Jindřich Chotek

Jindřich hrabě Chotek
Portrét z poloviny 19. století (litografie, Josef Kriehuber)
3. majitel chotkovského majorátu Veltrusy[pozn. 1] a nejvyšší dveřník v Horních a Dolních Rakousích
Ve funkci: 26. srpna 1824 – 24. prosince 1864
Předchůdce	Jan Rudolf Chotek z Chotkova a Vojnína
Nástupce	Rudolf Chotek z Chotkova a Vojnína
Narození	26. května 1802 Praha Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí	24. prosince 1864 (ve věku 62 let) Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbení	kaple svatého Kříže
Choť	(1831) Karolína Aloisie z Eltzu (1810–1862)
Rodiče	Jan Nepomuk Rudolf Chotek z Chotkova
Děti	Arnošt Chotek z Chotkova Ferdinand Chotek Rudolf Chotek Emerich Chotek Karolina Isabelle Gräfin Chotek von Chotkowa und Wognin
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich říšský hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína (německy Heinrich Reichsgraf Chotek von Chotkow und Wognin 26. května 1802 Praha – 24. prosince 1864 Praha) byl český šlechtic, velkostatkář a politik. V mládí působil ve státních službách Rakouského císařství, poté se věnoval především správě rodového majetku. Sídlil střídavě na zámku Kačina a ve Veltrusech. Na svých statcích proslul charitativním působením, angažoval se také v aktivitách národního obrození a ve funkci viceprezidenta Společnosti Národního muzea (1851–1861) patřil k předním mecenášům Národního muzea.^[2]

Pocházel ze starého českého šlechtického rodu Chotků, narodil se jako jediný syn hraběte Jana Nepomuka Chotka (1773–1824) a jeho manželky Marie Isabely, rozené hraběnky z Rottenhanu (1774–1817), dědičky panství Jemniště. Po otci i matce byl vnukem významných státníků Jana Rudolfa Chotka (1749–1824) a Jindřicha Rottenhana (1738–1809).^[3] Podle dochované korespondence byl Jindřich vychováván osobně svými rodiči, po absolvování gymnázia v Praze studoval tři roky filozofii a práva na Karlově univerzitě, po roce 1825 pokračoval krátce ve studiu ještě na univerzitě ve Vídni. Mezitím se v roce 1824 stal dědicem rodového majetku v Čechách, správa statků zůstala ale pod poručnictvím jeho vzdáleného příbuzného hraběte Hoyose. V roce 1825 vstoupil do státních služeb, nejprve působil u dolnorakouské zemské vlády, poté ve Vídni a v roce 1827 byl na vlastní žádost přeložen ke krajskému úřadu do Berouna. V roce 1830 absolvoval kavalírskou cestu do Itálie a na Sicílii, jeho společníkem byl baron Kristián Koc z Dobrše. V roce 1831 byl jmenován císařským komorníkem. Byl též držitelem čestné dědičné hodnosti nejvyššího dveřníka v Dolním a Horním Rakousku, kterou získali předkové v 18. století, a indigenátu v Uherském království.^[4]

Správu majetku převzal fakticky až v roce 1830 po návratu z kavalírské cesty a rezignoval na další politickou kariéru. Odhad dvou rodových panství (fideikomis Jeviněves-Veltrusy a alodiální panství Nové Dvory) z roku 1825 a následné inspekce totiž odhalily značně neutěšenou hospodářskou situaci způsobenou především nákladnou výstavbou zámku Kačina a budováním rozsáhlých parkových komplexů s množstvím menších staveb ve Veltrusích a Nových Dvorech. Ke zhodnocení hospodářské situace přizval významného ekonoma barona Josefa Puteaniho, později spolupracoval s Emanuelem Komersem, kterému nakonec v roce 1851 správu velkostatků předal. Velkostatky Nové Dvory a Veltrusy měly rozlohu přibližně 6 000 hektarů půdy s předpokládaným ročním výnosem kolem 50 000 zlatých, v roce 1829 byla ale vykázána dluhová bilance ve výši téměř 340 000 zlatých. Bylo rozhodnuto zastavit všechny další plánované stavby v parcích ve Veltrusích a na Kačině. Hned v roce 1829 nicméně Jindřich nechal postavit rodovou hrobku v Nových Dvorech, což byl závazek vyplývající ze závěti jeho dědečka Jana Rudolfa Chotka. Hlavním sídlem byl zámek Kačina, rodina ale často pobývala i na zámku Veltrusy, správní úřady byly přesunuty na zámek Nové Dvory. Jindřich Chotek se zaměřil především na chov ovcí a pěstování cukrové řepy, na kterou navazovalo průmyslové zpracování. V Nových Dvorech zřídil pivovar, pilu, cukrovar a lihovar.^[5]

Přes vyhlášené úspory v rodovém hospodaření došlo i za Jindřicha Chotka ve Veltrusech a na Kačině k několika hodnotným výstavbám. Ve veltruském zámeckém parku byla v roce 1830 osazena socha boha Marta, v letech 1845–1846 vznikla empírová vstupní brána do zámeckého areálu a v roce 1862 kaplička postavená na paměť Jindřichovy zemřelé manželky.^[6] Na Kačině bylo v roce 1851 otevřeno divadlo s kapacitou 500 diváků v severním pavilónu zámku.^[7][8] I když Jindřich Chotek využíval prostory parků ve Veltrusech a na Kačině k rodinným oslavám, jeho další aktivity byly zaměřeny na efektivní hospodaření (výstavba hájovny 1840, přeměna části veltruského parku na daňčí oboru)^[9]. O parky celkově neměl příliš zájem a jejich dendrologické hodnoty z doby Jana Rudolfa Chotka zanikaly zvýšeným výskytem náletových dřevin.^[10][11]

I když v mládí rezignoval na politickou kariéru, účasti ve veřejném životě se úplně nevzdal, v letech 1851–1861 byl viceprezidentem Společnosti Českého muzea a Matice české. Sbírky Národního muzea podpořil věcnými dary a také finančně. Za zásluhy získal čestné občanství v Nových Dvorech (1861) a nedaleké Kutné Hoře (1863).^[12] Na panství Nové Dvory proslul svým působením v charitě, zvláště při epidemii cholery v roce 1836, finančně podpořil také výstavbu několika škol.^[13]

Hrabě Jindřich Chotek zemřel ve svém paláci v Praze na Štědrý den 1864 ve věku 62 let. Pohřeb se konal o dva dny později v Praze a 27. prosince byl pochován do rodové hrobky v Nových Dvorech. Svými současníky byl vyzdvihován jako významná osobnost, ale z celkového kontextu historie rodu Chotků je patrné, že ve velké míře těžil z pozice, kterou získali jeho předkové. Jeho život je podrobně zdokumentován díky souboru deníků, které si vedl v letech 1824–1864 (dnes uložené v Rodovém archivu Chotků ve Státním oblastním archivu v Praze).

V roce 1831 uzavřel sňatek s hraběnkou Karolínou Aloisií z Eltzu (1810–1862), dcerou diplomata hraběte Emmericha z Eltzu (1765–1844), rakouského velvyslance ve Španělsku. Svatba se konala v chrámu sv. Mikuláše v Praze, oddávajícím knězem byl Jindřichův strýc, pozdější olomoucký arcibiskup Ferdinand Maria Chotek.^[14] Karolína Aloisie se později stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Z jejich manželství se narodilo sedm dětí, kterým rodiče dopřáli kvalitní výchovu, v polovině padesátých let 19. století se u Chotků jako učitelé kreslení a hudby uvádějí malíř Eduard Herold a sbormistr František Kaván. V generaci Jindřichových bezdětných synů vymřela tato větev Chotků v roce 1927 a ze sňatku nejmladší dcery Karolíny odvodili své dědické nároky na Veltrusy a Nové Dvory spříznění Thun-Hohensteinové.

Potomstvo:

• 1. Rudolf Karel (1832–1894), c. k. komoří, dědičný člen rakouské Panské sněmovny, poslanec českého zemského sněmu, starosta okresního zastupitelstva v Kutné Hoře, majitel velkostatků Veltrusy a Nové Dvory, I. ∞ 1858 Marie hraběnka z Auerpergu (1837–1888), II. ∞ 1894 Klaudie baronka Gudenusová (1871–1949)
• 2. Emerich (1833–1911), c. k. komoří, dědičný člen rakouské Panské sněmovny, majitel velkostatků Veltrusy a Nové Dvory (od 1894), ∞ 1869 Julie Marie Henrietta hraběnka z Thun-Hohensteinu (1848–1889)
• 3. Ferdinand (1835–1836)
• 4. Ferdinand Tadeáš (1838–1913), c. k. komoří, poslanec českého zemského sněmu, okresní hejtman v Týně nad Vltavou, starosta okresního zastupitelstva v Sušici, majitel velkostatku Volšovy, ∞ 1869 Josefína hraběnka Sweerts-Sporck (1848–1924)
• 5. Isabela (1842–1857)
• 6. Arnošt Antonín (1844–1927), c. k. generálmajor, tajný rada, komoří, dědičný člen rakouské Panské sněmovny, nejvyšší hofmistr arcivévodkyně Alžběty, majitel velkostatků Veltrusy a Nové Dvory (od 1911)
• 7. Karolína Isabela (1846–1933), ∞ 1867 Emanuel Maria hrabě Thun-Hohenstein (1836–1888), c. k. komoří, rytíř Maltézského řádu

Jindřichova mladší sestra Sidonie (1805–1890) byla po matce dědičkou panství Jemniště, které v roce 1829 prodala svému strýci hraběti Jiřímu Buquoyovi. Později byla dámou Řádu hvězdového kříže a v roce 1832 se provdala za hraběte Bedřicha Dominika z Fünfkirchenu (1805–1867), c. k. komořího a rytmistra.

• HALADA, Jan: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; NLN, Praha, 2008; 757 s. ISBN 978-80-7106-977-5
• JUŘÍK, Pavel: Chotkové. Ve službách státu; Praha, 2022; 160 s. ISBN 978-80-242-8039-4