Jindra Viková

Jindra Viková
Jindra Viková (2020)
Narození	2. února 1946 (78 let) Praha Československo Československo
Povolání	sochařka, keramička, malířka, pedagožka, grafička, učitelka, výtvarnice, kurátorka a umělecká pedagožka
Manžel(ka)	Pavel Baňka
Děti	Markéta Baňková
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindra Viková (* 2. února 1946 Praha) je česká sochařka, keramička, malířka, kurátorka a pedagožka.

Jindra Viková pochází z rodiny bankovního úředníka. Oba rodiče i starší sestra Jaroslava byli výtvarně nadaní - matka navrhovala vlastní modely oděvů, otec amatérsky maloval a jeho pozdní díla jsou řazena k Art brut.^[1]. Viková navštěvovala v letech 1960-1964 Střední odbornou výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze a od roku 1964 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru keramiky u prof. Otto Eckerta. Během studia se 20. srpna 1968 vdala za elektroinženýra, člena beatnické skupiny a fotografa Pavla Baňku a roku 1969 se jim narodila dcera Markéta.^[2][3] Studia ukončila v roce 1970. Jejich pražský ateliér byl místem setkávání pro přátele z neoficiálního uměleckého prostředí. Počátkem 80. let založila s Pavlem Baňkou a svými přáteli neodadaistický spolek Rozbřesk, který pořádal přednášky, divadelní představení a vlastivědné vycházky.

Roku 1973 byla vybrána do mezinárodní soutěže umělecké keramiky v italské Faenze a následujícího roku měla první samostatnou výstavu v Malé galerii Čs. spisovatele v Praze. Roku 1975 navrhla spolu s Peterem Orieškem svou první realizaci v architektuře. Roku 1981 získala jednu z hlavních cen ve Faenze a o dva roky později se stala členkou prestižní mezinárodní organizace IAC (International Academy of Ceramics). V roce 1984 obdržela zlatou medaili na mezinárodní keramické soutěži ve Faenze a 1986 Grand Prix na Trienále porcelánu v Nyonu a zlatou medaili ve Vallauris. Roku 1985 byla spolu s Pavlem Baňkou pozvána do USA a přednášela na Middlesex County College (New Jersey) a California School of Arts and Crafts (Oackland).^[4][5][6]

Od roku 1986 se pravidelně zúčastňovala mezinárodních keramických sympozií a výstav. V roce 1988 byla pozvána na 1. mezinárodní keramické symposium do Canberry a pracovala na tamní School of Art. Získala první cenu za keramiku v Bagdádu. V následujícím roce byla zastoupena na rozsáhlé přehlídce současné evropské keramiky v Auxerre, která pak putovala po několika dalších zemích. Pád komunismu oslavila skupina Rozbřesk nastudováním Ódy na radost a jejím provedením o silvestrovské noci 1989 na Václavském náměstí.

V roce 1990 se zúčastnila sympozia v Römhildu a v následujícím roce strávila jako hostující pedagog jeden školní semestr na Art School v Ann Arbor v Michiganu. Spolu s Pavlem Baňkou vystavovala v Jacques Baruch Gallery v Chicagu a samostatně v Galerii L v Hamburku a po 17 letech znovu v Galerii Čs. spisovatele v Praze.

V roce 1992 odjela na pozvání ředitele Clay Studia ve Filadelfii Jimmy Clarka na konferenci americké organizace sochařů a keramiků ENSICA a byla přizvána k účasti na tamější putovní výstavě "Contemporary East European Ceramic Exhibition".^[7][8] Později v témže roce se zúčastnila sympozia kostního porcelánu v Kaunasu a dvou výstavních akcí v Anglii. V Čechách byla zastoupena na významné putovní výstavě Sochahlína (Cheb, Praha, Karlovy Vary). Následující rok 1993 strávila z větší části v USA, kde jako hostující pedagog učila po dva semestry v ateliéru keramiky na Ohio University v Athens a strávila dva měsíce v College of Art na Maryland Institute. V roce 1994 byla jmenována generální komisařkou soutěže a kurátorkou výstavy Fletcher Challenge Ceramics Award v Aucklandu. V následujícím roce vedla workshop na Universitě v Canbeře a o rok později keramický program zahraničního semestru University Ohio v Praze.

Rok 1997 byl pro Jindru Vikovou významný. Jindra spolu s manželem odjeli na šestiměsíční rezidenční pobyt v Sitka Center for Art and Ecology v Oregonu^[9], který významně ovlivnil další tvorbu obou umělců. Zde se spřátelila se sochařem a zakladatelem centra Frankem Boydenemm a vytvořila sérii velkých keramických bust pro výstavu v Portlandu.

Po roce 1998 se Jindra Viková zúčastnila zahraničních sympozií v Turecku (1998), Dánsku a Polsku (2000), Itálii a Slovensku (2001), Turecku a Polsku (2002), Rakousku (2005), Polsku (2007) a opakovaně v německém Deidesheimu (2007, 2009, 2010). Několikrát přednášela na universitách v USA (Art University Salem, Oregon, 1998, 2000, Georgia State University, Atlanta, 2000, Santa Anna College of Arts, 2000, Long Island University, 2000 a New York University, New York, 2000, 2002, University of Massachusetts, Darmouth, 2002, Willamette University, Salem, 2005, Pingry School of Art, New Jersey, 2008). Od roku 1990 zasedá v mezinárodních porotách uměleckých soutěží a od roku 2004 je členkou koncilu IAC, kde zastupuje středoevropské a východoevropské země.

Doma vede od roku 2002 dílny keramické tvorby v centru Jarmily Tyrnerové v Kohoutově.^[10] V roce 2014 byla kurátorkou výstav galerie Natura v průhonickém zámku a roku 2015 výstavy Pocta Guttfreundovi v Rabasově galerii v Rakovníku.

• 1976 Produkt roku, Porcelánka Duchcov
• 1981 Premia Acquisto, Concorso Internazionale della Ceramica d'Arte Contemporanea, Faenza
• 1984 Zlatá medaile, Concorso Internazionale della Ceramica d'Arte Contemporanea, Faenza
• 1986 Honorable mention, Mino, Japonsko, Gualdo Tadino, Itálie
• 1986 Grand Prix, Triennale de la Porcelaine, Nyon, Švýcarsko
• 1986 Zlatá medaile, Vallauris, Francie
• 1988 První cena, Int. Art Festival, Baghdad
• 1997 Teapot of the year, Agentura keramického designu, Český Krumlov
• 2001 Ocenění poroty, 1st International Ceramic Biennale, Icheon

Jindra Viková pracuje s porcelánem a pálenou hlínou jako se sochařským materiálem. Její raná díla jsou prostorové reliéfy a figurální kompozice orámované chromovými konstrukcemi jako malé scénické obrazy (Hra v kostku, 1978). Jemný a inteligentní humor vyprávěných příběhů dobře koresponduje s grafikami Adolfa Borna, se kterým společně vystavovala v síni Umění-Knihy a později v Chrudimi. Jedna z jejích soch - imaginární portrét dívky se zakrytýma očima, byla určena pro nakladatelství Lyra Pragensis (Dekameron, 1979). Důležitou významovou složku v dílech Jindry Vikové hraje malba na glazurách. V sérii reliéfních kachlů z konce 70. let, které tvořily dokonalý pandán k obrazům Petry Orieškové na společné výstavě v Galerii Mladá fronta, dosahuje malbou iluze hlubokého prostoru (Záliv, 1978). Pro obě výtvarnice byl charakteristický také zájem o kočkovité šelmy, pohyb a detaily jejich anatomie (Průnik, 1979). Současně s objekty, zachycujícími příběh, vznikla série metaforických situací s variacemi gest lidských rukou (Hry, 1979) a cyklus reliéfů z polského keramického sympozia, které uplatnily kontrast hladkých porcelánových trubic s malovaným pozadím a předznamenaly pozdější reliéfní asambláže (Pokus o spoutání živlů, 1978).

Inklinace autorky k figuraci musela nutně reflektovat dobové vlivy tzv. Nové figurace, doteky s pop artem a komerčním prostředím reklamy a módních časopisů.^[11] V jejím případě byla stejně důležitá také osobní zkušenost s renesančním uměním, které poznala roku 1969 na svatební cestě v Itálii. Od počátku 80. let používala Jindra Viková tenké plátky porcelánu, z nichž vyřezávala siluety lidských hlav a viditelnými oporami ze stejného materiálu z nich vytvořila třírozměrné objekty. Iluzivní modelaci tváře doplňují abstraktní kresby litými barevnými glazurami v nízkém reliéfu. Za jedno z prvních děl, které zakoupilo do sbírky muzeum ve Faenze (Rozhovor, 1981) obdržela ocenění na tamní mezinárodní přehlídce. Jindra Viková pak tento originální výtvarný počin, který se vzápětí stal její "značkou" a proslavil ji, rozvinula do celé série převážně ženských porcelánových hlav (Florencie, 1981). V 80. letech se stala mezinárodně známou keramičkou, která sklízela ocenění na prestižních přehlídkách. Pro tvorbu Jindry Vikové je kromě přirozené ženské jemnosti a citlivosti a někdy až manýrizujícího estetismu^[12] charakteristická také druhá poloha, která pomocí nejrůznějších výtvarných prostředků dodává jejím sochám expresivní výraz (Anonym, 1987) nebo prvky hravé absurdity. Takové sochy začala vytvářet během svého pracovního pobytu v Canbeře, kdy na čas opustila figuraci a vrátila se ke klasickým dutým tvarům v cyklu Nádoby, které ovšem záměrně podrobila destrukci a změnila v symboly neužitečnosti (Marnost, 1989). Na ně navázala sérií rozměrnějších plastik, k jejichž sestavení využila příležitosti pracovat s cihlářskými formami během sympozia v německém Römhildu (Lassie, 1989) a následujícím souborem figurálních objektů kombinujících hlínu, dřevo a kov (série Vztahy, 1989-1992). Kovové dráty vytvářejí kolem hmotných porcelánových soch kresbu v prostoru (Vymezení, 1988) a předznamenávají pozdější období její tvorby, kdy místo keramických materiálů užívala drátěných siluet (Siluety, 1999-2004).

V souvislosti s přehodnocením dosavadní tvorby a potřebou nalézt a osvojit si nové zdroje inspirace je pro tvorbu Jindry Vikové na počátku 90. let příznačný posun k monumentalitě, expresivitě tvarů a abstrakci. K působivosti vytvářených objektů, které často nesou symbolické označení Totem (1990), přispívá využití přírodních vlastností keramických materiálů a tmavé glazury. Jako zpětný pohled na vlastní tvorbu i zpráva o stavu světa vyznívají její expresivní reliéfní keramické koláže (Nálezy, 1992), stylizovaný autoportrét ("Tabula rasa") v šamotové hlíně (1992) a série komorních plastik reflektující mezilidské vztahy (cyklus Vztahy, 1989-1992). Novou fázi její tvorby předznamenal pobyt v litevském Kaunasu, kde měla možnost pracovat s jemným a tvárným kostním porcelánem. Ten dovoluje vytvořit tenké až průsvitné tvary a jejich konfrontaci s umělým světlem (Čekání na světlo, 1992). Později využila optické vlastnosti i křehkost tohoto materiálu v kombinaci s malbou a fotografií pro své komorní reliéfy (Fragmenty, 2009).^[13]

Za pobytu v USA se Jindra Viková vrátila k figurálním plastikám v kamenině. V následujícím období vznikly skupiny ženských postav, které na sebe berou částečně zvířecí podobu (Rozhovor, 1993). Třebaže jejich fyzická dvojznačnost vyhlíží přirozeně a nenásilně, působí na diváka tajemně a evokují mystický snový svět, který lze jen tušit.^[14] Polopostavy a busty v životní velikosti, které Viková tvoří v 90. letech, alegoricky znázorňující lidský úděl (S břevnem, 1994, Kdo jsem?, 1997, Radost, 1997) a postupně vedou k meditativnější poloze, jejímž výsledkem byla rovněž socha pro niku v Loretánské ulici v Praze (Sv.Jan Nepomucký, 1995).

V různých obdobích tvorby se Viková zabývá komorní plastikou a reflektuje tak aktuální životní situace a pocity. Na počátku 80. let to byla užitá keramika ve formě figurálních dóz (Dózy, 1982), kolem roku 2000 cyklus drobných figurálních plastik nazvaný Množení (2000-2001), Hledání úkrytu (2001), Masky (2002), později hry s keramickými písmeny na téma Láska (2004). Odlehčený humor v cyklu Brouci nalezl vyjádření v drobné keramice kombinované s kovem, v kresbách a grafice (2006-2007).

Koláže tvoří Viková s přestávkami od roku 1997 (Vstříc osudu) a jejich prostřednictvím mapuje závažnější témata (Střet kultur, 2002, Dějiny jinak, 1996- 2002), včetně náboženské ikonografie (Snímání, 2008) nebo vyrovnání člověka s vlastní smrtelností (Je později, než si myslíš, 2009). Některými navazuje na své předchozí práce s porcelánovými siluetami (Siluety se světlem, 2008), jiné konfrontují lidský a zvířecí svět (Levhart s plavkyní, 2005).

Fotogramy někdy volně tematicky navazují na starší keramické soubory (Hry, 1979) a zachycují např. stínohru rukou (Hry, 2002). V případě cyklu fotogramů Embrya (1992) je podobné téma později zpracováno v cyklu keramických figur (Hledání úkrytu, 2001) nebo závěsného obrazu (2002). Fotogramy tváří (Pocity, 2003) mají paralelu v cyklu porcelánových asambláží (Tváře a fragmenty, 2007).

Reliéfní asambláže Viková netvoří systematicky a jejich témata nesou jistý prvek nahodilosti, přesto mohou nést silnou výpověď (Nevinnost, 1996, 2002, 2006), Duše opouští tělo (1993), Kafka (2008). Cyklus Ruce (2008) kombinuje vosk, plast a fotogram na plechu a svou zprostředkovanou tělesností připomíná díla Kmentové a Aliny Szapocznikov ^[15], ve skutečnosti je ale záznamem ženské snahy o kosmetické zkrášlení a neusiluje o expresivitu nebo drastičnost.

• Národní galerie v Praze
• Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
• Moravská galerie v Brně
• Alšova Jihočeská galerie, Mezinárodní muzeum keramiky v Bechyni
• Museum Kampa
• Museo internazionale delle Ceramiche, Faenza
• Han Hyang Lim Gallery and Jay Lee Collection, Republic of Korea
• Museum Victoria, Melbourne
• Icheon World Ceramic Center
• FuLe International Ceramic Art Museum (FLICAM), Fuping
• Guldagergaard (International Ceramic Research Center - Denmark)r, Skælskør
• Keramion, Museum für zeitgenössische keramische Kunst, Frechen
• Musée Ariana (Musée suisse de la céramique et du verre), Ženeva
• Díla Jindry Vikové jsou zastoupena v řadě soukromých i veřejných sbírek v zahraničí. Podrobně viz abART:^[16]

• 1975 Keramická mozaika, zadní fasáda Staroměstské radnice v Praze (s Peterem Orieškem)
• Fontána, Galerie Atrium, Praha (s Peterem Orieškem)
• 1995 Sv. Jan Nepomucký, Loretánská ul., Praha
• Bronzová hlava, Sitka Center for Art and Ecology v Oregonu
• Marie, nika domu Špalíček, Cheb ^[17]

• 1983 Porcelánové figury a scéna pro TV film "Pastýřka a kominíček" (41 min.), rež. J. Bonaventura^[18]

Jindra Viková vystavuje pravidelně od roku 1974. Podrobný přehled autorských a skupinových výstav viz abART:^[19]

• Keramika a kresby Jindry Vikové, 1974, Hofmeisterová Jana, kat. 6 s., Malá galerie Čs. spisovatele, Praha
• Jindra Viková: Keramika, 1977, Myslivečková Olga, kat. 8 s., JKP Chrudim
• Jindra Viková: Figurální keramika, 1982, Kříž Jan, kat. 16 s., SZK ROH Benar, Litvínov
• Jindra Viková, 1986, Lovišková Danica, kat. 20 s., Galéria M.A. Bazovského, Trenčín
• Keramische skulpturen von Jindra Viková, 1991, Finckenstein Charlotte von, Vlček Tomáš, Galerie L, Hamburg
• Jindra Viková: Tváře Fragmenty / Faces Fragments, 2009, kat. 12 s., Museum Kampa, Praha
• Jindra Viková: Vztahy / Relationships, 2012, Zemánková T, kat. 32 s., Rabasova galerie Rakovník

• Jindra Viková (text Milena Klasová a kol.), 84 s., Praha 1997
• Jindra Viková, odkazy a návraty (text Terezie Zemánková a kol.), 204 s., Kant Praha 2010, ISBN 978-80-7437-011-3

• Růžička M, Vlček T, Současná keramika / Contemporary Ceramics, Odeon Praha 1979
• Speight Ch. F., Hands in Clay, Mayfield Publ. Co., Mountain View 1989
• Rada P, Ceramic Techniques, Hamlyn, London 1989
• Flynn M, Ceramic Figures; A directory of Artists 2000, A7 Black, London
• Peterson S, Contemporary Ceramics, Thames & Hudson and Calman/King, London 2000
• Scot P, Painted Clay, A & C Black, London 2001, ISBN 0-7136-4754-X
• World-Famous Ceramic Artist’s Studios, Vol. 2 Europe, Bai Ming, Bei Jing China 2005
• Ostermann M, The Ceramic Narrative, A & C London, Univ. Pennsylvania Press, London-Philadelphia 2006, ISBN 0713668830
• Modern 20th-century Ceramics: Inventory Catalogue of the Hinders/Reimers Collection by Ingrid Vetter, Arnoldsche 2007, ISBN 9783897902756

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jindra Viková na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jindra Viková
• Osobní stránky Jindry Vikové
• Jindra Viková, portrét, Artmix, dostupné jako YouTube video, 2010
• ČT Artmix: prchavé okamžiky Jindry Vikové
• Jindra Viková v informačním systému abART
• International Ceramics Studio Kecskemét: Jindra Vikova Archivováno 18. 9. 2016 na Wayback Machine.
• Rozhovor z roku 2009