Jindřich Lützow

Jindřich hrabě Lützow
Rakousko-uherský velvyslanec v Itálii
Ve funkci: 1904 – 1910
Předchůdce	Marius Pasetti-Friedenburg
Nástupce	Kajetan Mérey
První sekční šéf na ministerstvu zahraničí
Ve funkci: 1901 – 1904
Předchůdce	Nikolaus hrabě Széscen
Nástupce	Kajetan Mérey
Rakousko-uherský vyslanec v Sasku
Ve funkci: 1895 – 1899
Předchůdce	Bohuslav hrabě Chotek
Nástupce	Siegfried hrabě Clary-Aldringen
Narození	11. září 1852 Baden
Úmrtí	8. listopadu 1935 (ve věku 83 let) Vídeň
Titul	hrabě
Choť	Eleonore Isabelle Johanna van Tuyll van Serooskerken (od 1879)
Rodiče	František Josef z Lützowa a Henriette Seymourová
Děti	Elsa Šarlota z Lützowa
Příbuzní	František Lützow a Rosa Markéta z Lützowa (sourozenci) Maxmilián Alexandr z Thurn-Valsássiny[1], Filip Jindřich z Thurnu-Valsássiny[1], Eleonora Evženie z Thurnu-Valsássiny[1] a Ambrož Alexandr z Thurnu-Valsássiny[1] (vnoučata)
Profese	diplomat a politik
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich Josef Rudolf Gottfried hrabě Lützow (německy Heinrich Josef Rudolf Gottfried Graf Lützow zu Dreylützow und Seedorf) (11. září 1852, Baden – 8. listopadu 1935, Vídeň) byl rakousko-uherský diplomat ze šlechtické rodiny usazené v Čechách. Krátce sloužil v armádě, od roku 1874 byl diplomatem a zastával nižší funkce v různých evropských zemích. Byl rakousko-uherským vyslancem v Sasku (1895–1899), prvním sekčním šéfem na ministerstvu zahraničí (1901–1904) a nakonec velvyslancem v Itálii (1904–1910).^[2][3]

Pocházel ze starého šlechtického rodu Lützowů, narodil se jako druhorozený syn rakouského diplomata Františka Lützowa (1814–1897),^[4] matka Lady Henriette Seymour (1822–1909) pocházela z anglického šlechtického rodu Seymourů v linii markýzů z Hertfordu.^[5] Studoval gymnázium ve Vídni a rozhodl se pro službu v c. k. armádě. V roce 1871 nastoupil k 1. hulánskému pluku v Krakově, kde dosáhl hodnosti poručíka.^[6] V roce 1874 začal pracovat jako provizorní atašé ve Stuttgartu a později v Drážďanech. V roce 1877 byl v armádě převeden do stavu záloh, ke skutečnému vstupu do diplomatických služeb mu ale chybělo příslušné univerzitní vzdělání. S přímluvou vlivných příbuzných a po složení diplomatických zkoušek se nakonec v prosinci 1877 stal plnohodnotným zaměstnancem ministerstva zahraničí. Jako atašé působil v Bruselu (1877–1879) a Haagu (1879–1881). V roce 1881 se vrátil do Bruselu, kde se zúčastnil zásnub korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Štěpánkou. Poté byl legačním radou v Římě (1881–1886) a Londýně (1886–1891), následně pak velvyslaneckým radou v Paříži (1891–1895).^[7]

V letech 1895–1899 byl rakousko-uherským vyslancem v Drážďanech.^[8][9] Diplomatické zastoupení v Sasku nemělo v té době příliš důležitý význam z mezinárodně politického hlediska, ale za vlády Františka Josefa byla vyslanecká funkce v Drážďanech vnímána jako předstupeň k dalším vysokým postům. V roce 1897 byl rakousko-uherským delegátem na mezinárodní konferenci o zdravotnictví v Benátkách. V letech 1899–1904 působil ve Vídni na ministerstvu zahraničí,^[10] kde od roku 1901 zastával hodnost prvního sekčního šéfa.^[11] V letech 1904–1910 byl rakousko-uherským velvyslancem v Římě, kde měl za úkol udržovat problematické vztahy s italským spojencem. V době okupace Bosny a Hercegoviny a následné bosenské krizi nabídl z vlastní iniciativy v jednání s italským ministrem zahraničí Tittonim ústupky v úpravě rakousko-italských hranic. Jako účastník italsko-britských diplomatických jednání pak dokonce kritizoval rakousko-uherskou zahraniční politiku vůči Srbsku a tím se dostal do trvalého konfliktu s ministrem zahraničí Aehrenthalem. V březnu 1910 byl Lützow z Říma odvolán a na ministerstvu zahraničí převeden do stavu disponibility, formálně byl penzionován v roce 1913. Nadále ale zůstával vyhledávaným konzultantem v oblasti mezinárodní politiky. Po Aehrenthalově smrti jej nový ministr zahraničí Leopold Berchtold pozval na svůj zámek v Buchlovicích k jednání s německým diplomatickým sborem,^[12] v době červencové krize těsně před první světovou válkou vedl Lützow rozhovory s ruským velvyslancem ve Vídni Šebekovem.^[13]

Jeho ručně psané poznámky byly v roce 1971 vydány ve Vídni tiskem (Im diplomatischen Dienst der k.u.k. Monarchie) a patří k důležitým zdrojům k tematice rakousko-uherské zahraniční politiky přelomu 19. a 20. století.

Jako příslušník staré šlechtické rodiny byl v roce 1881 jmenován c. k. komořím.^[14] Ve funkci prvního sekčního šéfa na ministerstvu zahraničí obdržel v roce 1900 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[15] V roce 1909 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny. Během své diplomatické kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku a v zahraničí.^[16][17] Mimo jiné zastával funkci viceprezidenta společnosti Severní dráhy císaře Ferdinanda.^[18]

• velkokříž Leopoldova řádu (1908)
• Řád železné koruny I. třídy (1903)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (1897)
• rytířský kříž Řádu Františka Josefa (1881)

• rytíř Řádu bílého orla (Rusko)
• Řád červené orlice I. třídy (Německo)
• velkodůstojník Královského Viktoriina řádu (Spojené království)
• komandér Řádu čestné legie (Francie)
• velkokříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (Itálie)
• velkokříž Řádu italské koruny (Itálie)
• velkokříž Řádu polární hvězdy (Švédsko)
• velkokříž Leopoldova řádu (Belgie)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• Řád Takova I. třídy (Srbsko)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko)
• velkodůstojník Řádu siamské koruny (Siam)
• Řád posvátného pokladu I. třídy (Japonsko)
• Řád Fridrichův I. třídy (Württembersko)
• Řád bílého sokola (Sasko-Výmarsko)
• Vévodský sasko-ernestinský domácí řád (Sasko-Kobursko)
• Řád Gryfa (Meklenbursko-Zvěřínsko)

Jeho sídlem byl zámek Strelzhof v Dolním Rakousku, který musel být z finančních důvodů prodán v roce 1920.

V roce 1879 se v Haagu oženil s baronkou Eleonorou Tuyll van Serooskerken (1855–1934), která patřila k vlivné a bohaté šlechtě v Nizozemí, později se stala c. k. palácovou dámou.^[19] Z manželství se narodily tři dcery.^[20]

• 1. Irena (1884–1980), manžel 1907 Adolf Osvald Dubský z Třebomyslic (1878–1953), c.k. komoří, diplomat
• 2. Elsa (1886–1974), manžel 1910 František Jan Douglas hrabě Thurn-Valsássina (1876–1939), c.k. komoří, poslanec dolnorakouského zemského sněmu
• 3. Nora (1891–1945), 1. manžel 1912 Ivan hrabě Drašković (1878–1963), dědičný člen uherské panské sněmovny, manželství rozvedeno, 2. manžel 1924 Karel hrabě Khuen-Belasi (1879–1963), poslanec moravského zemského sněmu, později se jménem Khuen-Lützow

Jindřichův starší bratr František Lützow (1849–1916) byl významnou osobnosti veřejného života v Čechách a bohemistou. Sestra Rosa (1850–1927), provdaná za prince Alfreda Salm-Salma, byla po Františkovi dědičkou českých velkostatků Žampach a Borohrádek.

• Lützow, Heinrich: Im diplomatischen Dienst der k.u.k. Monarchie; Vídeň, 1971 (autobiografie s předmluvou Reinharda Wittrama)
• MAŠEK, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, díl I. A–M; Praha, 2008 ISBN 978-80-257-0027-3
• KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
• SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 509 s. ISBN 978-80-278-0059-9
• ŽUPANIČ, Jan a kolektiv: Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie; Praha, 2010; 216 s. ISBN 978-80-86781-13-6

• Historie rodu Lützowů dostupné online
• Jindřich Lützow na webu rakouského parlamentu dostupné online