Jiří Steimar

Jiří Steimar
herec Jiří Steimar
Narození	24. dubna 1887 Praha-Nové Město Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	16. prosince 1968 (ve věku 81 let) Praha Československo Československo
Choť	Anna Steimarová
Děti	Jiřina Steimarová a Miloš Steimar
Příbuzní	Jiří Kodet vnuk Evelýna Steimarová vnučka Barbora Kodetová pravnučka Anna Polívková pravnučka Vendula Prager-Rytířová pravnučka Vendelín Budil tchán
Umělecké ceny
národní umělec (1968)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Josef Steimar (24. dubna 1887 Praha-Nové Město^[1] – 16. prosince 1968 Praha) byl český herec.

Jeho umění se vyznačovalo perfektní výslovností, technickou vyspělostí s úspornou mimikou a širokým rejstříkem charakterů, do nichž se uměl mistrovsky převtělit. Steimar spolupracoval s rozhlasem a hrál v řadě filmů. Jeho první manželkou byla herečka Anna Steimarová, dcera slavného plzeňského herce Vendelína Budila, herci byli nebo jsou i dcera Jiřina Steimarová, vnuci Jiří Kodet a Evelyna Steimarová a pravnučky Barbora Kodetová, Anna Polívková a Vendula Prager-Rytířová.

Životopis

Narodil se v tehdejší Svatopetrské čtvrti v Praze naproti nynějšímu ostrovu Štvanice. Jeho tatínek byl pekařem, jehož živnost byla známá po celé Praze. Jiří měl o tři roky starší sestru Marii. Navštěvoval obecnou školu, která stála v sousedství pekárny, a poté karlínskou reálku, kde neměl žádný výjimečně dobrý prospěch.

Dne 10. července 1915 se oženil s dcerou Vendelína Budila Annou Budilovou (1889 – 1962)^[2] a měli spolu dceru Jiřinu (1916) a syna Miloše (1922 – 1949), který se vydal také na hereckou dráhu, ale ve 27 letech zemřel na otravu oxidem uhelnatým. Měl rád hospodářství, především zvířata; životní láskou byli holubi, choval i psy a slepice. Byl i vyhlášený kuchař. Za honoráře si brzy koupil velký pozemek v Černošicích u Prahy včetně půlky ostrova na Berounce a postavil si zde zprvu dřevěnou chalupu. S celou rodinou se sem přestěhoval. Později tuto chalupu přestavěl v rozlehlý penzion, o který se staral jako hoteliér.

Do jeho černošického penzionu se sjížděli významní hosté, především přátelé z Národního divadla a další umělci (Saša Rašilov, Olga Scheinpflugová, Xena Longenová, Marie Hübnerová, Jan Masaryk, Jan Kubelík, Rudolf Friml). Steimar však i v Černošicích organizoval divadlo, režíroval a hrál s místními ochotníky, do her zapojoval i své návštěvníky, personál a děti. Jeho první manželství skončilo nakonec rozvodem, ale ani druhé manželství nebylo šťastné, manželka Žofie byla z bohaté rodiny, panovačná a rozhazovačná a měla snad zachránit do dluhů upadající penzion. Steimar její povahou a vztahem k nevlastním dětem dost trpěl.^[zdroj?]

Roku 1939 Steimarovi hotel v Černošicích prodali (penzion už za nových majitelů za 2. světové války obsadil Hitlerjugend, později se z něho stal Domov důchodců). Žili krátký čas v Praze a asi od roku 1941 měli vlastní vilu postavenou v horském stylu v Úvalech, zde žil až do roku 1967. Byl jmenován zasloužilým umělcem a v den své smrti národním umělcem. O tom se už nedozvěděl, zemřel na zhoubný nádor v nemocnici Na Františku 16. prosince 1968.

Divadelní dráha

Vystudoval herectví u Karla Želenského, roku 1910 nastoupil do svého prvního angažmá ve smíchovském divadle U Libuše. Debutoval zde v postavě Apollonia ve stejnojmenné hře Jiřího Karáska ze Lvovic. Roku 1913 byl Jaroslavem Kvapilem angažován v Národním divadle^[3] a záhy se stal platným členem činohry v rolích hlavně salónních milovníků a později i zralých mužů. Současně s působením v ND byl v roce 1919 i ředitelem divadla Rokoko.^[3] Pro některé konflikty dvakrát Národní divadlo opustil. V sezóně 1922/1923 byl šéfem činohry v divadle v Olomouci, a v letech 1924, 1928 – 1929 hrál v Městském divadle na Královských Vinohradech).^[4] Láska k Národnímu divadlu jej záhy vrátila na jeho prkna, kde setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1959 a i později zde pohostinsky vystupoval. Dlouhá léta byl hereckým partnerem Anduly Sedláčkové, s níž vytvořil sourodou dvojici obdobných hereckých typů. Role ideálního milovníka hrával i po boku Jarmily Kronbauerové a Olgy Scheipflugové.

Měl dar jemného humoru, který uplatňoval v klasických hrách W. Shakespeara, G. B. Shawa a O. Wildea. V české klasice mu repertoár nabízel spíše postavy urozených mužů – králů, duchovních, velmožů a státníků, ale dobře se uplatnil i v postavách lidových hrdinů (Antonín, Alois Jirásek, Vojnarka). V době zralosti pak mu dala příležitost i ruská dramatika, např. v Ostrovského hře Ovce a vlci (Lyňajev), v Čechovově Višňovém sadu (Lopachin) a v Gorkého Jegoru Bulyčovovi (Dostigajev). V Národním divadle vystoupil naposledy 3. prosince 1968 v roli Profesora v Čapkově Bílé nemoci.^[5]

Filmová dráha

Výčet jeho filmových rolí je rozsáhlý, ale málokdy dostal možnost zahrát tak velkou roli, aby si ho v ní diváci pamatovali. Začínal v několika němých filmech společnosti ASUM před 1. světovou válkou. Z němých filmů vešel do historie kinematografie film Démon rodu Halkenů (1918). Ve zvukovém filmu dostával především role továrníků, advokátů a lékařů, často otců titulního hrdiny či hrdinky (Sextánka s Hanou Vítovou). Významnější byla role poslance Topola ve filmu Kvočna, kde hrál zetě Růženě Naskové, nebo film Příklady táhnou, kde hraje jejího přítele. Po roce 1945 už hrál pouze drobné role. V roce 1964 byl obsazen do malé ale významné role otce Kolaloky ve snímku Limonádový Joe aneb koňská opera.

Ocenění

• 1933 Státní cena
• 1953 titul zasloužilý umělec
• 1958 státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu
• 1968 titul národní umělec; o udělení titulu bylo rozhodnuto ještě za umělcova života, diplom byl předán až posmrtně vdově^[6]

Významné divadelní role

• Armand Duval (A. Dumas ml., Dáma s kaméliemi, 1916)
• Stavitel Ahlquist (Karel Čapek, R.U.R., 1921)
• Sir Robert Chiltern (Oscar Wilde, Ideální manžel, 1921, 1928)
• Antonín (Alois Jirásek, Vojnarka)
• Profesor Higgins (George Bernard Shaw, Pygmalion)
• Lyňajev (A. N. Ostrovskij, Ovce a vlci)
• Lopachin (A. P. Čechov, Višňový sad)
• Pickering (George Bernard Shaw, Pygmalion, 1946)
• Vilém Marshal (Lilian Hellmanová, Lištičky, 1948)
• Dostigajev (Maxim Gorkij, Jegor Bulyčov)
• Dr. Ridgeon (G. B. Shaw, Lékař v rozpacích)
• Korotkin (N. V. Gogol, Revizor)
• Císař Zikmund (Alois Jirásek, Jan Žižka)
• Napoleon (Victorien Sardou, Madame Sans-Géne)
• Profesor (Karel Čapek, Bílá nemoc (hra), 1968

Filmografie

Herecké role

němý film

• Americký souboj, 1913 – manžel
• Estrella, 1913 – role neuvedena
• Pan profesor, nepřítel žen, 1913 – role neuvedena
• Andula žárlí, 1914 – role neuvedena
• Démon rodu Halkenů, 1918 – role neuvedena
• Evin hřích, 1919 – kapitán
• Krasavice Kaťa, 1919 – carský důstojník
• Svatý Václav, 1929 – Václavův otec kníže Vratislav

zvukový film

Režie

• Pan profesor, nepřítel žen, 1913

Odkazy

Reference

Literatura

• Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 98, 164, ISBN 80-7023-118-1
• Československý biografický slovník, Praha 1992, ISBN 80-200-0443-2
• Český hraný film I., 1898 – 1930, NFA Praha 1995, ISBN 80-7004-082-3
• Český hraný film II., 1930 – 1945, NFA Praha 1998, ISBN 80-7004-090-4
• Český hraný film III., 1945 – 1960, NFA Praha 2001, ISBN 80-7004-102-1
• Český hraný film IV., 1961 – 1970, NFA Praha 2004, ISBN 80-7004-115-3
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 464–5
• Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 172, 191, 387, 392, 397, 399
• V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907 – 1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 180
• Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 118
• Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 44–5, 193, ISBN 978-80-239-9604-3
• Jiřina Steimarová, Život plný kotrmelců, Praha 1995, ISBN 80-85910-07-1
• Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 34
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 191. 
• Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju…Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 38, 64, 97, 157, ISBN 80-85837-35-8
• Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 41–5, 50, 74, 92, 165, ISBN 978-80-7388-552-6

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Steimar na Wikimedia Commons
• Jiří Steimar na Kinoboxu
• Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století
• Co je Co? Stručná encyklopedie
• Národní divadlo v Praze: http://archiv.narodni-divadlo.cz/