Jindra Kramperová

Jindra Kramperová
Jindra Kramperová (Praha 2015)
Narození	28. září 1940 Praha Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí	20. října 2024 (ve věku 84 let) ? Česko Česko
Povolání	krasobruslařka, klavíristka a učitelka
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindra Kramperová (28. září 1940 Praha – 20. října 2024^[1]) byla česká krasobruslařka, klavíristka, pedagožka, manželka dirigenta a skladatele Víta Micky.

Pochází z rodiny zubního lékaře a učitelky. S krasobruslením začala v šesti letech, protože byla neduživé, podvyživené dítě a kvůli tomu ji nevzali do školy ^[2]. Její otec rozhodl, že bude sportovat, aby zesílila, a že jí prospěje pobyt na čerstvém vzduchu. A tak ji dal na bruslení. Dovezl ji na Štvanici, což byl v té době jediný stadión v Praze (v té době ještě  nekrytý), postavil na brusle (hnědé boty s noži, které jí uřízli, aby nebyly tak dlouhé), a když viděl, že se na nich udrží, nechal ji kroužit. Pak už jí jen ukázal  cestu domů na Smíchov a od té doby jezdila bruslit sama.^[3] Denně vstávala před čtvrtou hodinou ranní, aby mohla již od pěti být na ledě a trénovat. Krasobruslařům byla na Štvanici vyhrazena tzv. „nudle“, což byl cca 5 m dlouhý pás, oddělený jen provázkem od hokejové plochy, kde mohli bruslaři trénovat. Tam si jí všiml trenér Karel Glogar, který vyhledával talenty (objevil např. Vrzáňovou, Lerchovou aj.), a začal ji trénovat. Ten s ní také nacvičil scénku do lední revue s názvem Chůva a miminko.^[4] Po dvou letech pak přešla k trenéru Miroslavu Hasenöhrlovi a pak vystřídala ještě několik trenérů, ale často si sestavovala jízdu sama, stejně tak jako hledala sama hudbu. Velkou rádkyní jí byla i její maminka, která měla velký smysl pro estetiku a která jí pomáhala dotvářet volnou jízdu do konečné podoby.^[4] Aby zlepšila svůj styl a projev, chodila na taneční průpravu k paní Haně Štěpánkové, bývalé primabaleríně Národního divadla.^[2]

V sedmi letech nastoupila do školy a trénovala před začátkem vyučování a po škole. Později jí byla udělena výjimka, aby mohla trénovat častěji – dnes bychom řekli, že dostala individuální studijní plán.

Na ledě trávila čas od září do března, velmi často vystupovali krasobruslaři o přestávkách hokejových utkání. Byl to pro ně trénink a zároveň tím krátili chvíli divákům. Kryté stadióny tehdy ještě nebyly, a tak se využívalo vše, co bylo k dispozici. V létě se jezdilo trénovat do Staré Boleslavi, kde byl malý stadión s umělým ledem (nechal jej postavit majitel čokoládovny Rudolf Pachl pro svou dceru s krasobruslařskými ambicemi ^[4]), nebo do Dobšinské ľadové jaskyně na Slovensko. Možnosti tréninku na ledě byly tehdy velmi omezené. V létě pak probíhal hlavně tzv. suchý trénink mimo stadion. Nic nebylo tak plánované a organizované jako dnes, hodně záleželo na individualitě závodníka, jak k tréninku přistupoval.

V devíti letech se poprvé zúčastnila závodů v Memoriálu dr. Heinze, ve 12 letech skočila jako první v republice dvojitý axel. Bylo to ve filmu Na stříbrném zrcadle z roku 1954.^[4]

Jako třináctiletá si zahrála v již zmiňovaném filmu Na stříbrném zrcadle, kde hrála tak trochu sama sebe, neboť film vypráví o mladé školačce, která se rozhoduje, čemu dát přednost, zda hudbě či krasobruslení. Scénář k filmu napsal František Kožík a režíroval jej Jaromír Pleskot.^[4]

V patnácti letech se účastnila OH v Cortině d'Ampezzo jako nejmladší závodnice. Skončila sice na 20. místě, ale tím, že se zúčastnila, stala se zároveň i členkou Českého klubu olympioniků. V letech 1957-59 vyhrála třikrát za sebou mistrovství republiky, r. 1958 skončila pátá na mistrovství Evropy.^[4]

Kvůli jejímu buržoaznímu původu i politickým názorům v rodině byla omezována její sportovní vystupování, přesto ale nesměla skončit s aktivní sportovní činností. Nemohla vyjíždět do zahraničí, nemohla soutěžit, ale musela trénovat. Reprezentanti ČSSR byli jakýmsi majetkem státu a bylo jim určováno, co mohou a nemohou. I proto nemohla jet na OH ve Squaw Valley r. 1960.

Se závoděním skončila v r. 1961, poté už jen občas vystupovala v lední revue, což brala jako dobrý přivýdělek ke studiu. Od tohoto roku se začala naplno věnovat kariéře klavíristky.

S klavírem začala Jindra Kramperová v devíti letech u prof. konzervatoře Emmy Doležalové, která jí dávala soukromé hodiny. Ve dvanácti měla již samostatný koncert v Městské knihovně v Praze, ve třinácti vystupovala s orchestrem FOK ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, hrála Koželuhovo Rondo. O rok později už hrála Mozartův Korunovační koncert.^[5] Ačkoliv se její sportovní a umělecká dráha po určitou dobu překrývaly a vzájemně prolínaly, od začátku Jindra věděla, že bruslení je jen koníček, ale hudba je její budoucnost. A díky silné vůli, disciplíně a pracovitosti se prosadila nejen v krasobruslení, ale i v hudbě, neboť se stala uznávanou klavíristkou, která koncertovala doma i v zahraničí.

V patnácti letech šla studovat na gymnázium a po maturitě nastoupila na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě (do třídy prof. Macudzinského), kde ještě současně bruslila a hrála na klavír. Aby vše stihla, bydlela na stadionu, ráno vstávala, chodila na tréninky a odpoledne studovala. Po skončení závodní kariéry přestoupila z Bratislavy na pražskou AMU do třídy prof. Františka Maxiana. Zpočátku to neměla jednoduché, neboť musela dlouho hudební veřejnost přesvědčovat, že to myslí s klavírem vážně a že není jen "ta od ledu". Po absolutoriu pak ještě dva roky studovala postgraduálně na konzervatoři  v Moskvě u prof. Jemeljanovové. Tam studovala a bydlela s vynikající klavíristkou Elizabetou Leonskou.^[5]

V letech 1974-1988 byla sólistkou Komorní filharmonie Pardubice a od roku 1970 začala zároveň pracovat na AMU v Praze jako pedagožka. Působila zde až do roku 2010.^[5]

Jako klavírní virtuoska koncertovala ve většině evropských zemí, ale i v mnoha zemích světa, např. v Japonsku, Kanadě, USA či na Kubě, nahrávala v rozhlase, u gramofonových společností, hrála s Českou filharmonií a jinými významnými hudebními tělesy, vystupovala na Pražském jaru s Miroslavem Langrem, spolupracovala i s komorními soubory, např. Dvořákovým, Stamicovým či Kociánovým kvartetem. Na zakázku nahrála komplet Beethovenových sonát, ve vydavatelství Panton vydala skladby soudobých autorů, např. Vačkáře, Tausingera, Micky aj., k nimž měla velmi blízko.^[6] Mezi její nejoblíbenější autory patří W. A. Mozart, L.van Beethoven. či Bedřich Smetana.

Angažovala se jako členka Českého klubu olympioniků v Odznaku všestrannosti olympijských vítězů, což je projekt určený školákům na podporu zvýšení sportovní aktivity.^[7]

Se svým manželem, dirigentem Vítem Mickou, žila v Praze.

• P. Feldstein: Osudy nejen sportovní (Stadión r. 33, 17. 8. 1993, s. 12-13)
• M. Lamarová: Jaképak zázraky (Stadión r. 5, č. 6, 8. 2. 1957, s. 8-9)
• M. Lamarová: Úspěšný koncert mladé krasobruslařky (Stadión r. 1, č. 14, 3. 7. 1953, s. 14)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jindra Kramperová na Wikimedia Commons
• Osoba Jindra Kramperová ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jindra Kramperová
• Klavír, nebo brusle? - Jindra Kramperová
• Heslo v Databázi Libri.cz Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
• Jindra Kramperová (Piano)
• Jindra Kramperová ve filmu Na stříbrném zrcadle Archivováno 19. 10. 2016 na Wayback Machine.
• Film: Na stříbrném zrcadle
• Jindra Kramperová a Vít Micka na stanici Vltava
• https://web.archive.org/web/20100121043414/http://www.sports-reference.com/olympics/athletes/kr/jindra-kramperova-1.html
• Jindra Kramperová v databázi Olympedia (anglicky)