Jindřich Honzl

Jindřich Honzl
Jindřich Honzl
Jindřich Honzl
Narození14. května 1894
Humpolec
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. dubna 1953 (ve věku 58 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánírežisér, překladatel, filmový režisér, teatrolog, divadelní kritik, divadelní režisér a učitel
ZaměstnavateléOsvobozené divadlo
Národní divadlo
Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze
PodpisJindřich Honzl – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Autogram Jindřicha Honzla
Pamětní deska na domě v Lannově ulici 8, kde J. Honzl žil.

Jindřich Honzl (14. května 1894 Humpolec[1]20. dubna 1953 Praha)[2][3] byl český divadelní a filmový režisér, divadelní teoretik, překladatel a pedagog.[3][4][5] Byl členem uměleckého sdružení Devětsil a spolu s Jiřím Frejkou jedním ze zakladatelů Osvobozeného divadla. Svou experimentální tvorbou na avantgardních scénách se Honzl zařadil mezi vůdčí osobnosti českého meziválečného divadla.

Život

Jindřich Honzl se narodil v rodině humpoleckého krejčího a tovární dělnice. Měšťanku navštěvoval doma v Humpolci, pak se rozhodl pro pedagogickou dráhu, kterou zahájil studiem učitelského ústavu v Praze. Absolvoval v roce 1914, v letech 19141927 učil na měšťanských školách v Praze chemii a fyziku. Už za studií se angažoval v sociálně demokratickém hnutí v oblasti školství i divadla. Od roku 1921 byl organizován v KSČ.[6] V roce 1922 se oženil s Marií Dědicovou (1895–1983), dcerou sociálně demokratického senátora Karla Dědice. Jejich syn Jan (1927–1983) působil v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV.[7]

Milovanému divadlu se věnoval nejen v Dělnickém dramatickém sboru (Dědrasbor),[8] ale především v Devětsilu, v jehož sborníku mohl publikovat své teoretické články, které jsou všeobecně brány jako počátek české divadelní avantgardy. Jeho článek O proletářském divadle je považován za počátek českého divadelního avantgardního hnutí.[9]

Již v roce 1926 spolu s Jiřím Frejkou a E.F.Burianem otevřeli experimentální scénu Osvobozené divadlo. Zprvu zde uváděli poetické inscenace čerpající z francouzských i českých autorů a o rok později, v roce 1927 přijali do divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha s jejich úspěšnou Vest pocket revue. Tím začíná jedna z velkých kapitol českého avantgardního divadla. Jindřich Honzl zde v letech 19261929 a 19311938 působil jako režisér a režíroval všech dvacet her V+W.

V letech 19291931 působil jako dramaturg a režisér Zemského divadla v Brně, 19311938 spolupracoval pohostinsky s Národním divadlem a Městským divadlem v Plzni, pro které upravoval nebo režíroval některé hry. V roce 1936 měl být angažován v Národním divadle, byl však režisérským sborem odmítnut.[9] Také hodně cestoval, několikrát navštívil Paříž, Vídeň a Moskvu. Své poznatky shrnul mj. v knize Moderní ruské divadlo (1928) a ve studii Sovětské divadlo (1936).[7]

Za okupace nemohl veřejně působit. Zpočátku byl zaměstnán jako učitel na měšťanských školách a příležitostně spolupracoval s malými scénami. V letech 19391941 řídil Divadélko pro 99, kde největší ohlas měl Román lásky a cti (1940), pásmo sestavené z dopisů J. Nerudy a K. Světlé. Poslední tři roky války pracoval jako pomocný úředník pražského magistrátu a žil v ústraní v suterénním bytě na Klárově.[8]

V letech 19451951 byl členem ND (1945 člen tříčlenné umělecké správy spolu s Jaroslavem Průchou a Karlem Dostalem, 19481950 ředitel činohry).[8] V období od července 1945 do července roku 1948 řídil souběžně s působením v ND také nově ustavené komorní Studio ND, které založil. Studio za svoji existenci vytvořilo více než 30 inscenací, jevištních pásem či komponovaných večerů zaměřených především na tvorbu českých autorů.

Jeho působení ve vedení ND bylo provázeno mnoha konflikty. Honzl byl komplikovaná osobnost, svým přístupem a nároky často vzbuzoval negativní emoce u členů ND. Prosazoval politicky angažované divadlo, dogmatickou podobu socialistického realismu, působil autoritativně a jeho pozice se stále zhoršovala. Navíc trpěl mnoha nemocemi, které působily na jeho psychický stav a čím dál častěji jej vyřazovaly z pracovní schopnosti. Na místo ředitele rezignoval na jaře 1950 a 3. září 1951 z ND odešel.[10]

V letech 19451946 přednášel o herectví na katedře estetiky (oddělení dějin a teorie divadla) Filosofické fakulty UK. Po ustavení katedry divadelní vědy na této universitě zde vedl ve školním roce 1950/1951 seminář.[8] V letech 19461953 byl profesorem divadelní vědy na divadelní fakultě AMU v Praze a v letech 19511952 zde zastával spolu s J. Kopeckým funkci vedoucího katedry divadelní vědy a dramaturgie.[11] Řídil také časopis Sovětské divadlo a pracoval v divadelní sekci Čs.–sovětského institutu.[12]

Jindřich Honzl, jeden z nejvýznamnějších meziválečných avantgardních umělců a propagátorů levicového divadla, zemřel po těžké nemoci 20. dubna 1953 v Praze, necelý měsíc před svými devětapadesátými narozeninami. Je pohřben v urnovém háji Strašnického krematoria.[13][7]

Citát

...Honzl měl nejdelší pracovní čas a také nejlepší inscenace. To je nutno dnes spravedlivě přiznat, že šel důsledně a bez kompromisů za svým uměleckým cílem a improvizaci nestrpěl. Jeho cíle nebyly přízemní, ale také neviděl v umění jen sebe. Byl to poctivec. S jeho názory jsme se vždy neztotožňovali, ale ctili jeho čisté a čestné úmysly. A také jsme se je snažili respektovat a hlavně realizovat.
— Jaroslav Průcha[14]

Tvorba

Vedle E.F.Buriana a Jiřího Frejky byl určující osobností levicového proudu české meziválečné avantgardy. Jako umělec a teoretik aktivně ovlivňoval vývoj socialisticky orientovaného divadla. Zároveň zdůrazňoval význam umělecké svobody a fantazie. Ve své režijní práci vycházel ze specifického hereckého projevu a pomáhal rozvíjet šíři jeho výrazových prostředků. Podněcoval a inscenoval také české poetistické drama (V. Nezval, A. Hoffmeister, J. Mahen, V. Vančura) a usiloval o vyjádření jeho nezřídka složité básnické struktury pomocí syntézy herecké akce, tance, hudby a scénografie, kterou v některých inscenacích sám vytvářel. Nejúspěšněji rozvíjel avantgardní poetiku v komediálních a satirických žánrech – v režiích revue J. Ježka, J. Wericha a J. Voskovce. Herectvím se soustavně zabýval i teoreticky. Po roce 1945 v Honzlově režii avantgardní postupy stále více ustupovaly realismu a politické agitaci. [7]

Jeho teoretické práce položily základ k marxistickému výkladu divadelní vědy. Po roce 1945 přispěl k prosazení ideových principů sovětské divadelní kultury v českém divadle. Ve své tvorbě používal příležitostně i pseudonym Zdeněk Nesměrák [15].

Režíroval také divadelní hry V+W a jejich film Pudr a benzín. [8] Za režii veselohry Hadrián z Římsů získal v roce 1931 Státní cenu a za režii Maryši Cenu Divadelní žatvy (1949).

Teoretické práce

  • Roztočené jeviště, 1925
  • Vznik moderního ruského divadla, 1928
  • K novému významu umění, 1956
  • Základy praxe moderního divadla, 1963

Hry a inscenace, výběr

Filmografie

  • Pudr a benzin, 1931
  • Peníze nebo život, 1932
  • Dobrý vedoucí, 1939

Odkazy

Reference

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 381, ISBN 978-80-200-1502-0
  3. a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 157
  4. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  174
  5. Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 344
  6. Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 344
  7. a b c d Honzl, Jindřich - ČESKÁ DIVADELNÍ ENCYKLOPEDIE. encyklopedie.idu.cz [online]. [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. 
  8. a b c d e DVOŘÁK, Antonín. Přemožitelé času sv. 15. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Jindřich Honzl, s. 161–164. 
  9. a b Slovník české literatury. www.slovnikceskeliteratury.cz [online]. [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. 
  10. MÁLKOVÁ, Kateřina. Poválečné působení Jindřicha Honzla v Národním divadle [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2018 [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. 
  11. František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str.  366
  12. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 159
  13. Jindřich Honzl – Pražský pantheon. www.prazskypantheon.cz [online]. [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. 
  14. Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 200
  15. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 53
  16. NEZVAL, Vítězslav. Osvobozené divadlo (Devětsil). Rudé právo - Večerník. 25. 3. 1926, roč. 7, čís. 70, s. 6–7. Dostupné online. ISSN 0032-6569. 
  17. a b kol. autorů za vedení Jana O. Fischera. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. Svazek 3 : Od 30. let do současnosti. Praha: Academia, 1979. 989 s. S. 914. 
  18. ŠTORCH-MARIEN, Otakar. Divadlo : Peruánský kat. Rozpravy Aventina. Roč. 4, čís. 23, s. 233. Dostupné online. ISSN 1802-1972. 

Literatura

  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 62–3, 102, 134–5, 137–9, 145, 155, 159, 162, 211
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 26, 51–3, 56, 89, 90, 104, 107, 109, 114, 117, 119, 126, 146–7, 155, 158–161, 198, 253, 351–3, 360, 364–6, 371–3, 380, 381, 410
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 179, 184, 219, 227, 284, 314, 319
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 105, 116, 137–8, 181, 184–5, 188–192, 194, 199, 210, 247–8, 255, 259, 260, 273, 299
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, 1970, str. 9, 12, 53, 118, 174, 198
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 30, 45–7, 49–51, 53, 65, 69, 80–2, 102, 108, 110–2, 114–6, 140, 148, 150, 151, 153, 157–8, 161, 164, 196, 204–210, 223, 231, 245, 252, 254, 263, 275, 302, 304, 312, 350, 380–1, 384, 387, 402, 414, 472, 476, 478, 482, 484, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  174
  • DVOŘÁK, Antonín. Trojice nejodvážnějších: E. F. Burian, J. Frejka, J. Honzl. 2. vyd. 1. v Mladé frontě. Praha: Mladá fronta, 1988. 237 s. cnb000043687.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 53, 72, 82, 125, 147, 212, 216, 237, 301, 304, 308–9, 313, 345, 349, 441, 450, ISBN 80-207-0419-1
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 20, 22–3, 26–34, 45–6, 60, 74, 89, 117, 120, 143, 146, 154, 172–3, 179
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 320, 370
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 19, 45, 89, 97–9, 103, 290, 373, ISBN 80-204-0493-7
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 157–9
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 126, 128, 142–3, 160, 178, 188, 192, 250–266, 325, 394–7, 402–3
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 205, 259, 274
  • Milan Obst, Jindřich Honzl: Divadélko pro 99, Orbis, Praha, 1964
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s.
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 169–172, 175, 177, 180–2, 186, 188–191, 193–4, 196–204, 208
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 69, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 44, 57
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 72–4, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 7, 9, ISBN 80-7243-121-8
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 10, 90, 155, 157, 207, 214, 223, ISBN 80-85625-19-9

Související články

Externí odkazy

Články J. Honzla ve Slově a slovesnosti, dostupné on-line:

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Jindřich Honzl autogram.jpg
Autogram českého režiséra Jindřicha Honzla
Lehmann Apartment block Prague 07.JPG
Autor: Gampe, Licence: CC BY 3.0
Pamětní deska Jindřicha Honzla, dům č. p. 2061, Lannova 8, Praha 1-Nové Město; text na pamětní desce: Zde žil do svého skonu 20. 4. 1953 Jindřich Honzl divadelní teoretik a režisér
Jindřich Honzl (1894-1953).jpg
Jindřich Honzl (1894-1953), český divadelní a filmový režisér