Jiří Osolsobě

JUDr. Jiří Osolsobě
Narození2. února 1918[1]
Brno
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí19. května 1975 (ve věku 57 let)[1]
USAUSA USA[2]
Místo pohřbeníÚstřední hřbitov v Brně
NárodnostČeši
Alma materMasarykova univerzita[1]
Povoláníprozaik a vojenský letec
DětiJiří Osolsobě[3]
RodičeJan Osolsobě, Žofie Osolsobě (Lefnerová)[1]
PříbuzníIvo Osolsobě (bratr)[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Kokpit letounu B-24 Liberator

Jiří Osolsobě (2. února 1918 Brno[4] – 19. května 1975 USA) byl československý vojenský letec.[1] Za druhé světové války sloužil u 311. československé bombardovací perutě RAF. Nejprve nalétal více než 200 operačních hodin jako radiotelegrafista na dvoumotorových bombardérech Vickers Wellington, po absolvování pilotního výcviku v Kanadě se k peruti vrátil jako druhý pilot čtyřmotorových bombardérů Consolidated B-24 Liberator. V závěru války se stal kapitánem osádky. V 60. letech 20. století emigroval do USA.

Život

Narodil se do rodiny elektrotechnika Jana Osolsobě a jeho manželky Žofie, rozené Lefnerové. Jeho mladší bratr Ivo Osolsobě byl dramaturgem a překladatelem. Jiří Osolsobě vystudoval reformní reálné gymnázium v Králově Poli, kde s rodinou bydlel, a absolvoval sedm semestrů na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Jeho studium ovšem přerušilo v listopadu 1939 uzavření českých vysokých škol nacisty.

V únoru 1940 se neúspěšně snažil přejít hranici z Vorarlberska do Švýcarska nebo Lichtenštejnska.[pozn. 1] Po návratu do Protektorátu se mu podařilo koupit dva bulharské pasy, na které společně s Jiřím Roztočilem odjeli vlakem do Bratislavy.[5] Dostali se až do Cařihradu, kde se na francouzském zastupitelství přihlásili do Cizinecké legie.[5]

Ve Francii byl přidělen k telegrafnímu praporu 1. československé divize, který dostal 9. června rozkaz k odjezdu na frontu.[6] 10. června dorazil vlakem do Dijonu, odkud pokračoval jako motospojka do Bar-sur-Seine.[6] 11. června se přesunul do Mossonu.[6] 14. června byl vydán rozkaz k ústupu,[7] 20. června odplul na lodi Ville de Liège z Le Verdon-sur-Mer do Liverpoolu.[6]

Po přijetí do britského Královského letectva a absolvování radiotelegrafického a střeleckého výcviku zahájil operační výcvik jako přední střelec v osádce Miroslava Plecitého.[8] Po třech týden byl přeřazen na pozici radiotelegrafisty v nově se tvořící osádce Františka Bulise.[8] 3. října 1941 odstartoval na svůj první operační let, kterým byl nálet na doky v Dunkerque.[pozn. 2] Při čtvrtém operačním letu na byl letoun po ohození pum na přístav v Brémách zasažen protiletadlovou palbou a musel většinu cesty zpět letět na jeden motor, operace tak trvala dlouhých sedm hodin deset minut.[pozn. 3] Z náletu na seřaďovací nádraží v Berlíně se vrátil se střepinou nad levým spánkem.[8] Wellington napadly nad Zuiderským mořem dva dvoumotorové Messerschmitty Bf 110, po přistání byl letoun odepsán.[8]

Do června 1942 nalétal jako telegrafista povinný turnus 200 operačních hodin u Velitelství bombardovacího letectva, měl být přeřazen k pozemní službě, ale zažádal o přidělení do pilotního výcviku. Byl přijat, od podzimu 1942 absolvoval základní pilotní výcvik. Na jaře 1943 odjel z Glasgowa parníkem Queen Elisabeth do Halifaxu. V Kanadě ukončil výcvik v září 1943, ve škole zůstal i později jako instruktor a zkušební pilot. Absolvoval navigační výcvik a pilotní přecvičení na letouny Liberátor na Bahamských ostrovech. Jako pilot vícemotorových letadel se v červnu 1944 vrátil k 311. peruti, která byla zatím pro neúnosné ztráty převelena k pobřežnímu velitelství. Ze základny Tain v severním Skotsku absolvoval 12 letů jako velitel osádky. Operační činnost ukončil 4. června 1945, poté působil při letecké přepravě mezi Británií a Československem (v té době působila peruť v rámci Transport Command).[9]

Jiří Osolsobě se vrátil do Československa 21. září 1945. O týden později byl v hodnosti nadporučíka letectva v záloze propuštěn ze svazku armády na trvalou studijní dovolenou. Dokončil studia práv a žil v Praze.[10][11] Po komunistickém převratu v únoru 1948 se pokusil odejít přes státní hranice do zahraničí, avšak byl zadržen a strávil nějaký čas ve vězení.[12] V září 1964 emigroval do USA,[13] kde jako bankovní úředník pracoval v New Yorku.[1]

V roce 1947 napsal válečné vzpomínky Zbylo nás devět, jejichž rukopis byl oceněn nakladatelstvím Mladá fronta. Po únoru 1948 už k jejich vydání nedošlo, takže poprvé byly publikovány až posmrtně roku 1989.[12] Rozepsanou prózu Jeden z pramála nedokončil.[1]

Zemřel 19. května 1975 v USA. Je pohřbený na Ústředním hřbitově v Brně.[1]

Bibliografie

  • 1989 – Zbylo nás devět, Naše vojsko, Praha

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Při posledním pokusu ho v St. Antönienském sedle jen pár metrů od hranice zahlédl pohraničník, dostal se však na lyžích za měsíční noci zpět do Gargellen dříve, než jeho ozbrojení pronásledovatelé.[5]
  2. ↑ Při prvních třech operačních letech byl kapitánem letounu Jindřich Svoboda, František Bulis letěl jako druhý pilot.[8]
  3. ↑ Kapitánem letounu byl Jiří Fína, František Bulis opět letěl jako druhý pilot.[8]

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i MIKULKA, Jiří; MENŠÍKOVÁ, Miroslava. JUDr. Jiří Osolsobě [online]. Encyklopedie dějin města Brna, rev. 2020-10-22 [cit. 2022-12-10]. Dostupné online. 
  2. ↑ Osolsobě, Jiří, 1918-1975 [online]. Historický ústav AV ČR [cit. 2017-06-17]. Dostupné online. 
  3. ↑ Vojenský historický ústav Praha, Pozůstalost Jiřího Osolsobě, dostupné online, datum přístupu 2017-03-18, cit. „Album, z něhož snímky pochází, je součástí pozůstalosti po Jiřím Osolsobě, kterou Vojenskému historickému ústavu Praha věnoval v roce 2003 jeho syn Jiří“.
  4. ↑ Matrika 17117 (index), sn. 143 [online]. MZA [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c Osolsobě (1989), kapitola I.
  6. ↑ a b c d Osolsobě (1989), kapitola II.
  7. ↑ PROCHÁZKA, Ivan. Brion-sur-Ource: Osudy vojáků 1. ženijní roty na území Francie a Británie v roce 1940. Historie a vojenství. Roč. 2010, čís. 1, s. 19–45. , kopie článku Archivováno 20. 3. 2017 na Wayback Machine. na http://mujweb.cz/ipro/stripky/ Archivováno 27. 8. 2018 na Wayback Machine., cit. „Pátečního rána 14. června se potvrdily zprávy o proražení francouzských linií na řece Marně u St. Dizier a rychlém postupu německých jednotek do blízké oblasti. V celém prostoru poté nastal zmatek a skoro bezhlavý útěk k jihu. Nejasnosti o úkolu čs. jednotek ukončil kolem 11. hodiny dopoledne rozkaz velitelství 8. oblasti, nařizující telegrafnímu praporu přesun na jih a 1. ženijní rotě okamžitě dokončit práce na překážkách a připravit se k obraně Brion-sur-Ource. Na návrh poručíka Courrièra, francouzského důstojníka přiděleného k telegrafní rotě, však došlo ke změně rozkazu a k obraně byla určena pouze jedna četa 1. ženijní roty vybavená několika automatickými zbraněmi. Ostatní muži měli odjet na jih spolu s telegrafním praporem. Pozdě odpoledne se na seřadišti shromáždil zbytek roty a čekal na příjezd telegrafního praporu, který vyrazil z nedalekého Mossonu.“
  8. ↑ a b c d e f Osolsobě (1989), kapitola III.
  9. ↑ OSOLSOBĚ, Jiří. Zbylo nás devět. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1989. 240 s. S. 234–235. 
  10. ↑ Úřední telefonní seznam pro pražskou místní síť 1950. Praha: Orbis, 1950. Dostupné online. S. 272. 
  11. ↑ Telefonní seznam pro pražskou místní síť 1952. Praha: Městská telefonní správa Praha, 1952. Dostupné online. S. 257. 
  12. ↑ a b ZAPLETAL, Jiří. Kapitán JUDr. Jiří Osolsobě. In: Odkaz 17. listopadu po šedesáti letech. Praha: Academia, 2000. Dostupné online. ISBN 80-200-0149-2. S. 93–98.
  13. ↑ ŠULC, Bohuslav. Ústřední svaz československého studentstva v exilu za války 1940–1945. Praha: Rozmluvy, 1990. Dostupné online. ISBN 80-900209-5-X. S. 96. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)