Jindřich Karel z Osteinu

Jindřich Karel hrabě z Osteinu (německy Johann Franz Heinrich Karl Sebastian Reichsgraf von Ostein) (2. února 1693, Amorbach – 29. dubna 1742, Frankfurt nad Mohanem) byl německý šlechtic, politik a diplomat ve službách Habsburků. Díky rodinným vazbám zastával od mládí čestné funkce v různých zemích Svaté říše římské, působil také v nižších úřadech v Českého království. V letech 1735–1739 byl císařským velvyslancem v Petrohradu a poté vyslancem v Londýně (1740–1741). Svou kariéru završil ve funkci prezidenta říšské dvorní rady (1742). Byl majitelem několika velkých panství v Čechách (Dačice, Malešov), kde inicioval stavební přestavby ve stylu baroka.

Pocházel z německého šlechtického rodu Osteinů původem z Alsaska, od roku 1712 v říšském hraběcím stavu. Narodil se v rodinném paláci v Amorbachu v Bavorsku, byl synem hraběte Jana Františka Šebestiána z Osteinu (1652–1718) a jeho manželky Anny Charlotty, rozené Schönbornové (1671–1716). Díky matce měl vlivné příbuzenské vazby na rod Schönbornů,^[1] jeho strýci byli würzburský biskup Jan Filip Schönborn a bamberský biskup Bedřich Karel Schönborn. Jindřich Karel Ostein vystudoval práva a ve službách svého dalšího strýce, mohučského arcibiskupa Lothara Františka Schönborna, zahájil kariéru jako vládní rada mohučské diecéze, kde byl zároveň komořím, dále byl komořím lotrinského vévody Leopolda Josefa. Díky českému inkolátu^[2] zastával také funkce v Českém království, kde byl přísedícím komorního a dvorského soudu. Zasedal také v českém zemském sněmu za panský stav a zúčastnil se práce v různých komisích zaměřených na finanční problematiku.^[3] Během pobytu Karla VI. v Praze při příležitosti korunovace českým králem byl Ostein jmenován císařským komořím (1723) a v roce 1725 se stal členem říšské dvorní rady.^[4] Později se uplatnil v diplomatických službách císaře Karla VI. a v letech 1734–1739 byl velvyslancem v Petrohradu. Jeho oficiální rezidencí byl v té době pronajatý palác Dolgorukých v Moskvě, který byl osobním majetkem předchozího velvyslance Františka Karla Vratislava z Mitrovic.^[5] V letech 1740–1741 byl vyslancem v Londýně. Ve složitých poměrech války o rakouské dědictví kvůli svému majetkovému zázemí v Říši nakonec přešel do služeb Karla Alberta Bavorského, který byl hlavním protivníkem Marie Terezie. V roce 1742 byl jmenován císařským tajným radou a stal se prezidentem říšské dvorní rady, krátce poté ale zemřel.^[6] Příčinou úmrtí byly patrně neštovice, je pohřben v Geisenheimu na Rýně;^[7] toto panství mu patřilo od roku 1732 a v následující generaci zde byl postaven honosný zámek Palais Ostein.

Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla od roku 1733 Marie Anna von Berlepsch (1707–1737), dáma Řádu hvězdového kříže,^[8] která zemřela v Petrohradě, ale je pohřbena v Dačicích. Podruhé se oženil v roce 1741 s hraběnkou Klárou Alžbětou von Eltz (1720–1786). Tímto sňatkem získal příbuzenské vazby na rodinu mohučského arcibiskupa a říšského arcikancléře Filipa Karla Eltze,^[9] což přispělo k Osteinovu přechodu od Habsburků do služeb Karla Alberta Bavorského. Z prvního manželství se narodili tři potomci, z nichž syn Jan Karel František zemřel krátce po narození v Petrohradě. Dcera Johanna Marie (1733–1809) byla manželkou státního a konferenčního ministra Karla Bedřicha Hatzfelda (1718–1793). Pokračovatelem rodu syn Jan Bedřich Karel Maxmilián (1735–1809), který byl dědicem rodového majetku. Syn z druhého manželství Filip František Karel (1742–1766) narozený až po otcově smrti byl kanovníkem v Mohuči, Trevíru a Würzburgu, zemřel ale již ve věku 24 let.

Jindřich Karel měl devět sourozenců. Nejmladší z bratrů Ludvík Vilém (1705–1757) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti říšského generála-polního podmaršála (1750). Další čtyři bratři byli církevními hodnostáři. Z nich vynikl nejstarší Jan Bedřich Karel (1689–1763), který byl od roku 1743 arcibiskupem v Mohuči a arcikancléřem Svaté říše římské. Po zmíněných Schönbornovi a Eltzovi byl třetím blízkým příbuzným Jindřicha Karla, který tyto funkce zastával.

Kromě statků v Říši (v Horních Francích nebo zámek Myllendonk v Dolním Porýní) byl Jindřich Karel také majitelem rozsáhlých panství v Čechách. Jeho strýc, würzburský a bamberský kanovník Jan František z Osteinu (1649–1718) koupil v roce 1710 od Halleweillů za 450 000 zlatých panství Malešov s městečkem a 23 vesnicemi u Kutné Hory.^[10] Po něm zdědil tento majetek Jindřich Karel, který v roce 1719 přikoupil sousední statek Úmonín se zámkem a vesnicí Mezholezy.^[11] Malešovská tvrz byla v té době již nevyhovujícím objektem a formálně bylo sídlo panství na zámku Roztěž postaveném v předchozím století Janem Šporkem.^[12] Součástí malešovského panství byl také dříve samostatný statek Dobřeň s tvrzí připomínanou ještě v roce 1738. Ostein roce 1725 prodal Malešov za 600 000 zlatých hraběti Karlu Jáchymovi z Bredy, který ale ani po několika letech odkladů nesplnil podmínky kupní smlouvy a panství se vrátilo do držby Osteinů.^[13] Z doby chystané dražby Bredova majetku je dochován podrobný inventární soupis malešovského panství (1738).^[14][15] Po zpětném převzetí Malešova dokončil Jindřich Karel z Osteinu novostavbu kostela sv. Václava, což dokládá rodový erb nad vstupem do kostela.^[16][14] Další erb Osteinů je umístěn na podstavci sousoší tří svatých taktéž v Malešově.

Jindřich Karel z Osteinu v roce 1728 od hraběte Václava Vojtěcha Bruntálského z Vrbna koupil panství Dačice,^[17] za něž zaplatil 426 000 zlatých. Na rozdíl od Malešova se v Dačicích trvale usadil a v letech 1732–1733 podnikl stavební úpravy dačického zámku ve stylu baroka.^[18] Jednalo se o úpravu zahradního průčelí a rozšíření bočních křídel zámecké budovy,^[19] adaptace se dotkly i interiérů.^[20] Pobyt v Dačicích trval však jen krátce, protože od roku 1734 Jindřich Karel pobýval na diplomatických misích v zahraničí. Jeho první manželka Marie Anna von Berlepsch si ale Dačice oblíbila a po svém předčasném úmrtí zde byla pohřbena, ačkoliv zemřela v Petrohradě. Malešov a Dačice zůstaly v majetku Osteinů do roku 1809, poté adopcí a odkazem přešly na spřízněný rod Dalberg-Ostein.

• BISOVÁ, Jana: Osteinové v Německu a v českých zemích in: Muzejní a vlastivědná práce (Časopis společnosti přátel starožitností), Praha, 2000; s. 18–28