Jihoslovanské jazyky

     Země, kde se hovoří jihoslovanskými jazyky

Jihoslovanské jazyky tvoří jednu ze tří geografických skupin slovanských jazyků, vedle jazyků západoslovanských a východoslovanských. Od svých příbuzných ve střední a východní Evropě je dělí pás území hovořící německy, maďarsky a rumunsky. Jihoslovanské jazyky se dále dělí na západní a východní podskupinu.

Prvním písemně dochovaným jihoslovanským jazykem byla v 9. století staroslověnština založená na soluňském nářečí. Dodnes je některými jihoslovanskými pravoslavnými církvemi používána církevní slovanština na ní stojící jako liturgický jazyk.

Klasifikace

Zařazení jižních slovanských jazyků a kulturní souvislosti

Jihovýchodně od centra vývoje jihoslovanských jazyků byly jednotlivé řeči pod silným vlivem řeckého jazyka a kultury. Tyto jazyky byly rovněž ovlivněny orientální kulturou, která zanechala stopy v řadě tureckých slov, hlavně v bulharském a makedonském jazyce.

Oproti tomu některé západní jihoslovanské jazyky patří ke kulturnímu okruhu katolické kultury a byly vystaveny vlivu latinského jazyka a západní kultury. Namísto cyrilice zde převážila latinka.

Jihoslovanské jazyky se odlišují jeden od druhého různými rysy (ať to je například zánik pádových koncovek, či infinitivu, existence minulých časů jako je aorist, či imperfektum, nebo zachováním duálu (např. ve slovinštině), se kterými se nelze setkat v západoslovanských, či východoslovanských jazycích.[1]

Slovanské jazyky náleží do baltoslovanské větve indoevropské jazykové rodiny. Samotné jihoslovanské jazyky existují pouze na základě geografického členění, netvoří monofyletickou skupinu, u které by někdy v historii existovala jediná společná pra-jihoslovanská forma vykazující jedinečné fonologické, morfologické a lexikální změny oproti ostatním slovanským jazykům. Na rozdíl od nich nenacházíme v historii jižních Slovanů období kulturní nebo politické jednoty, kdy by mohla prajihoslovanština existovat a kdy by v ní mohlo docházet ke zmíněným charakteristickým změnám. U všech navrhovaných lexikálních a morfologických vzorů byl prokázán společný praslovanský základ nebo jejich výskyt v některých nářečích slovenštiny a ukrajinštiny.

V rámci jihoslovanských jazyků ovšem pravděpodobně existovaly dva ancestrální jazyky: západní prajihoslovanština, z níž se vyvinula dnešní nářečí používaná ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Srbsku, Černé Hoře a slovanská nářečí používaná v Kosovu, a východní prajihoslovanština, předchůdce bulharsko-makedonských nářečí.[zdroj?] Starší literatura se často také zmiňuje o srbochorvatském nebo středojihoslovanském jazykovém kontinuu tvořeném čakavským, kajkavským, štokavským, někdy i torlackým dialektem. V čakavštině, kajkavštině i některých jihosrbských dialektech jsou patrné vlivy dominantní štokavštiny na jejich slovní zásobu a do určité míry i morfologii, což svádělo k představě jediného ancestrálního dialektu nebo jedinečné izoglosy. Srbochorvatský dialektální systém (pro nějž se používá také politicky korektnější název středojihoslovanský diasystém) existuje pouze v umělém geografickém členění, dnes považovaném za zastaralé.[zdroj?]

Všechny jihoslovanské dialekty tvoří jazykové kontinuum sahající od dnešního jižního Rakouska po jihovýchod Bulharska.[2] Na úrovni dialektologie nebo morfologické typologie lze rozlišit několik základních dialektů, jejich hranice jsou však neostré v důsledku intenzivního kontaktu a častých migrací v minulosti. Na druhou stranu, kulturní sebeurčení a osvobození od osmanské a rakousko-uherské nadvlády následované vznikem národních států v 19. a 20. století vedlo k rozvoji a kodifikaci národních jazyků. Tento proces byl víceméně dovršen koncem 20. století v souvislosti s rozpadem Jugoslávie (zbývá pouze vyřešit národnostní a jazykovou otázku v Černé Hoře). Většina jazyků zvolila jeden dialekt jako základ spisovného jazyka, což v důsledku vedlo na jedné straně k vytlačování některých dialektů, na druhé straně k rozvoji jiných. Národní a etnické hranice navíc ve většině případů neodpovídají hranicím rozšíření dialektů.

Jihoslovanské jazyky je tedy možné klasifikovat dvěma různými způsoby; jednak z hlediska geografického, jednak z pohledu sociolingvistického. Tyto přístupy si málokdy odpovídají. Například Chorvati mluví třemi hlavními a dvěma okrajovými dialekty ve čtyřech zemích, zatímco jejich spisovný jazyk je založen na ijekavské novoštokavštině.

Rozdělení

Jihoslovanské jazyky.
slovinština
     panonská slovinština
     štýrská slovinština
     korutanská slovinština
     kraňská slovinština
     rovtarská slovinština
     litorální slovinština
chorvatština
     kajkavská chorvatština
     čakavská chorvatština
     štokavská chorvatština
bosenština
     bosňácká
     bosenská
srbština
     šumadijsko-vojvodinský dialekt
torlačtina
     černohorština
torlačtina (přechodný dialekt)
     torlačtina
makedonština
     severní makedonština
     západní makedonština
     centrální makedonština
     jižní makedonština
     východní makedonština
bulharština
     západní bulharština
     rupská bulharština
     balkánská bulharština
     moesijská bulharština

Klasifikace jihoslovanských nářečí a dialektů

Nářečí

        • Alpske nářečí:
          • Gorenské nářečí (v Slovinsku)
          • Dolské nářečí (v Slovinsku)
          • Notranské nářečí (v Slovinsku)
          • Primorské nářečí (v Slovinsku)
          • Korošské nářečí (v Slovinsku a Rakousku)
          • Štaerské nářečí (v Slovinsku)
          • Prekmurské nářečí (v Slovinsku a Maďarsku)
          • Zámuřština (slovinština v Maďarsku, pochází z Prekmurského nářečí)
        • Kajkavské nářečí:
            • východní kajkavský dialekt (v Chorvatsku)
            • severozápadní kajkavský dialekt (v Chorvatsku)
            • jihozápadní kajkavský dialekt (v Chorvatsku)
        • Čakavské nářečí
            • buzetský dialekt (v Chorvatsku)
            • jihozápadní istrijský dialekt (v Chorvatsku)
            • severočakavský dialekt (v Chorvatsku)
            • střední čakavský dialekt (v Chorvatsku)
            • jihočakavský dialekt (v Chorvatsku)
            • lastovský dialekt (v Chorvatsku)
        • Štokavské nářečí
        • torlačké nářečí
            • Prizrensko-jihomoravský dialekt (Střední Srbsko a západní Kosovo)
            • Svrljuško-záplanský dialekt (Úzký ale dlouhý pás na jihovýchodě Srbska a Bulgarsko)
    • Východní větev

Sociolingvistická klasifikace

Oblasti, kde se mluví východní větví jihoslovanských jazyků:
     většina mluvčích
     menšina.
  • Jihoslovanské jazyky
    • Východní
    • Západní
      • Srbština, (ekavská) spisovná
          • Vojvodinsko-šumadijský subdialekt (spisovný v Srbsku)
          • Torlačština (V Srbsku a Bulharsku)
          • Východohercegovinský subdialekt (spisovný pro bosenské Srby a Čerhohorce)
          • Černohorština, název pro variantu jazyka používanou v Černé Hoře
        • Nespisovné – Torlačtina
      • Bosenština (východobosenský dialekt – spisovný)
      • Chorvatština (ijekavská) spisovaná
        • Čakavský dialekt (nespisovný)
        • Kajkavský dialekt (nespisovný)
        • Moliský dialekt
        • Burgenlandský dialekt
        • Bunejvacký dialekt
        • Carasovský dialekt
      • Slovinština

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku South Slavic languages na anglické Wikipedii.

  1. PETR, Jan. Základy slavistiky. Praha: SPN, 1984. 143 s. Kapitola Dělení slovanskýcj jazyků, s. 33. (čeština) 
  2. KORDIĆ, Snježana. Jezik i nacionalizam. Zagreb: Durieux, 2010. (Rotulus Universitas). Dostupné online. ISBN 978-953-188-311-5. DOI 10.2139/ssrn.3467646. OCLC 729837512 S. 74–77. (srbochorvatština) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Slavic europe.svg
Autor: CrazyPhunk, Licence: CC-BY-SA-3.0
  Státy, ve kterých je národním jazykem jazyk západoslovanský
  Státy, ve kterých je národním jazykem jazyk východoslovanský
  Státy, ve kterých je národním jazykem jazyk jihoslovanský
Bulgaro-macedonian-dialect-continuum.png
Autor: User:Fobos92, Licence: CC BY-SA 4.0
The map shows the areas where dialects of the Bulgaro-Macedonian dialect continuum are spoken:
  by a plurality of native speakers
  by a minority
.

Bulgarian and Macedonian, which together comprise the Eastern group of Southern Slavic, share a number of characteristics that set them apart from all other Slavic languages - such as the lack of cases, the post-fix article, lack of infinitive, formation of comparative forms of adjectives with the prefix po-, and the existence of preizkazno naklonenie (преизказно наклонение), a verb tense used to convey information about events which the speaker didn't witness.

On a local level there is no sharp boundary between Bulgarian and Macedonian dialects and the question whether Bulgarian and Macedonian are distinct languages or dialects of a single language cannot be resolved on a purely linguistic basis (see e.g. Chambers and Trudgill, Dialectology, Cambridge University Press (1998) or David Crystal. The Cambridge Encyclopedia of Language, 2nd ed. (2010)).
Dialectos de las lenguas eslavas meridionales.PNG
Dialects of the South Slavic languages
  Pannonian Slovene
  Styrian Slovene
  Carinthian Slovene
  Carniolan Slovene
  Rovte Slovene
  Litoral Slovene
  Shtokavian Croatian
  Bosniak
  Shtokavian Serbian
  Kosovo-Resava dialect
  Montenegrin
  • Transitional dialect
  Northern Macedonian
  Western Macedonian
  Central Macedonian
  Southern Macedonian
  Eastern Macedonian
  Western Bulgarian
  Rup Bulgarian
  Balkan Bulgarian
  Moesian Bulgarian