Jindřich Šnobl
| Jindřich Šnobl | |
|---|---|
| Poslanec Ústavodárného NS | |
| Ve funkci: 1947 – 1948 | |
| Poslanec Národního shromáždění ČSR | |
| Ve funkci: 1948 – 1953 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | KSČ |
| Narození | 14. srpna 1903 Záluží  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 1971 Praha  Československo |
| Profese | politik |
| Commons | Jindřich Šnobl |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jindřich Šnobl (14. srpna 1903[1] Záluží[2] – 1971[2] Praha) byl český a československý politik Komunistické strany Československa a poválečný poslanec Ústavodárného Národního shromáždění a Národního shromáždění ČSR.
Biografie
Po absolvování mistrovského kurzu nastoupil jako závodní do továrny v Třemošnici. Roku 1926 si vzal Annu, rozenou Víškovou, 1927 se mu narodila dcera Věroslava, 1938 syn Jindřich. Ve třicátých letech se osobně seznámil s poslancem Antonínem Zápotockým, během jeho dovolené v Třemošnici. Za druhé světové války byl činný v odboji. Na podzim 1945 odešel do Litvínova, aby řídil obnovu chemičky v rodném Záluží.[2] V téže době vstoupil do KSČ.[zdroj?] V roce 1946 se uvádí jako technický úředník Stalinových závodů a účastník domácího odboje, bytem Horní Litvínov.[3]
Po parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ. Mandát nabyl až dodatečně v roce 1947 jako náhradník poté, co rezignoval poslanec Milan Reiman. Setrval zde do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948, v nichž byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Ústí nad Labem. V parlamentu zasedal až do března 1953, kdy rezignoval a nahradila ho Anna Svarovská-Vopičková.[4][5]
Po únoru 1948 se stal podnikovým ředitelem ČKD-Stalingrad v Praze. V době procesu s Rudolfem Slánským byl sesazen z ředitelské funkce a následně též musel rezignovat na poslanecký mandát. Poté pracoval v Sokolově na opravách a údržbě důlních strojů. Souzen nebyl, ale tudíž se nedočkal ani rehabilitace. Na konci roku 1968 mu byl nabídnut post ředitele Pražských tepláren. Při prověrce se ovšem kriticky vyjádřil o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a pak již se profesně neuplatnil. Jeho vnukem je český psychiatr a politik přelomu 20. a 21. století Ivan David.[2]
Odkazy
Reference
- ↑ Jindřich Šnobl [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-13]. Dostupné online.
- ↑ a b c d Názvy nových ulic po osobnostech... [online]. k-report.net [cit. 2012-01-13]. Dostupné online.
- ↑ Rudé právo, 12. 5. 1946, s. 2.
- ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-04.
- ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-13]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jindřich Šnobl na Wikimedia Commons - Jindřich Šnobl v parlamentu
Média použitá na této stránce
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Autor: Xenofoncz, Licence: CC BY 3.0
Jindřich Šnobl s premiérem a budoucím prezidentem Antonínem Zápotockým. V blízké době se osudy starých kamarádů vyvinou odlišně, Jindřich stěží unikne vězení, zatímco Antonín se stane prezidentem.