Jošikiči Furui

Jošikiči Furui
Narození	19. listopadu 1937 Tokio
Úmrtí	18. února 2020 (ve věku 82 let) Tokio
Povolání	Spisovatel, překladatel, germanista
Alma mater	Tokijská univerzita
Žánr	romány, povídky, eseje
Literární hnutí	introvertní generace
Významná díla	Jóko (1970) Sumika (1979, Hnízdo) Asagao (1983, Svlačec) Hakuhacu no uta (1996, Bělovlasá melodie)
Ocenění	Akutagawova cena (1971) Tanizakiho cena (1983) Literární cena Kawabaty Jasunariho (1987) Literární cena Jomiuri (1990)
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Jošikiči Furui (japonsky: 古井 由吉, Furui Jošikiči; 19. listopadu 1937 – 18. února 2020) byl japonský spisovatel, germanista a překladatel. Byl reprezentativním představitelem takzvané introvertní generace (内向の世代, naikó no sedai).^[1][2] Mezi jeho nejvýznamnější díla patří novela Jóko (1970), trilogie Hidžiri (1976, Posvátnost), Sumika (1979, Hnízdo) a Oja (1980, Rodiče) či román Asagao (1983, Svlačec). Vyznačuje se pronikáním hluboko do nitra psychologie postav, hutným slohem, prolínáním dějových rovin, vrstvením obrazů a osobitým, vytříbeným jazykem.^[2]

Vystudoval germanistiku na Tokijské univerzitě. V roce 1971 bylo jeho dílo Jóko oceněno Akutagawovou cenou a za některá svá následující díla obdržel mimo jiné také Tanizakiho cenu, Literární cenu Kawabaty Jasunariho či Literární cenu Jomiuri.

Biografie

Narodil se v Tokiu a po absolvování Základní školy Minato Širokane a Nižší střední školy Minato Takamacu nastoupil v dubnu roku 1953 na Vyšší střední školu Dokkjó. V paralelní třídě studoval pozdější vypravěč rakugo Šinčó Kokontei třetí. V září stejného roku však Furui přestoupil na Prefekturální vyšší střední školu Hibija, kde byla ve stejném ročníku například pozdější spisovatelka Nanami Šiono.

Vyšší střední školu absolvoval v březnu 1956 a následně nastoupil na Tokijskou univerzitu, kde vystudoval germanistiku a následně i magisterský program německý jazyk a literatura. Ve stejném ročníku studoval na Tokijské univerzitě i její budoucí rektor Šigehiko Hasami. Furui po studiu působil jako asistent a přednášející na Kanazawské univerzitě, než se stal pomocným profesorem německé literatury na Univerzitě Rikkjó, kde se se Šigehikem Hasamim opět setkal jako s kolegou.^[3]

Během svého působení na univerzitě se zabýval výzkumem Franze Kafky, a také překládal díla Roberta Musila (povídky Naplnění lásky a Pokušení tiché Veroniky) či Hermanna Brocha (román Pokušitel). V roce 1968 publikoval v dódžinši časopise Hakubjó své první dílo Mokujóbi ni (Ve čtvrtek) a následně dalších několik próz, které mu vysloužily pozornost literární kritiky.

V březnu roku 1970 odešel z Univerzity Rikkjó a začal se věnovat kariéře spisovatele. Za novelu Jóko, vydanou v časopise Bungei v srpnu 1970, obdržel o rok později Akutagawovu cenu. Pro vlnu spisovatelů jako Jošikiči Furui či Hideo Odagiri, kteří se ve svých dílech v 70. letech distancovali od vnějšího světa, jeho ideologií a sociálních problémů, a obrátili se spíše dovnitř, se vžilo označení introvertní generace (内向の世代, naikó no sedai) a tento přístup byl částí literární scény kritizován jako eskapismus. Konkrétně Furui byl například Tacuzóem Išikawou či Džunem Etóem zesměšňován jako nudný a nevýrazný, ale například Šun Akijama a Kódžin Karatani Furuie obhajovali.

V 70. letech dále publikoval a od roku 1977 zastával pozici odpovědného redaktora čtvrtletního časopisu Buntai nakladatelství Heibonša. V roce 1983 obdržel Tanizakiho cenu za román Asagao (Svlačec), zobrazující intenzivní sexualitu mezi mužem a ženou, kteří se náhodně setkají. V roce 1986 se stal členem výběrové komise Akutagawovy ceny a následující rok obdržel Literární cenu Kawabaty Jasunariho za povídku Nakajamazaka.

V roce 1990 získal Literární cenu Jomiuri za román Kari ódžóden šibun, který zkoumá vnímání života a smrti a čerpá z náboženských příběhů. V roce 1991 byl na dva měsíce hospitalizován kvůli vyhřezlé ploténce a tato zkušenost se pro něj stala určitým zlomem, po němž napsal díla Rakutenki (1992) a Hakuhacu no uta (1996), ve kterých se osobitým stylem plynule překračujícím hranice mezi příčetností a šílenstvím, životem a smrtí, přítomností a minulostí, věnuje problematice stárnutí. Za román Hakuhacu no uta získal v roce 1997 Uměleckou cenu Mainiči, ale od té doby již všechna literární ocenění odmítl. Roku 2005 odstoupil z výběrové komise Akutagawovy ceny a dále se věnoval jen psaní a autorským čtením či přednáškové činnosti.

Byl známý jako fanoušek koňských dostihů a motivy z této oblasti lze pozorovat i v jeho dílech. I na sklonku života publikoval eseje v časopise Japonské dostihové asociace Júšun, a dokonce přispíval svými předpověďmi výsledků závodů do novin Daily Sports.

Zemřel ve svém domě v Tokiu na rakovinu jater 18. února 2020 ve věku 82 let.^[4]

Literární styl

V rané tvorbě byl významně ovlivněn spisovateli jako Robert Musil a Hermann Broch, kteří kladou důraz na psychologii, ale nevycházel z psychologismu a jemným, precizním stylem vykresloval vztah mezi mužem a ženou. Za vrchol tohoto stylu lze označit román Asagao (Svlačec). Následující díla se od tohoto stylu opět vzdalují, a naopak se přibližují konzistentnímu realistickému stylu ši-šósecu (私小説).

Leitmotivy Furuiových děl bývají láska mezi mužem a ženou (která je klidná, ale často zahrnuje i sexuální aspekt), gnozeologie, folklór, básně renga, tanka, poezie v čínštině, mýty a stará literatura, paměť a vzpomínání či stárnutí. Popisuje přesně a zřetelně různé každodenní záležitosti, ale zároveň až fantasticky vykresluje nejednoznačné hlubiny psychologie postav.

Výběrová bibliografie

• Mokujóbi ni (1968, 木曜日に, Ve čtvrtek), literární debut.
• Jóko (1970, 杳子, Jóko), novela oceněná Akutagawovou cenou, působivě detailně líčí vztah vypravěče s neurotickou dívkou jménem Jóko, kterou potká náhodně na túře v horách.
• Cumagomi (1970, 妻隠, Manželské soužití), novela zabývající se problémy manželského života v odosobněné, urbanizované společnosti, v níž všední rutina vnějšího světa s minimem slov ustupuje do pozadí a život se odehrává spíše v nitru postav než v interakci mezi nimi.^[2]
• Kuši no hi (1974, 櫛の火, Hořící hřeben), román inspirovaný mytologií obsaženou v kronice Kodžiki.^[2]
• Hidžiri (1976, 聖, Posvátnost); Sumika (1977, 栖, Hnízdo); Oja (1979, 親, Rodiče), trilogie poukazující na rozpor mezi urbanizací Japonska a starými zvyklostmi a názory, které stále přežívají.^[2]
• Asagao (1983, 槿, Svlačec), román oceněný Tanizakiho cenou.
• Kari ódžóden šibun (1989, 仮往生伝試文), román oceněný Literární cenou Jomiuri.
• Hakuhacu no uta (1996, 白髪の唄, Bělovlasá melodie), román zabývající se problematikou stárnutí, oceněný Uměleckou cenou Mainiči.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 古井由吉 na japonské Wikipedii.