Jiří Sovák

Jiří Sovák
Jiří Sovák (1989)
Narození	27. prosince 1920 Praha Československo Československo
Úmrtí	6. září 2000 (ve věku 79 let) Praha Česko Česko
Místo pohřbení	Stříbrná Skalice
Aktivní roky	1943–1999
Choť	Anna Schmitzerová
Děti	Jiří Schmitzer
Významné role	Chalupáři
Umělecké ceny
1968 – titul Zasloužilý umělec 1999 – Cena Thálie za celoživotní mistrovství
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Sovák, rodným jménem Jiří Schmitzer (27. prosince 1920 Praha – 6. září 2000 Praha), byl český herec. Jeho syn Jiří Schmitzer je také hercem.

Mládí

Narodil se 27. prosince 1920 v ulici Na Bojišti do pražské rodiny hostinského, matka byla v domácnosti a zároveň kuchařka v jejich restauraci.^[1] Jiří měl dva starší sourozence, sestru Zdenu a bratra Ladislava.^[2] Protože otec chtěl, aby se vyučil řádnému řemeslu, zvolil si po vzoru otce pohostinství – obor číšník. Na praxi sloužil v restauraci U Khůnů na Kladně a poté v hotelu Hubertus v Jílovišti. Poté se chvíli jako číšník živil. Přesto v 19 letech odešel proti vůli otce z domova, aby se mohl přidat k ochotnickému souboru na Mlynářce, pak k souboru Dé tvář a nakonec přešel k téměř profesionální scéně Divadla práce.^[3] Přitom pracoval v různých pomocných i dělnických profesích, např. v kamenolomu.

Divadlo a film

Během okupace studoval herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře (1941), v té době byl rovněž totálně nasazený v Jinonické Waltrovce jako skladník ve skladu tyčového železa.^[4] Od roku 1941 účinkoval po večerech v pražském kabaretním divadle Živé jeviště, pozdější divadlo Rokoko. V roce 1943 působil v divadle v Třebíči a poté byl angažován do Horáckého divadla.^[5] Tam již mladý herec získal řadu zkušeností s pestrou paletou rolí klasického repertoáru.

Během základní vojenské služby v letech 1946–1947 působil v Armádním uměleckém souboru (AUS), kde se setkal s Miroslavem Horníčkem. U armády se zdržel coby civilní zaměstnanec v Ústředním divadle československé armády.^[6] Tam si ho všiml režisér a divadelní autor E. F. Burian, který ho roku 1947 angažoval do svého divadla D 34.

Sám Sovák o této spolupráci řekl: „Byl to on, kdo nejvíc poznamenal moje začátky. Při práci přesně odhadl, kdy je nejlepší mě nechat, ať se s rolí potrápím sám. Nenaléhal, nespěchal, nechal mě se stydět.“^[7] Burianovo divadlo dávalo hercům možnost vytvořit mnoho klasických rolí světového repertoáru. Zde Sovák ztvárnil např. roli 70letého Goriota, přestože mu v té době bylo 27 let.^[4] Dále zde ztvárnil Barona v Gorkého Na dně, Fabricia v Goldoniho Zamilovaných a další. V roce 1947 se rovněž poprvé objevil před kamerou, ve filmu režiséra Josefa Macha Nikdo nic neví. V roce 1952 natočil svůj první výrazný filmový počin Plavecký mariáš, kde se setkal s Jaroslavem Marvanem, Jiřím Plachým a dalšími.

V letech 1952 až 1966 působil v Divadle na Vinohradech^[8]. Členem činohry pražského Národního divadla se stal 1. srpna 1966 a zůstal v angažmá až do svého odchodu do důchodu 31. března 1984.^[9] V Národním divadle vytvořil mnoho rolí, za zmínku stojí Josef Habršperk ve hře Ladislava Stroupežnického Naši furianti (1970), v roce 1975 role Antonia v Shakespearově Mnoho povyku pro nic nebo Otec Školastyk v Drdových Hrátkách s čertem (1981), kde byl v alternaci s Josefem Vinklářem.

Přestože Jiří Sovák začal svoji hereckou kariéru vážnými a dramatickými postavami, prvním výrazným filmem, kde uplatnil své komediální nadání, byl film z roku 1956 Kudy kam, kde vedle Jaroslava Marvana zahrál mladého manžela Ireny Kačírkové. Vyloženě komickou až groteskní roli ztvárnil ve filmu režiséra Josefa Macha Florenc 13.30. V roce 1958 natočil film Jindřicha Poláka Smrt v sedle a o rok později spolu s Rudolfem Hrušínským výtečně ztvárnili titulní role ve filmu Dařbuján a Pandrhola, který natočil Martin Frič podle povídky Jana Drdy.

V šedesátých letech se již plně rozběhla Sovákova herecká kariéra, a tak ve filmech Až přijde kocour, Spadla z měsíce, Mezi námi zloději, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, Kdo chce zabít Jessii? dokázal předvést širokou paletu nejrůznějších komických postav, které jsou přesto v základu ukotvené v dramatické poloze. Z tohoto hlediska byla umělecky nejplodnější spolupráce a zároveň přátelství s režisérem Martinem Fričem. Natočili spolu filmy Dnes naposled (1958), Dařbuján a Pandrhola (1959), Král Králů (1963), Hvězda zvaná Pelyněk (1964), Přísně tajné premiéry (1967), Odsouzený z Pinktownu (1967), Nejlepší ženská mého života (1968).

Ani v následujícím období se štěstí na výrazné role Jiřímu Sovákovi nevyhnulo. Hned v roce 1969 byl obsazen do filmových komedií Zabil jsem Einsteina, pánové…, Světáci, v dalším roce natočil filmovou komedii Pane, vy jste vdova! nebo kriminální příběh podle skutečné události Na kolejích čeká vrah, kde ztvárnil kriminalistu Kalaše. Velmi výrazné je jeho herectví v komediích Václava Vorlíčka Což takhle dát si špenát (1977) a komedii Oldřicha Lipského Marečku, podejte mi pero! (spolu se synem Jiřím, 1976) nebo také v pohádkové komedii Ať žijí duchové! (1977).

V roce 1977 podepsal Antichartu.^[10]

V 90. letech se Jiří Sovák objevil v oscarovém filmu Jana Svěráka Kolja, jeho role strýce ale byla nakonec sestříhána na pouhých několik scén.^[11]

Televizní činnost

V televizi se od samého počátku vysílání v roce 1953 uplatnil rovněž jako průvodce zábavných či zábavně-publicistických pořadů (Dostaveníčka, pořady o Praze, Kabaret U dobré pohody, různé písničkové pořady).^[12] Herecky a mnohdy scenáristicky či drobnými úpravami scénáře spoluvytvářel televizní seriály F. L. Věk (1970), Byli jednou dva písaři (spolu s Jánem Roháčem a hereckým kolegou M. Horníčkem, 1972), Byl jednou jeden dům (1974), Chalupáři (1975), Arabela (1979), Létající Čestmír (1983) a další. Za zmínku stojí rovněž kultovní televizní film Bohouš (1968), televizní mikrokomedie Věra – nevěra (autor scénáře, spolu s Miroslavem Horníčkem, 1972) nebo televizní adaptace románu Kingsley Amise Egyptologové (1974).

V roce 1991 natočil televizní dramatizaci hry Milana Uhdeho Hodina obrany, kde byl obsazen do role bývalého lampasáka, který dává lekce civilní obrany. V druhé polovině 90. let se na televizních obrazovkách objevoval po boku Miroslava Horníčka v pořadu Hovory H z paláce K (1996), v dokumentárním životopisném cyklu GENUS (1995) nebo v zábavných pořadech Nikdo není dokonalý (1998), Věšák (1999).

Osobní život

Byl třikrát ženatý, poslední manželství s Annou Schmitzerovou (? 1938 – 21. dubna 2020) trvalo přes 40 let. Jeho syn z prvního manželství je herec a písničkář Jiří Schmitzer, který v roce 1976 (v době kdy s otcem natáčel komedii Marečku, podejte mi pero!) zavinil smrtelnou autonehodu, kdy podnapilý srazil chodce, který nehodu nepřežil. Po této události Sovák svého syna vydědil a do konce života už spolu nepromluvili. Jiří Sovák řekl tehdy svému synovi: „Že jsi porazil člověka, to se bohužel může stát, ale žes byl ožralej jak dobytek, to se nepromíjí.“

Přitom v srpnu 2023 starosta městské části Praha-Řeporyje a bývalý bulvární novinář, Pavel Novotný, ve svazcích Státní bezpečnosti odhalil a na sociální síti Twitter zveřejnil, že se o 5 let dříve Jiří Sovák dopustil stejného činu, kdy svým vozem značky SAAB v opilosti usmrtil chodce. Pro vyšetřovací verzi Veřejné bezpečnosti hovoří několik nepřímých důkazů (například poškození Sovákova auta a svědectví o autě odpovídajícím tvarem a barvou), avšak žádný přímý důkaz. Sovák kvůli tomu podal na vyšetřovatele stížnost za jejich chování, k čemuž bylo přihlédnuto a proto byl souzen pouze za opilství a dokumentace z vyšetřování skončila v archivech StB. Dva dny po zveřejnění částí spisu Novotným o tomto případě napsal i bulvární deník Blesk.^[13][14] Tvrzení článků později v rozhovoru pro DVTV zpochybnil historik Radek Schovánek.^[15]

Většinu svého života pobýval v bytě v Praze na Letné, anebo na chatě ve Stříbrné Skalici, kde je v zahradě taky pochován.^[16] Dle vlastního tvrzení byl částečně židovského a pruského původu.^[17]

Změna příjmení

Narodil se s příjmením Schmitzer, ale za druhé světové války si jej změnil na Sovák. Přesto jeho syn Jiří Schmitzer zdědil příjmení původní, i když se narodil až po válce. Dokonce ještě v roce 1960 jeho třetí manželka Anna sňatkem získala příjmení Schmitzerová a na Sovákovou se přejmenovala až později.^[18]

Ocenění

• 1968 – titul Zasloužilý umělec
• 1999 – Cena Thálie za celoživotní mistrovství – činohra

Filmografie (výběr)

Film

Televize

Bibliografie

Je spoluautorem autobiografických knih:

• SOVÁK, Jiří a KOPECKÁ, Slávka. Sovák: dík za váš smích!, aneb, Já – a moje trosky. Praha: HAK, 1992. 181 s. ISBN 80-900776-2-5.
• SOVÁK, Jiří a KOPECKÁ, Slávka. Sovák podruhé: smích léčí aneb Neberte se tak vážně!. Praha: HAK, 1993. 188 s. ISBN 80-900776-4-1.
• SOVÁK, Jiří a KOPECKÁ, Slávka. Sovák potřetí: už mám vydivíno, aneb, život s kočkou. Praha: HAK, 1997. 207 s. ISBN 80-85910-13-6.
• SOVÁK, Jiří a KOPECKÁ, Slávka. Sovák počtvrté: milosrdné a nemilosrdné historky, aneb, Bejvávalo. Praha: HAK, 1999. 201 s. ISBN 80-85910-27-6.
• SOVÁK, Jiří a KOPECKÁ, Slávka. Sovák a jeho spisy, aneb, Léčba smíchem. Praha: Slávka Kopecká, 2010. 261 s. ISBN 978-80-86631-95-0.

Audionahrávky

Je autorem audionahrávek:

• Baví vás Jiří Sovák anebo to nejlepší z let 1971 až 1989 (1996)^[19]
• S pozdravem Jiří Sovák (2000)^[20]

Odkazy

Reference

Literatura

• Miroslava Besserová: Takový byl Jiří Sovák: 36 autentických vzpomínek na nesmrtelného herce, Tevis, Hořice, 2000, ISBN 80-238-6858-6
• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 128, 221, 240, 261–2, ISBN 978-80-200-1502-0
• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 59, 60, 115, 172.
• Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 189–195.
• Michal Herzán, Václav Budinský: Divadlo Rokoko, vyd. Victory, Most, 1998, str. 16
• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha: Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 892. 
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 461
• Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 85, 87, 193, ISBN 978-80-239-9604-3
• SOVÁK, Jiří. Dík za váš smích, aneb, Já – a moje trosky / Jiří Sovák, Slávka Kopecká. Praha : HAK, 1992. 181 s. ISBN 80-900776-2-5 (2. vydání 1997).
• SOVÁK, Jiří. Smích léčí aneb Neberte se tak vážně! : Sovák podruhé / Jiří Sovák, Slávka Kopecká. Praha : Humor a kvalita, 1993. 188 s. ISBN 80-900776-4-1 (2. 1996, 3. 1998, 4. 2000).
• SOVÁK, Jiří. Sovák potřetí : už mám vydivíno, aneb, Život s kočkou / Jiří Sovák, Slávka Kopecká. Praha : Hak-Humor a kvalita, 1993. ISBN 80-85910-13-6.
• SOVÁK, Jiří. Sovák počtvrté : milosrdné a nemilosrdné historky, aneb, Bejvávalo / Jiří Sovák, Slávka Kopecká. Praha : HAK, 1999. 201 s. ISBN 80-85910-27-6.
• SOVÁK, Jiří. Sovák a jeho spisy, aneb, Léčba smíchem / Jiří Sovák, Slávka Kopecká. Praha : Slávka Kopecká, 2010. 261 s. ISBN 978-80-86631-95-0.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 176. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Sovák na Wikimedia Commons
• Osoba Jiří Sovák ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Sovák
• Jiří Sovák v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Jiří Sovák v databázi Archivu Národního divadla
• Jiří Sovák v Česko-Slovenské filmové databázi
• Jiří Sovák ve Filmové databázi
• Jiří Sovák na Kinoboxu
• Jiří Sovák v Internet Movie Database (anglicky)
• Jiří Sovák na Dabingforum.cz
• Jiří Sovák na stránkách České televize
• Jiří Sovák v cyklu České televize Příběhy slavných