Jindřich Honzl

Jindřich Honzl
Jindřich Honzl
Narození	14. května 1894 Humpolec Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	20. dubna 1953 (ve věku 58 let) Praha Československo Československo
Povolání	režisér, překladatel, filmový režisér, teatrolog, divadelní kritik, divadelní režisér a učitel
Zaměstnavatelé	Osvobozené divadlo Národní divadlo Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich Honzl (14. května 1894 Humpolec^[1] – 20. dubna 1953 Praha)^[2][3] byl český divadelní a filmový režisér, divadelní teoretik, překladatel a pedagog.^[3][4][5] Byl členem uměleckého sdružení Devětsil a spolu s Jiřím Frejkou jedním ze zakladatelů Osvobozeného divadla. Svou experimentální tvorbou na avantgardních scénách se Honzl zařadil mezi vůdčí osobnosti českého meziválečného divadla.

Jindřich Honzl se narodil v rodině humpoleckého krejčího a tovární dělnice. Měšťanku navštěvoval doma v Humpolci, pak se rozhodl pro pedagogickou dráhu, kterou zahájil studiem učitelského ústavu v Praze. Absolvoval v roce 1914, v letech 1914–1927 učil na měšťanských školách v Praze chemii a fyziku. Už za studií se angažoval v sociálně demokratickém hnutí v oblasti školství i divadla. Od roku 1921 byl organizován v KSČ.^[6] V roce 1922 se oženil s Marií Dědicovou (1895–1983), dcerou sociálně demokratického senátora Karla Dědice. Jejich syn Jan (1927–1983) působil v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV.^[7]

Milovanému divadlu se věnoval nejen v Dělnickém dramatickém sboru (Dědrasbor),^[8] ale především v Devětsilu, v jehož sborníku mohl publikovat své teoretické články, které jsou všeobecně brány jako počátek české divadelní avantgardy. Jeho článek O proletářském divadle je považován za počátek českého divadelního avantgardního hnutí.^[9]

Již v roce 1926 spolu s Jiřím Frejkou a E.F.Burianem otevřeli experimentální scénu Osvobozené divadlo. Zprvu zde uváděli poetické inscenace čerpající z francouzských i českých autorů a o rok později, v roce 1927 přijali do divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha s jejich úspěšnou Vest pocket revue. Tím začíná jedna z velkých kapitol českého avantgardního divadla. Jindřich Honzl zde v letech 1926–1929 a 1931–1938 působil jako režisér a režíroval všech dvacet her V+W.

V letech 1929–1931 působil jako dramaturg a režisér Zemského divadla v Brně, 1931–1938 spolupracoval pohostinsky s Národním divadlem a Městským divadlem v Plzni, pro které upravoval nebo režíroval některé hry. V roce 1936 měl být angažován v Národním divadle, byl však režisérským sborem odmítnut.^[9] Také hodně cestoval, několikrát navštívil Paříž, Vídeň a Moskvu. Své poznatky shrnul mj. v knize Moderní ruské divadlo (1928) a ve studii Sovětské divadlo (1936).^[7]

Za okupace nemohl veřejně působit. Zpočátku byl zaměstnán jako učitel na měšťanských školách a příležitostně spolupracoval s malými scénami. V letech 1939–1941 řídil Divadélko pro 99, kde největší ohlas měl Román lásky a cti (1940), pásmo sestavené z dopisů J. Nerudy a K. Světlé. Poslední tři roky války pracoval jako pomocný úředník pražského magistrátu a žil v ústraní v suterénním bytě na Klárově.^[8]

V letech 1945–1951 byl členem ND (1945 člen tříčlenné umělecké správy spolu s Jaroslavem Průchou a Karlem Dostalem, 1948–1950 ředitel činohry).^[8] V období od července 1945 do července roku 1948 řídil souběžně s působením v ND také nově ustavené komorní Studio ND, které založil. Studio za svoji existenci vytvořilo více než 30 inscenací, jevištních pásem či komponovaných večerů zaměřených především na tvorbu českých autorů.

Jeho působení ve vedení ND bylo provázeno mnoha konflikty. Honzl byl komplikovaná osobnost, svým přístupem a nároky často vzbuzoval negativní emoce u členů ND. Prosazoval politicky angažované divadlo, dogmatickou podobu socialistického realismu, působil autoritativně a jeho pozice se stále zhoršovala. Navíc trpěl mnoha nemocemi, které působily na jeho psychický stav a čím dál častěji jej vyřazovaly z pracovní schopnosti. Na místo ředitele rezignoval na jaře 1950 a 3. září 1951 z ND odešel.^[10]

V letech 1945 až 1946 přednášel o herectví na katedře estetiky (oddělení dějin a teorie divadla) Filosofické fakulty UK. Po ustavení katedry divadelní vědy na této universitě zde vedl ve školním roce 1950/1951 seminář.^[8] V letech 1946 až 1953 byl profesorem divadelní vědy na divadelní fakultě AMU v Praze a v letech 1951–1952 zde zastával spolu s J. Kopeckým funkci vedoucího katedry divadelní vědy a dramaturgie.^[11] Řídil také časopis Sovětské divadlo a pracoval v divadelní sekci Čs.–sovětského institutu.^[12]

Jindřich Honzl, jeden z nejvýznamnějších meziválečných avantgardních umělců a propagátorů levicového divadla, zemřel po těžké nemoci 20. dubna 1953 v Praze, necelý měsíc před svými devětapadesátými narozeninami. Je pohřben v urnovém háji Strašnického krematoria.^[13][7]

Vedle E.F.Buriana a Jiřího Frejky byl určující osobností levicového proudu české meziválečné avantgardy. Jako umělec a teoretik aktivně ovlivňoval vývoj socialisticky orientovaného divadla. Zároveň zdůrazňoval význam umělecké svobody a fantazie. Ve své režijní práci vycházel ze specifického hereckého projevu a pomáhal rozvíjet šíři jeho výrazových prostředků. Podněcoval a inscenoval také české poetistické drama (V. Nezval, A. Hoffmeister, J. Mahen, V. Vančura) a usiloval o vyjádření jeho nezřídka složité básnické struktury pomocí syntézy herecké akce, tance, hudby a scénografie, kterou v některých inscenacích sám vytvářel. Nejúspěšněji rozvíjel avantgardní poetiku v komediálních a satirických žánrech – v režiích revue J. Ježka, J. Wericha a J. Voskovce. Herectvím se soustavně zabýval i teoreticky. Po roce 1945 v Honzlově režii avantgardní postupy stále více ustupovaly realismu a politické agitaci. ^[7]

Jeho teoretické práce položily základ k marxistickému výkladu divadelní vědy. Po roce 1945 přispěl k prosazení ideových principů sovětské divadelní kultury v českém divadle. Ve své tvorbě používal příležitostně i pseudonym Zdeněk Nesměrák ^[15].

Režíroval také divadelní hry V+W a jejich film Pudr a benzín. ^[8] Za režii veselohry Hadrián z Římsů získal v roce 1931 Státní cenu a za režii Maryši Cenu Divadelní žatvy (1949).

• Roztočené jeviště, 1925
• Vznik moderního ruského divadla, 1928
• K novému významu umění, 1956
• Základy praxe moderního divadla, 1963

• 1926 Georges Ribemont-Dessaignes: Němý kanár, překlad a režie Jindřich Honzl, Osvobozené divadlo.^[16][17]
• 1929 Georges Ribemont-Dessaignes: Peruánský kat, Osvobozené divadlo, režie Jindřich Honzl.^[17][18]

• Hadrián z Římsů zk, (V. K. Klicpera, 1930)
• Alchymista, (V. Vančura, 1932)
• Jan Hus, (J. K. Tyl, 1936)
• Julietta, (B. Martinů, 1938)
• Pražský žid, (J. J. Kolár – V. Vančura, 1946)
• Národní hrdina Julius Fučík, (J. Honzl, podle Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, 1946)
• Ze života hmyzu (K. Čapek a J. Čapek, 1946),
• Faidra, (J. Racine, 1947)
• Maryša, (Alois Mrštík a Vilém Mrštík, 1948)
• Maloměšťáci, (M. Gorkij, 1949)
• Josefina, (V. Vančura, 1949)

• Pudr a benzin, 1931
• Peníze nebo život, 1932
• Dobrý vedoucí, 1939

• B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 62–3, 102, 134–5, 137–9, 145, 155, 159, 162, 211
• František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 26, 51–3, 56, 89, 90, 104, 107, 109, 114, 117, 119, 126, 146–7, 155, 158–161, 198, 253, 351–3, 360, 364–6, 371–3, 380, 381, 410
• František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 179, 184, 219, 227, 284, 314, 319
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 105, 116, 137–8, 181, 184–5, 188–192, 194, 199, 210, 247–8, 255, 259, 260, 273, 299
• František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, 1970, str. 9, 12, 53, 118, 174, 198
• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 30, 45–7, 49–51, 53, 65, 69, 80–2, 102, 108, 110–2, 114–6, 140, 148, 150, 151, 153, 157–8, 161, 164, 196, 204–210, 223, 231, 245, 252, 254, 263, 275, 302, 304, 312, 350, 380–1, 384, 387, 402, 414, 472, 476, 478, 482, 484, ISBN 978-80-200-1502-0
• Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  174
• DVOŘÁK, Antonín. Trojice nejodvážnějších: E. F. Burian, J. Frejka, J. Honzl. 2. vyd. 1. v Mladé frontě. Praha: Mladá fronta, 1988. 237 s. cnb000043687.
• Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 53, 72, 82, 125, 147, 212, 216, 237, 301, 304, 308–9, 313, 345, 349, 441, 450, ISBN 80-207-0419-1
• Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 20, 22–3, 26–34, 45–6, 60, 74, 89, 117, 120, 143, 146, 154, 172–3, 179
• Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 320, 370
• Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 19, 45, 89, 97–9, 103, 290, 373, ISBN 80-204-0493-7
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 157–9
• Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 126, 128, 142–3, 160, 178, 188, 192, 250–266, 325, 394–7, 402–3
• František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 205, 259, 274
• Milan Obst, Jindřich Honzl: Divadélko pro 99, Orbis, Praha, 1964
• Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s.
• Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
• Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
• Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 169–172, 175, 177, 180–2, 186, 188–191, 193–4, 196–204, 208
• Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 69, ISBN 978-80-239-9604-3
• Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 44, 57
• Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 72–4, ISBN 80-207-0485-X
• Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 7, 9, ISBN 80-7243-121-8
• Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 10, 90, 155, 157, 207, 214, 223, ISBN 80-85625-19-9

• Svaz moderní kultury Devětsil
• Osvobozené divadlo
• Osvobozené divadlo neznámé

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jindřich Honzl na Wikimedia Commons
• Osoba Jindřich Honzl ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jindřich Honzl
• Jindřich Honzl v databázi Archivu Národního divadla

Články J. Honzla ve Slově a slovesnosti, dostupné on-line:

• K diskusi o řeči ve filmu (s Vl. Vančurou, 1935)
• Reakční názory o mluvicím filmu (1936)
• Herecká postava (1939)
• Objevné divadlo v lidovém divadle českém a slovenském (1940)
• Pohyb divadelního znaku (1940)
• Pujmanovo pojetí staročeského dramatu církevního (s J. Vilikovským, 1940)
• K Pujmanově obraně "Zhudebněné mateřštiny" (1941)
• Z prakse divadelní (1941)
• Dramaturgie devadesátých let. I. (1942)
• Dramaturgie devadesátých let. II. (1942)
• Hierarchie divadelních prostředků (1943)