Jiří Haleš

Ing. Jiří Haleš
Narození	18. srpna 1936 (87 let) Praha; Československo Československo
Vzdělání	maturita; VŠCHT
Alma mater	VŠCHT
Povolání	chemik
Zaměstnavatelé	Chemické závody Sokolov; Geologický průzkum; Výzkumný ústav silnoproudé elektrotechniky Běchovice; Tesla Holešovice; Projektový ústav dopravních a inženýrských staveb (PUDIS)
Domovské město	Praha
Titul	Ing.
Ocenění	medaile za zásluhy České speleologické společnosti[1]
Web	http://www.hales.wz.cz/
Motto: „Co jsem vydělal jako chemik, utratil jsem při snažení o ochranu přírody. Snad se podařilo trochu oddálit to, co nakonec stejně přijde.“[2] „Celý život jsem usiloval o ochranu přírody, ale pokud to půjde takto dál, brzy již nebude co chránit.“[3]
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Jiří Haleš (* 18. srpna 1936 Praha) je český chemik, projektant, herpetolog, jeskyňář (speleolog), fotograf, cestovatel, znalec Sahary a ochránce přírody.^[4]

Stručný životopis

Jiří Haleš se narodil v pražských Holešovicích do úřednické rodiny dne 18. srpna 1936 a po maturitě na gymnáziu vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze–Dejvicích.^[2][3] Po povinné vojenské službě a krátké praxi v chemickém provozu nastoupil v Praze jako inženýr chemie do Tesly Holešovice a po srpnu 1968 (v době začínající normalizace) pak přešel do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb (PUDIS).^[2] Ve svém volném čase hodně cestoval do zahraničí (Jugoslávie, Francie, Alžír, Sahara, oblast Tassíli), fotografoval a aktivně se zapojoval do aktivit souvisejících s ochranou přírody (speciálně plazů).^[3] Na Slovensku a v Chorvatsku se zasloužil o vyhlášení několika chráněných oblastí.^[1] Oba tyto zájmy pak později zúročil v odborných statích a populárně–naučných publikacích doplněných hojnou obrazovou dokumentací.^[2][3] V 60. letech 20. století se stal členem Krasové sekce ochrany přírody Společnosti Národního muzea (dnes Speleologické společnosti),^[3] kde se ve vápencových lokalitách věnoval jeskyňářským průzkumům.^[2] Během srpnové okupace Československa v roce 1968 pořídil cyklus reportážních fotografií, které se mu podařilo následně publikovat v Jugoslávii.^[2] V roce 1974 byl členem oficiální československé expedice do Ekvádoru k sopce Cotopaxi a z Ekvádoru neoficiálně navštívil letecky souostroví Galapágy. Na přelomu 70. a 80. let 20. století „partyzánským způsobem“ zorganizoval v Jugoslávii výstavu o problematice ochrany plazů.^[2] Během sametové revoluce v roce 1989 se zapojil do protikomunistických protestů a nadále působí v oblasti ochrany přírody.^[2]

Podrobný životopis

Studia, vojna, zaměstnání

(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Jiří Haleš se narodil 18. srpna 1936 v pražských Holešovicích do úřednické rodiny.^[2] Ještě v předškolním věku se naučil číst a po absolvování povinné školní docházky nastoupil ke středoškolskému studiu na čtyřletém gymnáziu, kde jej nejvíce zajímala biologie, chemie a na pražském Petříně byl členem astronomické společnosti.^[1] Po složení maturity nastoupil k vysokoškolskému studiu na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze, které ukončil s diplomem inženýra chemie.^{[5] [6]}

Jeho kladný vztah k plazům se projevoval již v předškolním věku, kdy zkoumal u svých prarodičů v Blatné užovky obojkové a později v gymnazijním věku si dokonce na školní brigádě v Harrachově ochočil zmiji, kterou demonstrativně nosil v kapse jako krotkou užovku.^[5] Později jej jeho láska k hadům přiměla k založení (spolu s Jiřím Rotterem) Zájmového kroužku teraristů při ZOO Praha. ^[5] Za poznáváním plazů jezdil často na Slovensko, vybaven podrobnými fotokopiemi předválečných vojenských speciálních map pohraničí (v měřítku 1:25 000) a fotoaparátem s teleobjektivem. Krátce po získání titulu Ing. chemie na pražské VŠCHT jej v Devínské Nové Vsi a potom i u sovětské hranice bývalé Podkarpatské Rusi zatkli pohraničníci pro podezřelé chování, které se ale nakonec vysvětlilo „zájmem o hady“.^[5] Zájem o plazy a ochrana přírody jej provázejí celým životem.^[6]

Povinnou vojenskou prezenční (půlroční) službu nastoupil Ing. Jiří Haleš v roce 1960 u chemického útvaru na letišti v Pardubicích. Po skončení vojenské služby jej (jako dělníka) umístěnka nasměrovala do chemických závodů Sokolov na provoz dusíkatého vápna. Haleš tehdy trpěl vazomotorickou rýmou^{[p. 1]} a pobyt v agresivním prostředí chemického provozu musel nakonec po třech měsících ze zdravotních důvodů ukončit.^[5] V Praze, kam se přesunul, pracoval nejprve jeden rok v analytické laboratoři Geologického průzkumu, pak přešel do Výzkumného ústavu silnoproudé elektrotechniky Běchovice, kde se zabýval praktickou tvorbou ultravakuua pro polovodičové technologie.^[5] Potom pracoval ve výzkumu světelných zdrojů v Tesle Holešovice. Ve svém volném čase se ale věnoval hlavně přírodovědným expedicím.^[5]

Speleologie

A byl to právě Jiří Haleš, kdo se v 60. letech 20. století jako první spustil na horolezeckém laně do 30 metrů hluboké propasti Veľká Peňažnica^{[p. 2]} na Plešivecké planině ve Slovenském krasu.^[5] Předseda Krasové sekce Sboru ochrany přírody Společnosti Národního muzea (dnes Speleologická společnost) RNDr. František Skřivánek^{[p. 3]} byl fotografickým materiálem, který Haleš v propasti pořídil, příjemně překvapen a nabídl Halešovi členství v jeskyňářské organizaci.^[5][6] Během členství v této organizaci se Ing. Jiří Haleš účastnil dalších sestupů do málo probádaných propastí a pořizoval dokumentaci nově objevovaných jeskyní. Na Slovensku zmapoval osmnáct do té doby vcelku neznámých propastí.^[1] O metodice stereofotografie v krasovém podzemí dokonce Jiří Haleš referoval na mezinárodním speleologickém kongresu.^[5]

Jugoslávie

V roce 1964, v době lokálního uvolnění politického ovzduší v totalitním komunistickém Československu spojeného s širšími možnostmi cestování do zahraničí, se Ing. Jiří Haleš snažil o vycestování do tehdejší Jugoslávie, která se československým jeskyňářům a herpetologům jevila jako dosud neprobádané teritorium.^[6] Potřebné peníze na cestu získal Haleš prodejem svého fotoaparátu značky Praktica jednomu středoškolskému profesoru ze Zagrebu a nutný oficiální „zvací dopis“ obdržel od Muzea krasu v Postojně ve Slovinsku.^[5] Díky místnímu biospeleologu dr. Egonu Pretnerovi^{[p. 4]} pak mohl Haleš navštívit rozsáhlý krasový jeskynní systémem poblíž obce Postojna ve Slovinsku (tzv. Postojenská jeskyně) a vidět i místní raritu – endemického obojživelníka zvaného macarát jeskynní, který se tu vyskytuje.^[5] Do slovinské Postojny se pak Haleš podíval vícekrát a přivážel tam místním speleologům české čtyřkomorové nafukovací kajaky, které s oblibou používali k podzemním plavbám jeskyněmi. (Pokud se kajaku prorazila jedna komora, mohl bez potíží plout jen s pomocí těch třech zbývajících, což jej činilo svým způsobem „nepotopitelným“.)^[5] Během těchto pobytů získal Jiří i potřebnou praktickou znalost slovinštiny.^[5]

Francie, Alžír, Sahara

V Jugoslávii se při stopování na silnici seznámil s dvěma francouzskými studenty s nimiž si nějakou dobu dopisoval a kteří jej, poté, co Jiřího v Československu navštívili, pozvali na speleologickou exkurzi do Francie. (Pozvánka platila pro tři osoby.) Po skončení exkurze se pak z Marseille v roce 1967 dostala skupinka lodí do Alžíru. (Zpáteční cestu měli zajištěnou letenkou s volným termínem letu z Alžíru do Prahy.)^[5] Na Sahaře prožili 33 dní, najezdili stopem asi 5 tisíc kilometrů a dostali se až do Hoggaru (2 tisíce km od pobřeží).^{[5][p. 5]}

Saharu navštívil Haleš později ještě celkem pětkrát.^[5] Druhá výprava byla šetičlenná (účastnil se jí i český přírodovědec, zoolog, Otakar „Ralf“ Leiský se svojí chotí RNDr. Milenou Leiskou) a vedla do pohoří Tassíli (místa, kde jsou prehistorické skalní kresby). Po návratu do vlasti předali badatelé alžírské straně své cestovní poznatky a upozornili na vhodnost vyhlásit v oblasti Tassíli národní park.^[5] Skutečnost, že jako cestovatelé ze Svazu pro ochranu přírody a krajiny' navázali s Alžírem oficiální kontakty, otevřela (navzdory v Československu probíhající normalizaci) Halešovi (a jeho kolegům) dveře k dalším cestám do Alžírska. Během páté expedice se skutečně setkali s ředitelem národního parku Tassíli dr. Kerzabim a šestá výprava se uskutečnila již na bázi oficiálního pozvání v rámci kulturní dohody mezi oběma zeměmi (a na útraty alžírské strany).^[5]

Srpen 1968 a PUDIS

Během probíhající okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy (těsně kolem 21. srpna 1968) se Haleš pohyboval s fotoaparátem (Praktica, širokoúhlý objektiv a teleobjektiv) po pražských ulicích a pořizoval snímky, které mu pomáhali zpracovávat jeho kolegové v Tesle Holešovice.^[6] Tyto srpnové fotografie provezl Haleš promptně do Jugoslávie, kde je prodal časopisu Jednota (český časopis vycházející v Daruvaru) a Záhřebskému Věstníku. Za utržené peníze pobýval Haleš v Jugoslávii asi měsíc a nakonec se vrátil zpět do okupovaného Československa.^[5]

Po sovětské okupaci, když nastalo v Tesle Holešovice období personálních čistek a prověrek, změnil Ing. Jiří Haleš pracoviště. Z Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky přes Národní muzeum^{[p. 6]} přešel do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb (PUDIS) do laboratoře korozního průzkumu (později oddělení inženýrské ekologie).^[5] (Pozice byla zajištěna jen na půl roku jako záskok za původního pracovníka, který byl tou dobou na Kubě.^[5])

Ekvádor, Galapágy

V roce 1974 se Haleš účastnil desetičlenné expedice (vyslané československým ministerstvem kultury) do Ekvádoru. Cílem expedice Cotopaxi' byl prvosestup do kráteru nejvyšší činné sopky Cotopaxi. Expedice svůj úkol splnila a Haleš spolu s dalšími třemi členy expedice podnikl ještě z Ekvádoru neoficiální leteckou návštěvu souostroví Galapág. Pro tamní správu národního parku (a Darwinovu stanici) vytvořili cestovatelé ekovýchovnou ochranářskou tiskovinu primárně určenou k distribuci osídlencům ostrovů.^[5][6]

Tis

Dobrovolná organizace Tis – Svaz pro ochranu přírody a krajiny – (vzniklá v roce 1969) byla zrušena v roce 1979. (Pod záštitou této organizace bylo možno cestovat za hranice Československa.) Jiří Haleš se svojí skupinou z Tisu přešel nejprve pod Český svaz chovatelů (byl součástí Národní fronty) a po třech letech pak do cílového Českého svazu ochránců přírody. Jako jeho člen mohl cestovat do ciziny častěji než jednou za tři roky.^[5] Dva roky po sobě se mu během normalizace podařilo navštívit Záhřeb, ale do Alžírska se mu to (po zrušení Tisu i přes Alžírskem požadované pokračování československé spolupráce při ochraně saharské přírody) už nepodařilo.^[5]

Ochrana plazů

Výstava o problémech ochrany plazů, kterou Haleš organizoval, byla určena pro Národní technické muzeum a později měla být přemístěna do Záhřebu. Výstava se ale (po zrušení Tisu plného „politicky problémových“ osob) v tuzemsku nekonala. A byl to Ing. Jiří Haleš, kdo do svého nově zakoupeného osobního vozu značky Trabant combi celou výstavu uložil a přejel s ní do Jugoslávie. Pro jistotu byl ale vybaven nepříliš věrohodnou listinou se souhlasem náměstka ministra kultury (namísto požadované propustky od Státní kulturní propagace).^[5] Výstava pašovaná v Trabantu byla úspěšná a putovala ze Záhřebu přes celou tehdejší Jugoslávii.^[5]

Rok 1989 a 90. léta 20. století

Ing. Jiří Haleš se účastnil v roce 1989 všech v Praze konaných protestních akcí s výjimkou té 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Po sametové revoluci se dál angažuje v ochraně přírody jako člen Českého svazu ochránců přírody.^[5][1] Od roku 1997 provozuje v Praze 8 ekocentrum „Poznáním k ochraně“.^{[1][p. 7]} Ing. Jiří Haleš je nositelem medaile za zásluhy České speleologické společnosti.^[1]

Publikační činnost

Již v roce 1978 vydalo nakladatelství Pressfoto Halešovu knihu Stopy v písku pojednávající o Sahaře^[6] a její floře a fauně. Obrazová publikace pojednává kromě toho i o příčinách rozšiřování pouště a popisuje snahy o ochranu saharské přírody a kulturních památek nacházejících se na jejím území.^[11]

Článek o užovce Aeskulapově uveřejněný v časopise Vesmír přečetl šéfredaktor nakladatelství Albatros Ludvík Souček a inicioval tak vznik Halešovy knížky o hadech (Moji přátelé hadi, vydáno v roce 1980).^[5][6] Publikace byla vybavena mnoha fotografiemi hadů, obsahovala vyprávění o pověrách a mýtech, které mají s plazy spojitost. Kromě toho v ní autor popisuje způsob života hadů a jejich význam pro zachování rovnováhy v přírodě.^[11]

V roce 1982 v edici Kamarád v nakladatelství Mladá fronta publikoval Haleš knihu Sahara není jen písek.^[5] Zde zúročil svoje zážitky i fotografie z šesti expedic do Alžírska a Sahary, kterých se účastnil jako člen Svazu pro ochranu přírody a krajiny.^[11]

Knihy (chronologicky)

• HALEŠ, Jiří. Stopy v písku = Traces sur le sable. Vydání 1. Praha: Pressfoto, 1978; 85 stran + 64 stran obrazových příloh
• HALEŠ, Jiří. Moji přátelé hadi. 1. vydání. V Praze: Albatros, 1980; 188 stran.
• HALEŠ, Jiří. Sahara není jen písek. 1. vydání. Praha: Práce, 1982; 145 stran. Kamarád.
• HALEŠ, Jiří. Malé vzpomínání s odstupem a nadhledem pokud ještě paměť trochu slouží: pokus o stručný "životopejsek", aneb, kdo je mladý, má rád hady. Praha: TIS, 2009 11 stran; ISBN 978-80-86915-12-8.
• HALEŠ, Jiří. Ochrana plazů v okolí lidských sídel, aneb, Proč nemáte na zahradě ještěrku, slepýše nebo užovku?. Praha: Český svaz ochránců přírody, 2009; 23 stran; ISBN 978-80-86770-35-2.^[11]
• HALEŠ, Jiří. Ochrana plazů v okolí lidských sídel, aneb, Proč nemáte na zahradě ještěrku, slepýše nebo užovku?. Praha: Český svaz ochránců přírody, 2015; 23 stran.
• HALEŠ, Jiří. Co se tenkrát nemohlo napsat. 1. vydání. V Brně: CPress, 2023; 167 stran; ISBN 978-80-264-4557-9.

Odkazy

Poznámky

Reference

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Haleš
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Haleš na Wikimedia Commons
• Všechnopárty (Ing. Jiří Haleš) [online]. Česká televize, 2017 [cit. 2024-01-06]. Na ČT1 23. června 2017 od 21:40. Dostupné online. 
• Ivan Vápenka a Ing. Jiří Haleš v pořadu Pošta pro tebe [online]. You Tube, 2011-06-26 [cit. 2024-01-06]. Stopáž: 16:30. Dostupné online. 
• Ing. Jiří Haleš - Osobní stránky (Jankovcova 47, 170 00 Praha 7 - Holešovice)