabinů a jeho vlastní osud v kontextu občanské války v Rusku. Knihu sespal v exilu v Chile.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Балабин, Евгений Иванович na ruské Wikipedii.

• Hodnosti v kozácké armádě v letech 1884-1917