Jiří Síla

Jiří Síla
Narození19. července 1911
Žižkov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí2. března 1960 (ve věku 48 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
ChoťBohumila Sílová (1930–1937)
Taťána Vavřincová
DětiEva Kantůrková
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jiří Síla, též psán Sýla, (19. července 1911 Žižkov[1] – 2. března 1960 Praha[2]) byl český komunistický novinář, druhý manžel spisovatelky Bohumily Sílové, otec spisovatelky Evy Kantůrkové.

Život

Narodil se v rodině magistrátního úředníka Bohumila Sýly (1881–??) a jeho manželky Marie, rozené Jaré (1892–??).[1] Absolvoval obchodní školu v Praze-Karlíně a krátce na to se oženil.[3][p 1]

V roce 1938 vystoupil z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání.[1]

V letech 1930–1950 se živil jako novinář, poté pracoval v Československém státním filmu.

Rodinný život

Dne 16. února 1930 se v Nuslích oženil s Bohumilou Novákovou (1908–1957), spisovatelkou, známou pod přijatým příjmením Bohumila Sílová. Toto manželství bylo v roce 1937 rozvedeno a následně téhož roku prohlášeno za rozloučené.[3][p 2] Jejich dcera Eva Kantůrková (narozená roku 1930) je rovněž spisovatelka.

Druhou manželkou Jiřího Síly byla divadelní a filmová herečka, známá pod uměleckým jménem Taťána Vavřincová (1923–1981), dívčím jménem Obručová, poprvé provdaná Říhová. Bylo to její druhé ze tří manželství. S třetím manželem, kardiologem prof. MUDr. Otakarem Poupou, DrSc. (1916–1999) emigrovala v roce 1968 do Švédska, kde později zemřela.[4]

Dílo

Novinář

Od roku 1930 přispíval časopisu Tvorba, od roku 1933 do komunistických tiskovin jako Haló noviny a Rudý pondělník; později se stal redaktorem Rudého práva, kde setrval do jeho zastavení v říjnu 1938.

Po vzniku Protektorátu nastoupil do listu Národního souručenství Národní práce (dříve Právo lidu), kde byl filmovým referentem.[5]

Když 6. května 1945 převzalo Revoluční odborové hnutí tento deník, přejmenovalo ho na Práce, a Síla se stal jeho šéfredaktorem. Byl i u vzniku nakladatelství Práce[6] dále byl redaktorem listů Národní politika a Ženské listy.

Po osvobození byl členem prezidia Ústřední rady odborů.[7] a v letech 1945–1950 vedoucím redaktorem deníku Práce. V roce 1947 byl vyšetřován komisí Ústředního národního výboru hl.města Prahy pro provinění proti národní cti. Jednalo se o článek v Ženských novinách z roku 1942, ve kterém odsuzoval atentát na Heydricha. Vyšetřování bylo v srpnu 1947 zastaveno s tím, že se jednalo o článek „vynucený terorem“.[8]

Činnost ve filmu

Od roku 1950 pracoval v Československém státním filmu, kde se roku 1951 stal vedoucím scenáristického odboru. Jako člen komise pro hodnocení práce herců ve filmu (1952–1953) měl např. vliv na zákaz promítání filmu Divotvorný klobouk režiséra Alfréda Radoka, o režisérovi se v roce 1953 vyjádřil v tisku takto:

„...přes svůj nesporný talent byl od režijní práce oddálen A. Radok, když nedbal rad a kritiky a svým filmovým zpracování Klicperova Divotvorného klobouku prokázal, že se nevymanil z kosmopolitních a formalistických představ o umění...[9]“
— Jiří Síla: Problémy filmové tvorby a odborová politika, Literární noviny 5/1953

V letech 1954–1955 byl jedním z vedoucích dramaturgů tvůrčí skupiny Karla Feixe a Bohumila Šmídy.[10]

Spolupracoval na následujících filmech:

  • Cesta k barikádám (1945, scénář, autor komentáře; režie Otakar Vávra)
  • Hvězda jede na jih (1958, spluautor scénáře a námětu; režie Oldřich Lipský)

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Též se nesprávně uvádí, že absolvoval reálné gymnázium (např. [1].)
  2. ↑ Někdy se nesprávně uvádí, že k rozvodu došlo, když byl dceři Evě rok, např. [2]

Reference

  1. ↑ a b c Matrika N, sv. Prokop, 1911–1914, snímek 35, Záznam o narození a křtu
  2. ↑ Zemřel Jiří Síla. S. 12. Literární noviny [online]. 12. 3. 1960 [cit. 2020-05-15]. Čís. 11, s. 12. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Matrika oddaných, Nusle 1928-1934, snímek 69 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-05-14]. Dostupné online. 
  4. ↑ FIKEJZ, Miloš. Český film III. díl S-Ž. Praha: Libri, 2003. ISBN 978-80-7277-353-4. Kapitola Vavřincová Taťána, s. 633. 
  5. ↑ Nové poslání Národní práce. S. 42. Tisk a novináři [online]. Národní souručenství [cit. 2020-05-14]. Roč. 1939/1940, s. 42. Dostupné online. 
  6. ↑ JAREŠ, Michal. Slovník české literatury po roce 1945: Práce [online]. ÚČL AV ČR, 2013 [cit. 2020-05-14]. Dostupné online. 
  7. ↑ Všichni musí pracovat k jednomu cíli. S. 2. Svobodné slovo [online]. 16. 6. 1945 [cit. 2020-05-14]. S. 2. Dostupné online. 
  8. ↑ SEEMANOVÁ, Petra. Struktura odborového tisku v letech 1948-1956. , 2013 [cit. 2020-05-14]. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Vedoucí práce Barbara Köpplová. s. 37–40. Dostupné online.
  9. ↑ SÍLA, Jiří. Problémy filmové tvorby a odborová politika. S. 10. Literární noviny [online]. [cit. 2020-05-16]. Roč. 1953, čís. 5, s. 10. Dostupné online. 
  10. ↑ SZCZEPANIK, Petr. Továrna Barrandov - Svět filmařů a politická moc 1945-1970. [s.l.]: Národní filmový archiv, 2017. Dostupné online. ISBN 978-80-7004-177-2. 

Externí odkazy

  • Příklad politického článku: SÍLA, Jiří. Názory a předsevzetí/Práce. S. 877. Tvorba [online]. 4. 11. 1948 [cit. 2020-05-16]. Čís. 44, s. 877. Dostupné online. 

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“