Jiří Hájek

Prof. Jiří Hájek
Prof. Jiří Hájek (1977)
Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci: 1945 – 1946
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci: 1948 – 1954
Ministr školství Československa
Ve funkci: 10. listopadu 1965 – 8. dubna 1968
Předchůdce	Čestmír Císař
Nástupce	Vladimír Kadlec
Ministr zahraničí Československa
Ve funkci: 8. dubna 1968 – 19. září 1968
Předchůdce	Václav David
Nástupce	Oldřich Černík (pověřen řízením)
Stranická příslušnost
Členství	ČSSD NSP KSČ
Narození	6. června 1913 Krhanice Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	22. října 1993 (ve věku 80 let) Praha Česko Česko
Děti	Jan Hájek
Alma mater	Univerzita Karlova
Profese	spisovatel, politik, diplomat, vysokoškolský učitel, politolog, právník a historik
Ocenění	Thorolf Rafto Memorial Prize (1987) Watelerova mírová cena (1990)
Commons	Jiří Hájek
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Hájek (6. června 1913 Krhanice u Benešova – 22. října 1993 Praha^[1][2]) byl československý politik a diplomat, v 60. letech 20. století ministr školství, během pražského jara ministr zahraničních věcí Československa, který v srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské invazi, za normalizace mluvčí Charty 77.

Život

Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. V letech 1937–1939 pracoval na finanční správě.^[2] Byl členem organizace mladých sociálních demokratů. Po březnu 1939 ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže a v listopadu 1939 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. Až do konce války byl vězněn v Hamburku.^[2]

Po osvobození se zapojil do politického života. V roce 1945 se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a poté ústředním tajemníkem Dělnické akademie (1946–1948),^[2] a také působil jako funkcionář Svazu české mládeže a Mezinárodního svazu mládeže. Ihned po válce vstoupil do ČSSD. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD.^[3]

Ústřední sekretariát KSČ Hájka vedl již v poválečném období jako tajného člena komunistické strany; v sociální demokracii patřil k Fierlingerovu křídlu a prosazoval těsnou spolupráci s komunisty, která skončila sloučením sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. Aktivně se podílel na vnitrostranickém převratu a čistkách v únoru 1948.^[2] 27. června 1948 po sloučení ČSSD s komunisty byl kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ho potvrdil i IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Do ÚV KSČ ho zvolil také Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968. Z ÚV KSČ byl vyloučen v září 1969.^[4]

Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění ČSR za sociální demokracii (od června 1948 po sloučení strany s KSČ přešel do poslaneckého klubu komunistů).^[5]

V roce 1950 zakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se posléze stal rektorem (do roku 1953). Roku 1954 se stal děkanem fakulty mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy.^[2]

Od roku 1955 působil v diplomatických službách jako velvyslanec v Londýně (1955–1958), náměstek ministra zahraničí (1958–1962) a zástupce ČSSR v OSN (1962–1965).^[2] Od 10. listopadu 1965 do 8. dubna 1968 zastával post ministra školství ve vládě Jozefa Lenárta (do 20. ledna 1967 oficiálně ministr školství a kultury) a 8. dubna 1968 přešel do funkce ministra zahraničních věcí Československa v první vládě Oldřicha Černíka.^[6]

Při sovětské invazi byl právě na jednání v Jugoslávii a mohl tak 24. srpna 1968 v Radě bezpečnosti OSN vznést protest (použil i výrazu „okupace“), což jej stálo ministerské křeslo (již v září 1968), členství v ÚV (1969) a nakonec i členství v KSČ (1970).^[7][2]

V roce 1973 musel odejít do důchodu (posledním jeho pracovištěm byl Historický ústav ČSAV, kde působil od roku 1968). V roce 1977 podepsal Chartu 77 a stal jedním z jejích prvních tří mluvčích (s Václavem Havlem a Janem Patočkou). Znovu se mluvčím Charty stal roku 1979.^[2] Roku 1988 zakládal Československý helsinský výbor a stal se jeho předsedou, a také byl členem Obrody – Klubu za socialistickou přestavbu.^[2] Byl nominován na Nobelovu cenu míru.^[8] V letech 1990–1992 byl poradcem Alexandra Dubčeka.

Odkaz

V roce 2013 mělo být Hájkovi uděleno in memoriam státní vyznamenání, jeho syn Jan Hájek však odmítl účast na aktu předávání kvůli nesouhlasu s některými kroky prezidenta Zemana. Vyznamenání tak uděleno nebylo.^[9]

Odkazy

Reference

Související články

• Seznam československých velvyslanců ve Spojeném království

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Hájek na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Hájek
• Heslo Archivováno 18. 6. 2020 na Wayback Machine. v publikaci Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
• Životopis na stránkách MZV^{[nedostupný zdroj]}, s dobovými dokumenty
• Osobnost lidských práv: Jiří Hájek Archivováno 4. 7. 2014 na Wayback Machine., Lidská práva č. 4/2006, Český helsinský výbor
• Založení Českého helsinského výboru Archivováno 26. 5. 2013 na Wayback Machine. na Nezapomeňte.cz
• Životopis Jiřího Hájka na Totalita.cz
• Profil Jiřího Hájka na stránkách MZV ČR