Jiří Dienstbier starší

Jiří Dienstbier
Jiří Dienstbier v roce 2009
místopředseda 1. a 2. vlády Mariána Čalfy
Ve funkci: 6. dubna 1990 – 2. července 1992
ministr zahraničních věcí ČSSR/ČSFR
Ve funkci: 10. prosince 1989 [1] – 2. července 1992 [2]
Předseda vlády	Marián Čalfa
Předchůdce	Jaromír Johanes
Nástupce	Jozef Moravčík
předseda Svobodných demokratů
Ve funkci: 1993 – 3. prosince 1995
spolupředseda SD-LSNS (spolupředseda za LSNS Vavřinec Bodenlos)
Ve funkci: 3. prosince 1995 – 30. listopadu 1996
Předchůdce	Vavřinec Bodenlos
Nástupce	Tomáš Sokol
2. senátor za obvod č. 30 – Kladno
Ve funkci: 25. října 2008 [3] – 8. ledna 2011
Předchůdce	Ladislav Svoboda
Nástupce	Jiří Dienstbier mladší
poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci: 7. června 1990 – 4. června 1992
zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v Jugoslávii, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku[4]
Ve funkci: 1998 – 2001
Stranická příslušnost
Členství	KSČ (1958-1969) OF (1989-1991) SD(OH) (1991-1996) SD-LSNS (1996-1998)
Nestraník
do Senátu v Senátu	za ČSSD (2000) za ČSSD (2008-2011)
Narození	20. dubna 1937 Kladno Československo Československo
Úmrtí	8. ledna 2011 (ve věku 73 let) Praha Česko Česko
Příčina úmrtí	rakovina
Choť	1. Jaroslava Dienstbierová, roz. Sluková, 2. Zuzana Dienstbierová, roz. Wíšová (1968–1971), 3. Květa Dienstbierová, roz. Vašková, 4. Jiřina Dienstbierová, roz. Kuchařová (1999–2011)[5][6]
Rodiče	Jiří Dienstbier
Děti	Monika Arkai (* 1963), Irena Mračková (1964–1998), Jiří Dienstbier (* 1969), Kristina Dienstbierová (* 1977)
Příbuzní	Emil Hájek (dědeček z matčiny strany) Jara Ribnikar (teta po matce)
Alma mater	Univerzita Karlova Burgundská univerzita
Zaměstnání	novinář, dokumentátor, řezač kovů, balič knih, noční hlídač, topič, ministr zahraničí, senátor
Profese	novinář, politik
Ocenění	International Press Institute World Press Freedom Heroes (2000) Řád čestné legie Medaile Za zásluhy I. stupeň (2002)
Podpis
Webová stránka	Oficiální stránka (archiv)
Commons	Jiří Dienstbier
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Dienstbier st. (20. dubna 1937 Kladno – 8. ledna 2011 Praha^[7]) byl český politik, novinář a disident. V letech 1989–1992 působil jako československý ministr zahraničí a místopředseda federální vlády, v období 2008–2011 pak byl senátorem za senátní obvod Kladno.

V letech 1955–1960 studoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Ještě jako student vstoupil v roce 1958 do Komunistické strany Československa. V letech 1958–1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, byl zpravodajem v západní Evropě, na Dálném východě (o bouřlivých událostech roku 1965 v Indonésii napsal knihu Noc začala ve tři ráno) a ve Spojených státech.^[8]

V šedesátých letech se účastnil demokratizačního procesu („pražské jaro“) a v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se postavil proti ní, mj. se podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu.^[7]

V následujícím roce byl proto vyloučen z KSČ i Svazu novinářů a propuštěn z rozhlasu. V letech 1970–1979 pracoval jako dokumentátor Projektového ústavu Výstavby hlavního města Prahy.

V 70. letech propůjčila Jiřímu Dienstbierovi své jméno redaktorka časopisu Svět v obrazech Želmíra Živná, aby se mohl podílet na publikaci z historie lékařství (GEL, František a ŽIVNÁ, Želmíra, ed. Pane doktore…: čarodějové, bradýři a lékaři. Praha: Albatros, 1975) a vydat publikaci o vývoji oblékání (ŽIVNÁ, Želmíra. Šaty dělají člověka: o módě a oblékání. Praha: Albatros, 1976. Objektiv).

V roce 1977 se stal jedním z prvních 250 signatářů Charty 77 a v letech 1979 a 1985 byl i jejím mluvčím. Byl také jedním ze zakládajících členů VONSu (1978) a podílel se na vydávání samizdatů.^[8] Z těchto důvodů byl v letech 1979–1982 ve vězení a později už mohl vykonávat pouze manuální práce, např. řezač kovů či balič knih. V roce 1983 byl zaměstnán jako noční hlídač v Montovaných stavbách, v období 1984–1989 jako topič Metrostavu.^[7]

Po vzniku Občanského fóra (OF) v listopadu 1989 se stal krátce mluvčím jeho koordinačního centra. Už v prosinci téhož roku byl jmenován ministrem zahraničí. Tuto funkci zastával v první i druhé vládě Mariána Čalfy. V obou těchto kabinetech byl zároveň místopředsedou vlády. Jako ministr zahraničí podepsal 26. února 1990 společně s Eduardem Ševardnadzem dohodu o odchodu sovětských vojsk z Československa.^[9]

Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Západočeský kraj) za OF. V roce 1991 po rozkladu Občanského fóra přešel do klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.^[10]

Po rozdělení Československa se zapojil do české politiky. Od roku 1993 do 1996 vedl středovou mimoparlamentní liberální stranu Svobodní demokraté (navazující na Občanské hnutí), která se později spojila s Liberální stranou národně sociální, ale nikdy nezískala významný podíl voličů. V 90. letech působil jako hostující profesor na řadě vysokých škol.^[11]

V letech 1998–2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, později pracoval pro Reuters Founders Share Company. V roce 1999 označil zásah Severoatlantické aliance v Jugoslávii za nesmyslný, později byl i proti jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova.^[12][13]

V roce 2000 neúspěšně kandidoval ve volbách do senátu za obvod Mladá Boleslav jako nestraník za ČSSD.^[14] V roce 2002 obdržel medaili Za zásluhy I. stupně.^[15]

V roce 2007 bylo jeho jméno zmíněno politiky ČSSD i SZ jako možného protikandidáta Václavu Klausovi na úřad prezidenta republiky. Dienstbier se rovněž v okamžiku, kdy se o tom začalo mluvit, v televizní debatě ostře pustil do kritiky Václava Klause, kde zmínil hlavně jeho snahu hodnotit a kritizovat vše, bez ohledu na vlastní přehled o tématech.^[16]

V senátních volbách 2008 byl zvolen jako nestraník na kandidátce ČSSD do Senátu na Kladensku.^[17] Byl předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.^[3]

Zemřel 8. ledna 2011 v pražské vinohradské nemocnici.^[7]

Jako člen Masarykova demokratického hnutí byl rovněž nositelem Čestné medaile TGM za věrnost jeho odkazu.

Pocházel z rodiny lékaře Jiřího Dienstbiera, který byl v letech 1936–1953 primářem interního oddělení v kladenské nemocnici,^[18]. Matka byla dětská lékařka^[19]. Dědeček z matčiny strany byl pianista a hudební pedagog Emil Hájek.^[20] Jeho strýcem byl Vladislav Ribnikar, ředitel srbských novin Politika a pozdější jugoslávský ministr informací.^[21][22] Byl čtyřikrát ženatý, jeho třetí manželkou byla Květa Dienstbierová (bývalá manželka Ivana Havla), čtvrtou manželkou potom Jiřina Dienstbierová. Kromě syna Jiřího, který je také politikem, měl tři dcery Moniku, Kristinu a Irenu, jež zemřela v roce 1998.

• Noc začala ve tři ráno. [s.l.]: Vydavatelství časopisů MNO, 1967. 188 s. 
• Snění o Evropě. Praha: Lidové noviny, 1990. 160 s. ISBN 80-7106-014-3. 
• Od snění k realitě: vzpomínky z let 1989–1999. Praha: Lidové noviny, 1999. 446 s. Dostupné online. ISBN 80-7106-325-8. 
• Daň z krve. Praha: Lidové noviny, 2003. 360 s. ISBN 80-7106-585-4. 
• O hostitelích a hostech. Praha: Galén, 2011. 279 s. ISBN 80-7262-776-7. 
• Jiří Dienstbier – rozhlasový zpravodaj 1958–1969. Praha: Radioservis, 2013. 264 s. ISBN 978-80-87530-25-2. 

• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 150. 
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 103. 
• Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 120. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 234–235. 

• Charta 77
• Seznam mluvčích Charty 77
• Želmíra Živná

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Dienstbier na Wikimedia Commons
• Osoba Jiří Dienstbier ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Dienstbier (1937–2011)
• http://jiri.dienstbier.cz/cz/^{[nedostupný zdroj]} Oficiální stránky
• Jiří Dienstbier Archivováno 18. 6. 2020 na Wayback Machine. v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
• Blog Jiřího Dientsbiera na Aktuálně.cz
• Dienstbier připustil kandidaturu na Hrad Archivováno 22. 3. 2007 na Wayback Machine. (Novinky.cz, 10.3.2007)
• Jiří Dienstbier na serveru totalita.cz
• Jiří Dienstbier na aktualne.cz
• Pořad Českého rozhlasu Plus Jiří Dienstbier, novinář a diplomat, ne však politik a tahoun, obsahuje řadu podrobných a málo známých informací o životě Jiřího Dienstbiera, soustředí se především na roky 1968 a 1989.
• Mě zajímá politika, ne funkce Pořad Českého rozhlasu Plus, množství neznámých archivních záznamů hlasu Jiřího Dienstbiera.